Naši partneři

Jmenuje se Pavel Kotásek a pochází z malé vesničky na Hodonínsku. Během prvního čtvrtstoletí svého života fungoval jako každý jiný. Byl zdráv. Běhal maratony, lezl po horách. Problémy nastaly až po jeho pětadvacetinách. Přestával chodit, měl potíže s rovnováhou a objevily se i další neurologické problémy. Po třech letech mu konečně lékaři oznámili diagnózu tzv.: adrenoleukodistrofie. Je to vrozená choroba, se kterou toho ani dnešní medicína moc neudělá. Dnes je mu 45 let a je trvale odkázaný na invalidní vozík. Potkal jsem se s ním na jednom potápěčském safari v Rudém moři. Krom faktu, že se pohyboval, jak se pohyboval, patřil mezi nejpilnější potápěče a zvládal někdy až čtyři ponory denně. Na to, že plaval pouze rukama, se v moři pohyboval vcelku svižně. Když mi nakonec sdělil, že má odpotápěno téměř šest set hodin, moje úcta k jeho boji s chorobou patřičně vzrostla, a tak se stalo, že jsem ho trochu vyzpovídal.

Proč si se vlastně začal potápět?

Hlavním impulzem proč, byl fakt, že jsem strašně trpěl proleženinami, které jsou spojeny se špatným polohováním a dlouhým sezením. Projevily se pochopitelně na hýždích, takže jsem se podrobil vcelku pěti operacím. Pro představu zhruba jedné za půl roku. Nepomohly speciální sedačky ani léky. Shodou okolností se mi do rukou dostal časopis s článkem, kde se psalo, že je potápění pro hůře pohyblivé celkem dobrá terapie. Jednak k tomu přispívá pohyb ve vodě a možná i změny atmosférického tlaku. Moje pozdější osobní zkušenost dala článku za pravdu. Protože jsem získal jisté dědictví, odjel jsem do jednoho letoviska, kde jsem si vyzkoušel potápění nejdříve v bazénu. Když jsem se vrátil, čekala mne pátá operace. To už jsem ale věděl, že mám opět nějaký cíl. Jakmile to bylo možné, zúčastnil jsem se potápěčského kurzu Buddy, Open Water Diver a následně dalších nástaveb a zvyšování licencí.

Jak se na tvé potápěčské eskapády dívali zdejší doktoři?

Když jsem k jednomu z nich přišel pro doporučení na potápěčský kurz, tak mi sdělil, že by mi ho nedal ani do pětimetrového bazénu. Samozřejmě aniž by mne vyšetřil. Bez jeho doporučení jsem ani nemohl jít ke sportovnímu lékaři, který potvrzuje přihlášky do kurzů. Tak to totiž u nás chodí, když tělesně postižený chce provozovat nějakou aktivitu. Mimochodem totéž v bledě modrém se stalo ještě před tím, než jsem se rozhodl začít potápět. Tehdy jsem totiž chtěl začít závodně střílet, a požádal o zbrojní pas. Teorii i testy jsem udělal bez problémů, měl jsem i pozitivní doporučení od neurologa. Opět to vše ztroskotalo na razítku obvodního lékaře. Odvolal jsem se výše, nepomohlo to. Odvolal jsem se na kraj a dopadl úplně stejně. Jediná možnost byla změnit lékaře, v mém případě, člověka upoutaného na vozík, představa hodně iluzorní. V tomto případě jsem se už ale do nebe odvolávat nehodlal.

Obešel jsi místní lékařskou byrokracii a nechal se vyšetřit, jak se říká, venku?

Přesně tak. Když jsem viděl, že u nás nemám šanci, jel jsem přes cestovní kancelář do Egypta, kde součástí areálu bylo potápěčské centrum se vším všudy. I zde na mne samozřejmě chtěli lékařské doporučení, ale to jsem mohl absolvovat na zdejší specializované vojenské klinice s barokomorou za 30 USD. Velice podrobně mne vyšetřili a potvrdili, že základní kurz mohu absolvovat. Během jednoho týdne jsem získal lékařské potvrzení, absolvoval jsem kurz a obdržel licenci. Od té doby jsem doslova začal nový život.

