Pravidelná pohybová aktivita je nezbytná nejen jako prevence obezity, ale je jednou ze základních podmínek dobrého zdraví a zdravého životního stylu. Unikátní koncept pro motivaci k pohybu připravil na letošní léto web Turistika.cz se svými partnery na stránce www.turistikaprozivot.cz. Za fotku nebo zaznamenání polohy na vybraných místech, trasách nebo akcích získávají turisté soutěžní body, za které si pak mohou vybírat odměny právě od partnerů projektu.
První prázdninovou neděli se na hranici Krkonošského národního parku v Janských lázní otevře nová Stezka korunami stromů.
Nevede sem žádná silnice a železnice tu končí. Býval to konec světa v době Inků a je to konec světa i v současné době. Městečko Aquas Calientes na úpatí bájné památky Machu Picchu. Přestože jste na konci světa, najdete tu pár skvělých míst, kde se výborně najíte.
Novinářská soutěž CTP 2017 vyhlášena
Podívat se za velkou vodu bylo kdysi pro obyvatele české kotliny pouhopouhým snem. V současnosti to díky krizi také není nejlehčí, ale přece jen pro toho, kdo umí přehodnocovat priority, šetřit nebo vydělávat, možnosti jsou. Cílovými destinacemi však už nejsou pouze Kuba, Spojené státy nebo Karibské ostrovy, ale především Mexiko. Tento v porovnání s Českou republikou obrovský stát, rozkládající se od oceánu k oceánu, má opravdu co nabídnout. Od přírodních krás, přes moderní urbanistiku, po nezapomenutelné historické předkolumbovské památky. A turistů od nás prý stále přibývá. Odborníci na cestovní ruch se to mohli dozvědět na odborném veletrhu cestovního ruchu a hotelnictví MADI Travel Market v Pražském výstavním areálu v Praze Letňanech přímo od člověka nejzasvěcenějšího. Nechyběla tam totiž ani expozice Mexika ani ředitel pobočky Rady pro turistickou propagaci Mexika pro východní a střední Evropu, Vincente Salas Hesselbach, kterému jsme položili několik otázek :
Jmenuje se Pavel Kotásek a pochází z malé vesničky na Hodonínsku. Během prvního čtvrtstoletí svého života fungoval jako každý jiný. Byl zdráv. Běhal maratony, lezl po horách. Problémy nastaly až po jeho pětadvacetinách. Přestával chodit, měl potíže s rovnováhou a objevily se i další neurologické problémy. Po třech letech mu konečně lékaři oznámili diagnózu tzv.: adrenoleukodistrofie. Je to vrozená choroba, se kterou toho ani dnešní medicína moc neudělá. Dnes je mu 45 let a je trvale odkázaný na invalidní vozík. Potkal jsem se s ním na jednom potápěčském safari v Rudém moři. Krom faktu, že se pohyboval, jak se pohyboval, patřil mezi nejpilnější potápěče a zvládal někdy až čtyři ponory denně. Na to, že plaval pouze rukama, se v moři pohyboval vcelku svižně. Když mi nakonec sdělil, že má odpotápěno téměř šest set hodin, moje úcta k jeho boji s chorobou patřičně vzrostla, a tak se stalo, že jsem ho trochu vyzpovídal.
Proč si se vlastně začal potápět?
Hlavním impulzem proč, byl fakt, že jsem strašně trpěl proleženinami, které jsou spojeny se špatným polohováním a dlouhým sezením. Projevily se pochopitelně na hýždích, takže jsem se podrobil vcelku pěti operacím. Pro představu zhruba jedné za půl roku. Nepomohly speciální sedačky ani léky. Shodou okolností se mi do rukou dostal časopis s článkem, kde se psalo, že je potápění pro hůře pohyblivé celkem dobrá terapie. Jednak k tomu přispívá pohyb ve vodě a možná i změny atmosférického tlaku. Moje pozdější osobní zkušenost dala článku za pravdu. Protože jsem získal jisté dědictví, odjel jsem do jednoho letoviska, kde jsem si vyzkoušel potápění nejdříve v bazénu. Když jsem se vrátil, čekala mne pátá operace. To už jsem ale věděl, že mám opět nějaký cíl. Jakmile to bylo možné, zúčastnil jsem se potápěčského kurzu Buddy, Open Water Diver a následně dalších nástaveb a zvyšování licencí.
Jak se na tvé potápěčské eskapády dívali zdejší doktoři?
