Víska je tu dlouho. Podle písemných pramenů prý byla založená už v roce 1273. Leží nedaleko od městečka Zliv, spadá do oblasti, zvané Zbudovská blata a jmenuje se Malé Chrášťany. Díky faktu, že se místní kdysi shlédli v tehdy populárním stavebním stylu, nyní zvaném selské baroko a jejich statky a statečky dodnes povětšinou přežily, stala se tato vesnice v roce 1995 památkovou rezervací. Nad termínem „selské baroko“ se mnozí architekti či odborníci na folkloristiku trochu ošívají, protože onen styl, vyznačující se především krásně tvarovanými a ornamenty zdobenými průčelními štíty, které dále pokračují klenutými branami v ohradní zdi, je vlastně přenesený z jihočeských měst do okolních vesnic. Zahrnuje prvky nejen barokní, ale i rokokové a klasicistní, navíc doplněné zajímavými nápady místních kutilů. Často na průčelních štítech domů pod lomenicí najdeme štukované stylizované boží oko, které má chránit obyvatele statku před zlými lidmi a nepřízní osudu. Jen v Malých Chřášťanech jich je několik. Ale jen v jednom z nich najdeme velice unikátní penzion s ještě unikátnějším interiérem a wellness studiem. Jeho majitelka mu dala jméno po jmenovaném štukovém prvku. Proto se její penzion jmenuje Wellness Hotel Boží Oko.

Původně to byl statek se vším, co takové dobové sídlo vyžadovalo. Najdeme tu kromě obytné budovy i bývalý špejchar a stodolu. Penzion má kapacitu třicet pět lůžek a v případě nouze tu mohou ještě připravit sedm či osm přistýlek. Každý pokoj mají poeticky pojmenovaný po květině. Nabízejí tu i velké apartmány excluzive, kde dokonce s větším počtem osob počítají, takže v nich mají připravené mobilní přistýlky. Kromě ubytovacích prostor nabízí penzion také restauraci, čajovnu, wellness a fitness střediska. Mimo dům mohou hosté relaxovat na venkovních terasách, využít koupací jezírko, nebo v klidu posedět a pozorovat o kus dál v zahradě barevné rybky v relaxačním jezírku. Penzion ještě nabízí vlastní oplocené parkoviště.

Krom staročeských exponátů, jako jsou například malované truhly a skříně, uvnitř penzionu objevíme i východní umělecké artefakty. „Když jsem tu zařizovala například Wellness studio, nějak mi k tomu selský mobiliář neseděl,“ vysvětluje majitelka penzionu, JUDr. Lucie Hubačová. „Kdysi jsem dovážela etno a orientální exponáty prakticky z celého světa a něco z této doby mi zůstalo. Tak jsem s nimi vyzdobila nejen studio, ale i čajovnu. V restauraci zase jde o jakýsi mix českých vesnických i orientálních či afrických artefaktů. Umístila jsem je tam podle svého vkusu a nestydím se za to. Domnívám se, že lidová řemesla odkudkoliv jsou svým způsobem podobná. Působí uklidňujícím dojmem a mají co návštěvníkovi říci. Podle mne se i vkusně doplňují. Ale v naší malé čajovně jsem nechala oirent. K čaji se hodí lépe. Nicméně tu máme například indická palácová vrata, která hostům z větší dálky připomínají zdobené dveře z jihočeských stavení a jejich ornamenty jsou prý ne nepodobné rožmberskému znaku pětilisté růže.“

Zatoužila po rovině

Že se majitelce podařilo vystihnout místní jihočeský genius loci, svědčí i fakt, že si obytnou budovu jejího objektu vybrali filmaři jako kulisu do vesnické komedie režiséra Zdeňka Trošky „Babovřesky“. Ovšem málokdo ví, kolik úsilí uvést objekt do nynějšího stavu to stálo. „Chtěla jsem koupit něco v Jižních Čechách, protože jsme před tím jezdili hlavně do Jizerských hor nebo do Krkonoš. Bylo to pochopitelné, protože tam měl můj bývalý manžel chalupu. Já ale zatoužila po rovině. Pocházím z Mělníku, tedy z úrodného Polabí, takže je to asi ve mně. Původně jsem měla vyhlídnutý statek na Třeboňsku. Bohužel z toho sešlo,“ vypráví L. Hubačová. „Rok jsem se o další akci nepokusila, ale potom jsem se odhodlala podívat se na internet, kde mne okouzlila čelní fasáda s božím okem na objektu v jihočeských Chrášťanech. To byla mimochodem jediná, jak jsem později zjistila, opravená fasáda v celém vierkantovém statku. (Vierkantový statek je z termín, převzatý z němčiny a značí čtyři rohy. V praxi to znamená, že byly tyto statky stavěné do čtverce. Vždy vpředu vpravo při pohledu z návsi stála obytná část, za ní chlévy, stáje, vpravo vpředu špejchar (sýpka) na uskladnění produktů, za sýpkou maštale, stáje a dvůr uzavírá vzadu stodola, kterou se vyjíždělo za humna a na pole.) Dalším problémem bylo, že jsem na kole projela celé Chrášťany, ale objekt jsem neobjevila. Až v realitce mne upozornili, že jsem přehlédla slovíčko “malé“. Když jsem následně uviděla onu téměř zříceninu, ulekla jsem se, ale přesto někde v duši cítila, že je to ono. Ještě více byli udiveni původní majitelé, když jsem s koupí souhlasila. Nejdříve mi to nechtěli věřit. Takže si asi představíte, jak stavba vypadala. To bylo v říjnu 2005. Než jsem získala veškerá stavební povolení, uplynuly další dva roky. Stavět jsme začali v roce 2009.“