Myslíš i po medicínské stránce?

Ne jenom po té. Ověřil jsem si osobně, že příznivý efekt potápění určitě není placeboefekt. O tom, že se má kondice postupně zlepšovala, svědčí i fakt, jak jsem si začal postupně zvyšovat potápěčskou kvalifikaci. Nechal jsem se také vyšetřit i u nás u sportovního lékaře, který mne na rozdíl od předchozích detailně na přístrojích vyšetřil a na základě velmi dobrých výsledků mi další potápění povolil. Mimochodem od mé páté operace uběhly už více než tři roky a já nepociťuji žádné problémy.

Jak bys nejlépe popsal tvůj styl potápění?

Na rukou mám tzv. „hand fine“, což jsou jakési gumové rukavice, které mají mezi prsty jakési blány, takže ruce trochu připomínají ploutvičky. Naštěstí jsou ohebné, takže v rukách mohu držet například při nočních sestupech baterku. Při plavání mám větší záběr a plavu o poznání rychleji.

Ovšem tady v Rudém moři jsi mněl docela velký problém….

Člověk může být sebevíce opatrný, ale i při sebevětší opatrnosti se někdy neštěstí nevyhne. Byl to můj patnáctý noční ponor. Při rozmachu jsem si nevšiml perutýna a prudkým pohybem jsem se bodl o jeho ploutev. Pro mne to byly čtyři hodiny krutých bolestí. Potom sice bolest trochu opadla, ale strnulost polevila až po několika dnech. Přiznám se, že takovou zkušenost bych si rád odpustil.

S potápěním si sjezdil velkou část světa. Které lokality na tebe nejvíce zapůsobily?

Rudé moře je asi jedinečné, ale byl jsem i na Kubě, potápěl jsem se poblíž Kajmanských ostrovů se žraloky, další destinace byly Keňa, Bali a ještě nějaké další safari. Mohu říci, že v tomto ohledu jisté zkušenosti mám.

Antonín Karoch

Losos, ač se to zdá neuvěřitelné je v našich tocích domácí ryba. Dokonce v roce 1867 stálo v hradecké kronice, že byl tak velký tah lososů, že místní chodili kolem vody s vidlemi, napichovali ty, kteří vyskákali z vody a odnášeli si je domů pro další použití. To bohužel bylo v minulosti. Stalo se totiž, že u nás losos z řek zcela vymizel. Posledního podle záznamů odchytili v roce 1953. Pak už nic. Lidé si často myslí, že to způsobil člověk nadměrným rybolovem. Tak to ale nebylo. Člověk to sice způsobil, ovšem tím, že začal stavět rozsáhlá vodní díla a zapomněl přitom na přechody pro migrující ryby. Lososi se tak nemohli dostat na svá dosavadní po staletí oblíbená trdliště.

První iniciativa na reintrodukci lososa v našich vodách se objevila v roce 1998. Byla to iniciativa Českého, ale hlavně Německého rybářského svazu. Prvním předpokladem se stalo vybudování tzv. rybích přechodů přes vodní díla, takže losos může táhnout u nás, v České republice, až do spodního toku řeky Labe. V roce 2008 díky partě nadšenců a podpory Správy Národního parku České Švýcarsko vznikl projekt „Návrat lososů“. Projekt má za cíl nejen vysazovat plůdek lososa, jak to dělali rybáři i dříve, ale především větší rybky, které mají pět až deset centimetrů. Plůdku se totiž musí vysazovat mnohem více, protože má díky ptačím, rybím i hmyzím predátorům vysokou úmrtnost. Protože se tu už zapomnělo, jaký byl vlastně český losos, museli organizátoři vzít zavděk lososem ze Švédska, který má prý podobné vlastnosti. Je totiž velice důležité, aby vznikla nika, kde losos může spokojeně dospívat před tím, než se vydá na dlouhou cestu do oceánu. Je zajímavé, že někteří z nich se ale rozhodnou zůstat tam, kde byli vysazeni. Stává se to i v jiných řekách, kde se rodí lososi a nikdo zatím neví proč. Ryby zato platí vzrůstem. Dorostou zhruba jenom do velikosti pstruha. Potom matou rybáře, kteří si myslí, že chytli tuto rybu, a ouha, on to losos. První mořští navrátilci se objevili v roce 2009. Nejdříve jich byly desítky, dnes už je snad můžeme počítat na stovky kusů, které se do Kamenice vrátily.