Když jsem k jednomu z nich přišel pro doporučení na potápěčský kurz, tak mi sdělil, že by mi ho nedal ani do pětimetrového bazénu. Samozřejmě aniž by mne vyšetřil. Bez jeho doporučení jsem ani nemohl jít ke sportovnímu lékaři, který potvrzuje přihlášky do kurzů. Tak to totiž u nás chodí, když tělesně postižený chce provozovat nějakou aktivitu. Mimochodem totéž v bledě modrém se stalo ještě před tím, než jsem se rozhodl začít potápět. Tehdy jsem totiž chtěl začít závodně střílet, a požádal o zbrojní pas. Teorii i testy jsem udělal bez problémů, měl jsem i pozitivní doporučení od neurologa. Opět to vše ztroskotalo na razítku obvodního lékaře. Odvolal jsem se výše, nepomohlo to. Odvolal jsem se na kraj a dopadl úplně stejně. Jediná možnost byla změnit lékaře, v mém případě, člověka upoutaného na vozík, představa hodně iluzorní. V tomto případě jsem se už ale do nebe odvolávat nehodlal.
Obešel jsi místní lékařskou byrokracii a nechal se vyšetřit, jak se říká, venku?
Přesně tak. Když jsem viděl, že u nás nemám šanci, jel jsem přes cestovní kancelář do Egypta, kde součástí areálu bylo potápěčské centrum se vším všudy. I zde na mne samozřejmě chtěli lékařské doporučení, ale to jsem mohl absolvovat na zdejší specializované vojenské klinice s barokomorou za 30 USD. Velice podrobně mne vyšetřili a potvrdili, že základní kurz mohu absolvovat. Během jednoho týdne jsem získal lékařské potvrzení, absolvoval jsem kurz a obdržel licenci. Od té doby jsem doslova začal nový život.
Myslíš i po medicínské stránce?
Ne jenom po té. Ověřil jsem si osobně, že příznivý efekt potápění určitě není placeboefekt. O tom, že se má kondice postupně zlepšovala, svědčí i fakt, jak jsem si začal postupně zvyšovat potápěčskou kvalifikaci. Nechal jsem se také vyšetřit i u nás u sportovního lékaře, který mne na rozdíl od předchozích detailně na přístrojích vyšetřil a na základě velmi dobrých výsledků mi další potápění povolil. Mimochodem od mé páté operace uběhly už více než tři roky a já nepociťuji žádné problémy.
Jak bys nejlépe popsal tvůj styl potápění?
Na rukou mám tzv. „hand fine“, což jsou jakési gumové rukavice, které mají mezi prsty jakési blány, takže ruce trochu připomínají ploutvičky. Naštěstí jsou ohebné, takže v rukách mohu držet například při nočních sestupech baterku. Při plavání mám větší záběr a plavu o poznání rychleji.
Ovšem tady v Rudém moři jsi mněl docela velký problém….
Člověk může být sebevíce opatrný, ale i při sebevětší opatrnosti se někdy neštěstí nevyhne. Byl to můj patnáctý noční ponor. Při rozmachu jsem si nevšiml perutýna a prudkým pohybem jsem se bodl o jeho ploutev. Pro mne to byly čtyři hodiny krutých bolestí. Potom sice bolest trochu opadla, ale strnulost polevila až po několika dnech. Přiznám se, že takovou zkušenost bych si rád odpustil.
S potápěním si sjezdil velkou část světa. Které lokality na tebe nejvíce zapůsobily?
Rudé moře je asi jedinečné, ale byl jsem i na Kubě, potápěl jsem se poblíž Kajmanských ostrovů se žraloky, další destinace byly Keňa, Bali a ještě nějaké další safari. Mohu říci, že v tomto ohledu jisté zkušenosti mám.
Antonín Karoch
Francouzské tukové výrobky s názvem rillette v České republice prakticky neznáme. Také jejich výroba je pro tuzemského technologa nezvyklá. Při neustále rostoucí ceně energií asi také zůstane. Přesto ve Francii existují firmy, které se touto specialitou vcelku úspěšně živí. O tom se konečně mohli přesvědčit i naši gastronomičtí odborníci na workshopu, pořádaném v pražském hotelu Mariott Ekonomickou misí-Ubifrance v ČR. Jednou z vystavovatelek byla i ředitelka firmy Rillettes de L‘Ermitage z Lambersartu, Claudine Pourbaix, jejíž rodinná firma se na tento produkt řadu let specializuje.
Můžete nás v krátkosti seznámit s historií vaší firmy?
Naší společnost jsme založili v roce 1976. V roce 1993 jsme museli vybudovat novou provozovnu tak, aby odpovídala všem evropským standardům. Díky tomu jsme úspěšně prošli certifikacemi, včetně té pro vývoz do všech zemí EU. Dostali jsme své číslo, a tedy i svůj tzv. ovál. O tom, že to pro malou soukromou firmu není jednoduché, asi nemusím vysvětlovat. V roce 2000 jsme začali naše výrobky exportovat a dnes rilletts z Lambersartu vyvážíme do 40 zemí světa.
Kolik toho ročně vyrobíte?