Součástí projektu se stala i myšlenka zapojit do celé akce i veřejnost. „Vymysleli jsme někdy v roce 2009 projekt adopce lososa,“ říká jeden z organizátorů, Ivo Půr. „ Každý v naší republice může adoptovat jednoho malého lososa pomocí DMS, což činí něco kolem třiceti korun. Stal se z toho poměrně populární projekt. V současné době zaznamenáváme již více než 7000 adopčních rodičů. Postupně se ze slavnostního vypouštění stala poměrně známá atrakce, které se zúčastňují nejen přispěvatelé, ale i celé školní třídy. Organizátoři jim na místě také vysvětlí, jak losos žije a co potřebuje, aby se mohl zase po několika letech vrátit z moře do své říčky. Vzhledem k tomu, že se vypouštění provádí ve stejné době, kdy lososi táhnou zpět z moře do Kamenice, mohou návštěvníci této akce, pokud bude pěkné počasí, pozorovat majestátní ryby, jak za kameny v hluchých místech proudu odpočívají. Je to velmi zajímavý pohled, zvláště pro ty, kteří mají polarizační brýle. Navrátilí lososi totiž měří kolem 60 až 70 centimetrů. Po vytření jich však bohužel většina uhyne. Jen některé ryby mají tu sílu, že se po nakladení jiker nebo jejich oplození vrací zpět do moře. Že lososům zřejmě u nás svítá na lepší časy, svědčí i fakt, že se jedním z hlavních sponzorů této akce stal i známý řetězec Makro, který také mimochodem čerstvé lososy, ovšem pro gastronomické účely, dováží. Místní rybáři si totiž na stále více se objevující krásné ryby musejí nechat zajít chuť, protože losos je u nás celoročně hájený.

Antonín Karoch

Francouzské tukové výrobky s názvem rillette v České republice prakticky neznáme. Také jejich výroba je pro tuzemského technologa nezvyklá. Při neustále rostoucí ceně energií asi také zůstane. Přesto ve Francii existují firmy, které se touto specialitou vcelku úspěšně živí. O tom se konečně mohli přesvědčit i naši gastronomičtí odborníci na workshopu, pořádaném v pražském hotelu Mariott Ekonomickou misí-Ubifrance v ČR. Jednou z vystavovatelek byla i ředitelka firmy Rillettes de L‘Ermitage z Lambersartu, Claudine Pourbaix, jejíž rodinná firma se na tento produkt řadu let specializuje.

Můžete nás v krátkosti seznámit s historií vaší firmy?

Naší společnost jsme založili v roce 1976. V roce 1993 jsme museli vybudovat novou provozovnu tak, aby odpovídala všem evropským standardům. Díky tomu jsme úspěšně prošli certifikacemi, včetně té pro vývoz do všech zemí EU. Dostali jsme své číslo, a tedy i svůj tzv. ovál. O tom, že to pro malou soukromou firmu není jednoduché, asi nemusím vysvětlovat. V roce 2000 jsme začali naše výrobky exportovat a dnes rilletts z Lambersartu vyvážíme do 40 zemí světa.

Kolik toho ročně vyrobíte?

Roční produkce činí zhruba 300 tun této naší pochoutky. Denní výroba se ovšem liší podle poptávky. Například před svátky se až zdvojnásobuje. V horkých měsících pochopitelně zase klesá. Také si musíme přiznat, že nevyrábíme zrovna dietní pokrm. Na druhé straně i přes módu štíhlých liní si na odbyt nestěžujeme.

Kde vás najdeme ?

Naše továrna leží na severu Francie, nedaleko od města Lille.

Přiznám se, že jsem se s podobným výrobkem u nás v Česku zatím nesetkal. Můžete mi alespoň zhruba prozradit, jak vaši specialitu vyrábíte?

S každou šarží začínáme v 6.30 hod. večer. Maso přes noc tepelně upravujeme ve vepřovém sádle. Tedy přesněji řečeno, do kotle vložíme maso, sádlo, víno s pepřem a solí. Všechno dohromady za stálého míchání pozvolna vaříme minimálně 12 hodin. Nepřidáváme do výrobku žádné konzervační látky, aditiva na zlepšení chuti nebo proteiny na zvýšení výtěžnosti. Prostě nic jiného než maso, sádlo, víno koření a do některých specialit ovoce nebo ořechy. Vše je ryze přírodní. Teplota při vaření nesmí překročit 106 ^oC. Tuto teplotu navíc používáme pár hodin před koncem procesu. Samozřejmě při výrobě uplatňujeme některé postupy, které jsou naše know-how, takže ty vám neprozradím. Po celé noci vaření a průběžného míchání necháme celou várku zchladit na 65 ^oC a následně plníme do obalů. Používáme speciální plastové mistky, nebo výrobek plníme do vodu nepropustných střev. Pak ho zchlazujeme v závěrečné fázi na 10 ^oC a při této teplotě ho uchováváme přes noc. Ráno rillette vakuujeme a uchystáme k expedici. Při této technologii je výrobek po celou dobu operace sterilní. Díky výrobnímu postupu prakticky není možné, aby něm přežilo cokoliv živého.

Kolik typů rillettes máte v nabídce?

Vyrábíme čtyři základní druhy – z kachních prsou, z husích prsou, třetí druh je z vykostěného vepřového plecka a poslední je Rilletts z krůtího masa. Na posledně jmenovaný produkt používáme horní krůtí stehna. Krom těchto základních rillette děláme i speciality, kdy základ dochucujeme. Zákazníci sdi například velice oblíbili rilletts s kachními prsy na pomerančích, nebo obdobný výrobek, do kterého se přidávají fíky. Co se týká balení, jak už jsem se zmínila, používáme různé druhy misek v několika objemových tvarech, ale také tyto naše výrobky narážíme podobně jako paštiky. Pokud si zákazník přeje jiný typ balení, tak mu vždy vycházíme vstříc.

Výchozí suroviny pro vaši výrobu berete z Francie?

To už dnes v globalizovaném světě nejde. Samozřejmě větší část materiálu, který zpracováváme, pochází z naší země, ale suroviny sháníme po celé Evropě i v zámoří. Ve Francii je například velice obtížné sehnat husí prsa za dobrou cenu a v dobré kvalitě. Proto je dovážíme z Maďarska, které je touto surovinou proslulé. Stejně tak postupujeme i v případě kachních prsou. Vepřové je od nás nebo také z Belgie. Krůtí stehna máme z Francie, ale určití množství dovážíme z Brazílie.

Jak trvanlivý je váš produkt ?

Garantujeme minimálně 40 dní od data expedice z naší továrny. To je na potravinářský a vlastně nekonzervovaný výrobek hodně. Když je rillette zabalený do plastikových střívek, tak dokonce prodlužujeme lhůtu až na tři měsíce. Žádná listerie, salmonela nebo stafylokok. Asi si dovedete představit, jaké musíme mít nároky na čistotu výrobní technologie a výběr surovin, když se odvažujeme dát takovou garanci výrobku bez jakýchkoliv konzervantů. I s chutí jsme spokojení. Naši zákazníci ve Francii o rillette říkávají, že jakmile jednou ochutnáte,už nemůžete přestat. Náš výrobek by se měl objevit i na českém trhu. Potom uvidíme, zda si najde i zde své příznivce.

kaa

Jedním z pomyslných zlatých hřebů letošní 11. mezinárodní přehlídky vín International Wine Show Prague byla jistě účast konsorcia I VINI DEL PIEMONTE, ve kterém se představilo 21 významných vinařů z této oblasti. Jedinečnost zdejších vín spočívá v zdejších rozdílných klimatických podmínkách a speciálních zemědělských metodách pěstování révy vinné. Víno tu pěstují na 47 tisících hektarech a ročně vyrobí kolem 3 miliónů hektolitrů. Protože tu vinice vysazují po staletí v kopcovitém terénu a navíc se hrozny musí probírat, dosahují zdejší zvláště červená vína vynikající kvality. Proto se také často vybírají pro další archivaci. Pro návštěvníky, kteří si potrpí na sladké, tu mají zase vynikající špičková bílá muškátová vína se zbytkovým cukrem. Na region Piemonte a samozřejmě na jeho mnohá vinařství jsme se proto zeptali presidenta zmíněného konsorcia, vystavovatele a vzácného hosta, Andrea Faccio

Jak byste v krátkosti charakterizoval váš region?