Roční produkce činí zhruba 300 tun této naší pochoutky. Denní výroba se ovšem liší podle poptávky. Například před svátky se až zdvojnásobuje. V horkých měsících pochopitelně zase klesá. Také si musíme přiznat, že nevyrábíme zrovna dietní pokrm. Na druhé straně i přes módu štíhlých liní si na odbyt nestěžujeme.
Kde vás najdeme ?
Naše továrna leží na severu Francie, nedaleko od města Lille.
Přiznám se, že jsem se s podobným výrobkem u nás v Česku zatím nesetkal. Můžete mi alespoň zhruba prozradit, jak vaši specialitu vyrábíte?
S každou šarží začínáme v 6.30 hod. večer. Maso přes noc tepelně upravujeme ve vepřovém sádle. Tedy přesněji řečeno, do kotle vložíme maso, sádlo, víno s pepřem a solí. Všechno dohromady za stálého míchání pozvolna vaříme minimálně 12 hodin. Nepřidáváme do výrobku žádné konzervační látky, aditiva na zlepšení chuti nebo proteiny na zvýšení výtěžnosti. Prostě nic jiného než maso, sádlo, víno koření a do některých specialit ovoce nebo ořechy. Vše je ryze přírodní. Teplota při vaření nesmí překročit 106 oC. Tuto teplotu navíc používáme pár hodin před koncem procesu. Samozřejmě při výrobě uplatňujeme některé postupy, které jsou naše know-how, takže ty vám neprozradím. Po celé noci vaření a průběžného míchání necháme celou várku zchladit na 65 oC a následně plníme do obalů. Používáme speciální plastové mistky, nebo výrobek plníme do vodu nepropustných střev. Pak ho zchlazujeme v závěrečné fázi na 10 oC a při této teplotě ho uchováváme přes noc. Ráno rillette vakuujeme a uchystáme k expedici. Při této technologii je výrobek po celou dobu operace sterilní. Díky výrobnímu postupu prakticky není možné, aby něm přežilo cokoliv živého.
Kolik typů rillettes máte v nabídce?
Vyrábíme čtyři základní druhy – z kachních prsou, z husích prsou, třetí druh je z vykostěného vepřového plecka a poslední je Rilletts z krůtího masa. Na posledně jmenovaný produkt používáme horní krůtí stehna. Krom těchto základních rillette děláme i speciality, kdy základ dochucujeme. Zákazníci sdi například velice oblíbili rilletts s kachními prsy na pomerančích, nebo obdobný výrobek, do kterého se přidávají fíky. Co se týká balení, jak už jsem se zmínila, používáme různé druhy misek v několika objemových tvarech, ale také tyto naše výrobky narážíme podobně jako paštiky. Pokud si zákazník přeje jiný typ balení, tak mu vždy vycházíme vstříc.
Výchozí suroviny pro vaši výrobu berete z Francie?
To už dnes v globalizovaném světě nejde. Samozřejmě větší část materiálu, který zpracováváme, pochází z naší země, ale suroviny sháníme po celé Evropě i v zámoří. Ve Francii je například velice obtížné sehnat husí prsa za dobrou cenu a v dobré kvalitě. Proto je dovážíme z Maďarska, které je touto surovinou proslulé. Stejně tak postupujeme i v případě kachních prsou. Vepřové je od nás nebo také z Belgie. Krůtí stehna máme z Francie, ale určití množství dovážíme z Brazílie.
Jak trvanlivý je váš produkt ?
Garantujeme minimálně 40 dní od data expedice z naší továrny. To je na potravinářský a vlastně nekonzervovaný výrobek hodně. Když je rillette zabalený do plastikových střívek, tak dokonce prodlužujeme lhůtu až na tři měsíce. Žádná listerie, salmonela nebo stafylokok. Asi si dovedete představit, jaké musíme mít nároky na čistotu výrobní technologie a výběr surovin, když se odvažujeme dát takovou garanci výrobku bez jakýchkoliv konzervantů. I s chutí jsme spokojení. Naši zákazníci ve Francii o rillette říkávají, že jakmile jednou ochutnáte,už nemůžete přestat. Náš výrobek by se měl objevit i na českém trhu. Potom uvidíme, zda si najde i zde své příznivce.
kaa
Včely jsou tvorečkové poměrně plastičtí a svá sídla – úly si hledají, kde mohou. Zároveň jsou také užitečné, což neuniklo lidské společnosti. Člověk totiž měl již odpradávna v oblibě jejich sladký produkt – med a neváhal pro něj lecos podniknout. V současné době je u nás včelařství koníček i profese a včelích úlů máme u nás na čtvereční kilometr snad nejvíce na světě. Objevují se nejen v blízkosti sadů popřípadě polí s řepkou, ale najdeme je i na relativně nehostinných místech, jako jsou horní partie Jizerských hor, údolí Šumavy nebo v okolí nejchladnějšího místa v Čechách, v Doupovských horách. Bylo by tedy divné, kdyby včelaři opomenuli naše hlavní město Prahu. Naopak, k údivu mnoha lidí, pražské teritorium skýtá pro včely bohatou pastvu. Proto i zde najdeme tyto malé pomocnice i na tak roztodivných místech, jako je Botanická zahrada v Tróji, zahrady Pražského hradu nebo střecha obchodního domu v Chodově. Nedávno se k nim připojilo další zajímavé stanoviště. Tentokrát ho najdeme k údivu hotelových hostů na střeše pražského hotelu InterContinental.