Pro mě je ctí mluvit o našem regionu, o naší kultuře, gastronomii a vínu. Na tyto záležitosti jsme oprávněně hrdi, zvláště proto, že v Torino (Turín) byl hlavním městem Savojska, sídlil v něm savojský královský rod po dvě stě let. Proto také najdeme v Turínu monumentální chrámy a stavby, stejně tak jako královský palác, podobně jako máte vy v Praze. S ohlédnutím na naši historii musím podotknout, že právě s ní je spojená i naše gastronomie. Máme tu totiž mnoho historických hradů, jako například v Albě nebo Asti, což byly v historii rezidence velice historicky důležitých rodů, které se mimo jiné po generace zabývaly produkcí vína a měly v tom úspěch, ze kterého těžíme dodnes. Stejně tak považujeme naši gastronomii a nápoje za národní poklad a věnujeme jim proto velkou pozornost. Není náhodou, že v regionu máme mnoho restaurací, které se honosí michelinskými hvězdami. Restaurace Muan v Albě má například dokonce tři. Ale je tu ještě dalších dvacet restaurací, které mají alespoň jednu hvězdu, a to vše v okruhu necelého sta kilometrů. Něco podobného snad nenajdete nikde jinde. Je velice potěšitelné, že vynikající nejsou jenom špičková menu v proslavených restauracích, ale i naše prosté tradiční každodenní pokrmy v malých provozovnách, kterým říkáme „Osterija“. Jejich úroveň je velice dobrá. Když k tomu přidáte, že se k těmto jídlům podává velmi dobré víno z hroznů historických odrůd barola, barbaresko, muškát a barbera, která se v regionu pěstují již po staletí, není divu, že jsou naši hosté spokojeni. Některá z těchto vín dokonce můžete ochutnat pouze v Piemontu. Je to součást naší tradice.

Jak jste spokojení s  prezentací vašich vín na IWSP 2013 (International Wine Show Prague)v pražském hotelu Hilton?

S naší účastí jsme velice spokojení a děkujeme pořadatelům, že poskytli našemu konsorciu příležitost představit naše vína pražským potencionálním zákazníkům. Je pro nás důležité, že jsme tu mohli představit vinaře z různých oblastí kraje Piemonte, protože každá z nich znamená jiné hrozny a odlišná vína z každého doslova kopce. Každá oblast má svůj osobitý charakter a půdu. Přitom oblast pěstování vína není nijak velká. Ale pěstujeme tu od muškátových vín s ovocným nádechem, přes svěží vína jako například Roero, Dolcetto nebo Gavi až po vysoce kvalitní červená vína jako jsou Barolo, Barbera nebo Barbaresco.

Tvrdíte, že každá z oblastí Piemontu má jiný vinařský charakter. Můžete nám přiblížit alepoň některé z nich?

Začal bych s kopcovitou oblastí Langhe na jihu regionu, vklíněnou mezi řeky Tanaro a Bormida, což je kraj ušlechtilých červených vín Barolo, Barbaresco, Barbera d´Alba, Dolcetto di Diano d´Alba, Nebbiolo a jiných vynikajících vín. Dále na sever za levým břehem řeky Tanaro najdete hornatou oblast Roero, kde se rodí především mladá a svěží bílá vína Roero Arneis a Favorita. V provincii Asti máme zase oblast Alto Monferrato, kde produkují vynikající sladká vína Asti Spumante, Brachetto d´Acqui a Moscato d´Asti. V oblasti Alessandria v kopcovitém terénu Basso Monferrato zase pěstujeme zajímavá vína jako Barbera del Monferrato, Gabiano a Malvasia. O trochu níže na úrodných půdách Alto Monferrato Alessandrino najdete odrůdy Brachetto, Gavi a Cortese. Ve Vercelli na vinařských tratích Novara pěstují kultivary pro výrobu vín Ghemme, Sizzano, Lessona, Boca, Gattinara a Fara. Mezi provinciemi Torino a Biella najdeme oblast Canavese a a také vynikající klasická bílá vína Erbaluce di Caluso. Zajímavá je i krajina kolem Carema, kde se vyrábí stejnojmenné víno z hroznů kultivaru Nebbiolo. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Naše rodinné vinařství Villa Giada, například leží v samém srdci Piemontu, na půl cesty od oblasti Asti a Alba, poblíž Monferrata a Langhe, tedy dvou enologicky nejtypičtějších oblastí Piemontu.

Pokud jako turista navštívím Piemonte, co byste mi doporučil?

Až si prohlídnete naši krásnou přírodu, podíváte se na naše kulturní a historické bohatství, doporučím cestu po našich hradech, kde povětšinou najdete významná i menší vinařství. Každé z nich má svůj osobitý půvab a společně se srdečností místních obyvatel nejspíše získáte nezapomenutelný zážitek. Samozřejmě nesmíte zapomenout na naše známé lázně a již ve středověku významná města Alba a Asti, kde doporučuji pod širým nebem a se sklenkou Barbera vychutnat ono neopakovatelné kouzlo místa. Na rozdíl od pobřeží tu považujeme za nejkrásnější měsíce září, říjen a listopad, což jsou mimochodem i měsíce spojené s vinobraním a také s dalším pokladem našeho kraje, bílým lanýžem. Ten zdejší je naprosto unikátní s fantastickou vůní a chutí a tvrdíme, že je to král každého menu a každého stolu.

Rozhovor připravil: Antonín Karoch

Včely jsou tvorečkové poměrně plastičtí a svá sídla – úly si hledají, kde mohou. Zároveň jsou také užitečné, což neuniklo lidské společnosti. Člověk totiž měl již odpradávna v oblibě jejich sladký produkt – med a neváhal pro něj lecos podniknout. V současné době je u nás včelařství koníček i profese a včelích úlů máme u nás na čtvereční kilometr snad nejvíce na světě. Objevují se nejen v blízkosti sadů popřípadě polí s řepkou, ale najdeme je i na relativně nehostinných místech, jako jsou horní partie Jizerských hor, údolí Šumavy nebo v okolí nejchladnějšího místa v Čechách, v Doupovských horách. Bylo by tedy divné, kdyby včelaři opomenuli naše hlavní město Prahu. Naopak, k údivu mnoha lidí, pražské teritorium skýtá pro včely bohatou pastvu. Proto i zde najdeme tyto malé pomocnice i na tak roztodivných místech, jako je Botanická zahrada v Tróji, zahrady Pražského hradu nebo střecha obchodního domu v Chodově. Nedávno se k nim připojilo další zajímavé stanoviště. Tentokrát ho najdeme k údivu hotelových hostů na střeše pražského hotelu InterContinental.

S nápadem chovat včely na střeše hotelu přišel bývalý ředitel A. Schreiter, který se inspiroval v Americe a nezávisle na něm ředitel implementační agentury „Bez medu to nejde“ J. Cafourek. Po nich převzali pomyslnou štafetu vedoucí projektu a šéfkuchař M. Kubec, mimochodem též president Asociace kuchařů a cukrářů ČR a navíc ředitel WACS pro kontinentální Evropu a Ing. A. Uváčik, vynikající včelařský odborník a novátor v oboru výzkumu včelího společenství. V hotelech stejné kategorie, jako je InterContinental Prague, se totiž stalo dobrým zvykem nabídnout hostům ke snídani kromě medu, servírovaného v patřičné misce, také přírodní plástev, z které odkapává čistý med do připravené nádoby, takže si hotelový host může být jistý jeho čerstvostí. Proč by tedy nemohli mít i oni vlastní zdroj zmíněné pochoutky, zvláště když se M. Kubec dozvěděl, že včela dokáže díky svému metabolismu vyrobit med prostý všech nežádoucích civilizačních zplodin v Praze stejně jako v biorezervaci někde v Jeseníkách. „Nejsme si vědomi toho, že by některý sesterský hotel v rámci retězce InterContinental Hotels and Resorts choval nějaké to svoje včelstvo a ještě ke všemu na vlastní střeše!“ podotkl. Také dodal, že po oslovení Českého svazu včelařů získal kontakt na A. Uváčika, který nejenže s projektem pomohl, ale stal se zároveň správcem jejich zatím trojice rychle se rozrůstajících oddělků.