S nápadem chovat včely na střeše hotelu přišel bývalý ředitel A. Schreiter, který se inspiroval v Americe a nezávisle na něm ředitel implementační agentury „Bez medu to nejde“ J. Cafourek. Po nich převzali pomyslnou štafetu vedoucí projektu a šéfkuchař M. Kubec, mimochodem též president Asociace kuchařů a cukrářů ČR a navíc ředitel WACS pro kontinentální Evropu a Ing. A. Uváčik, vynikající včelařský odborník a novátor v oboru výzkumu včelího společenství. V hotelech stejné kategorie, jako je InterContinental Prague, se totiž stalo dobrým zvykem nabídnout hostům ke snídani kromě medu, servírovaného v patřičné misce, také přírodní plástev, z které odkapává čistý med do připravené nádoby, takže si hotelový host může být jistý jeho čerstvostí. Proč by tedy nemohli mít i oni vlastní zdroj zmíněné pochoutky, zvláště když se M. Kubec dozvěděl, že včela dokáže díky svému metabolismu vyrobit med prostý všech nežádoucích civilizačních zplodin v Praze stejně jako v biorezervaci někde v Jeseníkách. „Nejsme si vědomi toho, že by některý sesterský hotel v rámci retězce InterContinental Hotels and Resorts choval nějaké to svoje včelstvo a ještě ke všemu na vlastní střeše!“ podotkl. Také dodal, že po oslovení Českého svazu včelařů získal kontakt na A. Uváčika, který nejenže s projektem pomohl, ale stal se zároveň správcem jejich zatím trojice rychle se rozrůstajících oddělků.
Úly mají umístěné za větrem v sedmém patře hotelu směrem na jihovýchod, kam neproniká chlad a vlhko z blízké Vltavy. „Osadili jsme je včelami se skvělou F1 matkou rakouského a u nás hojně rozšířeného plemena Singer, které má velmi vhodné vlastnosti do tohoto prostředí. Proto jsou naše včely výrazně neagresívní a nerojivé. Ovšem rojení je u včel přirozená vlastnost. Přes všechny naše plánované chovné zásahy jsme jim raději trochu zastřihli jedno z křídel, takže stará matka po vylétnutí spadne nedaleko úlu a vyrojené osazenstvo se po čase zase vrátí zpět. Těžko si lze představit situaci, kdy by někdo se včelařskou pomůckou zvanou rojáček pronásledoval včelí roj po střechách hotelu.“ Ani o zdrojích pastvy nemá A. Uváčik pochybnosti. „Praha je pro včelaře velice zajímavá lokalita, protože tu neustále něco a někde kvete nebo hostí medovici. Například vegetací porostlé svahy Letné jsou pro včely hodně lákavé. Počítám, že minimální výnos jednoho včelstva nebude menší než 30 kg. A to si myslím, že by bylo málo. V Praze existují včelaři, kteří mívají každoročně 80 i více kg na včelstvo.“ V budoucnosti má vedení hotelu také v úmyslu využít další nápad A. Uváčika, a to umístit na viditelném místě plochou obrazovku, na které hoteloví hosté mohou sledovat na vlastní oči prostřednictvím endoskopické kamery a speciálního osvětlení dění ve zdejším úlu. Pro zaměstnance hotelu se staly včely předmětem zájmu a mnoho z nich se na ně šlo podívat. Podzimní cukrové krmení, které včely potřebují, aby přežily zimu, pro ně vlastnoručně připravili zdejší šéfcukrář a jeho zástupce. I sám šéfkuchař přiznal, že když má po zvláště vypjaté akci chvíli času, jde se uklidnit pohledem na dění před úly a poslechnout uklidňující bzučení zdejšího osazenstva. Když se následně vrací, cítí pohlazení na duši. S úsměvem tvrdí, že třináctého července letošního roku získal ve včelách dalších třicet tisíc nových zaměstnanců. Jen mu přejme, aby na jeho slova nezareagovali úředníci ze Všeobecné zdravotní pojišťovny a sociálka a nevymáhali za nové zaměstnance příslušné poplatky.
Antonín Karoch a Jiří Müller