Úly mají umístěné za větrem v sedmém patře hotelu směrem na jihovýchod, kam neproniká chlad a vlhko z blízké Vltavy. „Osadili jsme je včelami se skvělou F1 matkou rakouského a u nás hojně rozšířeného plemena Singer, které má velmi vhodné vlastnosti do tohoto prostředí. Proto jsou naše včely výrazně neagresívní a nerojivé. Ovšem rojení je u včel přirozená vlastnost. Přes všechny naše plánované chovné zásahy jsme jim raději trochu zastřihli jedno z křídel, takže stará matka po vylétnutí spadne nedaleko úlu a vyrojené osazenstvo se po čase zase vrátí zpět. Těžko si lze představit situaci, kdy by někdo se včelařskou pomůckou zvanou rojáček pronásledoval včelí roj po střechách hotelu.“ Ani o zdrojích pastvy nemá A. Uváčik pochybnosti. „Praha je pro včelaře velice zajímavá lokalita, protože tu neustále něco a někde kvete nebo hostí medovici. Například vegetací porostlé svahy Letné jsou pro včely hodně lákavé. Počítám, že minimální výnos jednoho včelstva nebude menší než 30 kg. A to si myslím, že by bylo málo. V Praze existují včelaři, kteří mívají každoročně 80 i více kg na včelstvo.“ V budoucnosti má vedení hotelu také v úmyslu využít další nápad A. Uváčika, a to umístit na viditelném místě plochou obrazovku, na které hoteloví hosté mohou sledovat na vlastní oči prostřednictvím endoskopické kamery a speciálního osvětlení dění ve zdejším úlu. Pro zaměstnance hotelu se staly včely předmětem zájmu a mnoho z nich se na ně šlo podívat. Podzimní cukrové krmení, které včely potřebují, aby přežily zimu, pro ně vlastnoručně připravili zdejší šéfcukrář a jeho zástupce. I sám šéfkuchař přiznal, že když má po zvláště vypjaté akci chvíli času, jde se uklidnit pohledem na dění před úly a poslechnout uklidňující bzučení zdejšího osazenstva. Když se následně vrací, cítí pohlazení na duši. S úsměvem tvrdí, že třináctého července letošního roku získal ve včelách dalších třicet tisíc nových zaměstnanců. Jen mu přejme, aby na jeho slova nezareagovali úředníci ze Všeobecné zdravotní pojišťovny a sociálka a nevymáhali za nové zaměstnance příslušné poplatky.

Antonín Karoch a Jiří Müller

Srbské město Novi Sad je co do počtu obyvatel i rozlohou druhé největší město republiky Srbsko. Kdysi dokonce soutěžilo s Bělehradem o status města hlavního. Neuspělo, snad protože se tak trochu vymyká z toho, jak si představujeme běžné město v této zemi. Jakoby tu dodnes vládl duch Rakouska Uherska. Je totiž trochu multietnické. Podtrhuje to i podoba samotného města, kde se střídá baroko, neorenesance, secese, styl bauhausu spolu s modernou a samozřejmě socialistickým realismem. Všemu tomu kraluje pevnost Petrovaradin na druhém břehu Dunaje, která prý nebyla nikdy dobytá a naopak znamenala hráz proti pronikání Turků do Evropy. Zdejší obyvatelé tvrdí a oficiální prameny to potvrzují, že v něm našlo své domovy krom Srbů minimálně devět dalších národností. Mezi nimi nechybějí ani Slováci, Maďaři a kupodivu dokonce i Rusíni. Nejvíce je asi Maďarů, neboť Novi Sad je od maďarských hranic vzdálený sotva sto kilometrů. Multietničnost má pro město mnohé výhody. Mnoho lidí je tu tzv. bilingvních, tedy ovládají stejně dobře svůj rodný jazyk a zároveň i srbštinu. Proto pro ně není problémem k tomu přidat ještě nějaký další. Právě pro tento lidský potenciál i příjemné klima na břehu Dunaje dávají zahraniční firmy městu Novi Sad přednost před Bělehradem a budují svá zastoupení právě zde. Proto je vcelku přirozené, že tu najdeme i výstavní areál zhruba ve velikosti našeho budějovického areálu Země živitelky.

Zdejší výstaviště se jmenuje Novosadski sajam a může se pochlubit areálem s mnoha menšími i většími expozicemi a také kongresovým centrem. První říjnový týden se tu konal nejenom 46. Mezinárodní turistický veletrh spojený s workshopem, ale také veletrhy věnované lovu, rybaření, sportu a jízdě na koni. Turistickému veletrhu samozřejmě kralovala expozice Vojvodiny. Presentovali se tu i další oblasti, státy či vystavovatelé, a to nejenom ze Srbska, ale také ze Slovinska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a nechyběli ani zástupci Maďarska. Také turistický workshop, pořádaný v kongresovém paláci se alespoň podle počtu účastníků vydařil. Srbsko bohužel přišlo o moře a vnitrozemí moc turisty, přiznejme si, neláká. Přesto tu Srbové měli co nabídnout. Země je plná klášterů, chrámů a dalších sakrálních památek, horských terénů, či loveckých nebo rybářských enkláv. Najdeme tu také rozsáhlé přírodní rezervace, jezero Palič se stejnojmenným lázeňským městečkem, které se v bývalé rakousko-uherské monarchii srovnávalo s Karlovými Vary a které zdatně konkurovalo maďarskému Balatonu. Je tu poměrně ucházející turistická infrastruktura se zajímavými hotely, lázněmi či zajímavými místy k odpočinku. Také místní gastronomie si zaslouží pozornost. Střetávají se v ní vlivy blízkého Maďarska, balkánské i středomořské kuchyně. Obráží v ní místní vyspělé vinohradnictví a je jisté, že Srbové kralují nejen bývalé oblasti Jugoslávie, ale i mnohým evropským destinacím, v nabídce různých druhů ovocných pálenek, tzv. rakijí. Opravdu skvostná byla například ta s medem.

Při veletrhu také proběhlo slavnostní předávání ocenění pod heslem „Za novou kvalitu turistiky“. Akci, kterou připravila Mezinárodní organizace novinářů, píšících o turistice a gastronomii pod názvem „Turistička prizma“ předávali vedoucí představitelé této organizace v Srbsku, Chorvatsku a Slovinsku zástupcům oceněných hotelů a restauračních zařízení ze Srbska, Černé hory, Bosny a Hercegoviny, Slovinska a Makedonie. Nutno poznamenat, že ocenění si tohoto vyznamenání opravdu váží. Veletrh se ale také kromě turistiky pochlubil i přírodním bohatstvím, kvůli kterému do Srbska přijíždí čím dál, tím více turistů. Jsou tu totiž vynikající možnosti rybaření a lovu. Někteří z přítomných zástupců se dokonce chlubili úlovky kapitálních dunajských jeseterů, sumců štik či candátů. Co ovšem návštěvníka nejvíce nadchlo a co asi ještě nikdy a nikde neviděl, byla soutěž o nejlepší zvěřinový guláš. Přímo na hlavní ploše u kongresového paláce tu téměř padesátka soutěžících připravovala guláš v kotlících nad otevřeným ohněm. Nechyběly kulinářské skvosty z jeleního, daňčího nebo kančího masa a zájemce mohl ochutnat i kulinářskou senzaci v podobě bažantího či křepelčího guláše, zvláště když se přiznal, že je z České republiky a nemá nic proti našemu bývalému presidentovi V. Klausovi. Toho tu totiž považují za snad jediného člověka v Evropě, který ostře odmítl vojenskou akci NATO vůči Srbsku, které tuto zemi posunulo o dvacet let nazpět. Opačný přístup zde naopak získal první český porevoluční president V. Havel, jehož termín „humanitární bombardování“ tu asi ještě dlouho budou vyslovovat se skřípěním zubů.

Antonín Karoch