Trampoty s rekonstrukcí

V České republice panuje názor, že někdy až hrůzná byrokracie, spojená se získáním stavebního povolení, se snaží připravit stavebníka na to, co ho čeká v průběhu stavby. Ovšem stavět na území památkové rezervace, to i odborníci přirovnávají k jakémusi očistci tady na Zemi. „Musím přiznat, že se u nás památkáři doslova vyřádili,“ vzpomíná syn majitelky Tomáš Hubač. „Mluvili snad úplně do všeho. Sice jsme si nakonec prosadili svoje, ale za cenu mnohonásobně vyšších nákladů. Nechtěli například povolit v bývalé stodole velká prosklená okna s výhledem tzv. za humna do polí. Co kdyby někdo na traktoru utrpěl kulturní šok. Abychom jim vyhověli, tak jsme si museli nechat zhotovit zajížděcí okenice, které simulovaly stará pojízdná vrata. Jaksi nechtěli pochopit, že ve statku nehodláme hospodařit jako před 150 lety, ale budujeme penzion. Stodolu také samozřejmě nechceme využívat jako stodolu, ale jako hostinské a ubytovací prostory!“ Ještě větší problém měli se střešními okny. „V této části stodoly máme v prvním patře šest pokojů. Já jsem samozřejmě neustále na stavbě nebyla. Ale když jsem jednou přijela a zjistila, že se z oken památkáři doporučených mohu dívat pouze na oblohu, dost jsem se zhrozila,“ dodává L. Hubačová. „Tento přístup mi byl navíc i nepochopitelný, protože máme všude kolem krásný výhled do přírody. Takže jsem prosadila okna jiná a větší. Do dvora zase vyžadovali nástavby s okny mansardového typu. Jsou sice hezké, ale o dost více stojí. Také si diktovali střešní krytiny a spoustu dalších záležitostí. Někdy si památkáři navíc neporozuměli s architektem a my jsme museli lecos předělávat. Nakonec jsme stavbu zkolaudovali, ale za mnohem vyšší náklady, než jsme počítali.“ „Bohužel jsme začali stavět dříve, než bylo možné požádat o evropské dotace, takže nás tyto možné finance minuly a matka musela vše financovat ze svých obchodních aktivit,“ dodává syn. Když začali s přestavbou, fasáda byla jediná opravená část objektu. Jako první na řadu přišla obytná část, kterou původní majitelé vystavěli v roce 1850. Následovala renovace špejcharu a stáje z roku 1856 na levé straně objektu. V současné době tu hostům nabízejí šest klasických apartmánů a jeden velký. Následovala renovace stodoly, kde postavili dalších šest pokojů, restauraci, čajovnu a dále pak wellness a fitness studia.

Važme si hostů!

„Letos zde budeme slavit již pátý Silvestr, ale teprve třetím rokem máme k ubytovacím službám otevřenou restauraci,“ vzpomíná L. Hubačová. „Nejdříve jsme penzion plánovali opravdu jenom jako ubytování, kdy jsme pronajímali našich sedm apartmánů, vybavených kuchyňkou. Restauraci jsme přistavěli až na naléhání hostů, kteří si přáli minimálně snídaně. Také na večeře nechtěli chodit mimo objekt. Chtěli před spaním chvíli v klidu posedět, popovídat si, dát si něco dobrého k jídlu i k pití. Já se restauraci strašně bránila, protože jsem si uvědomovala, že nevíme, jak na to. Pronájem by také nebylo to pravé. Pokud bychom ji pronajali a nájemce špatně vařil, odnese to v prvé řadě zase dobré jméno penzionu. Nikdo z nás vzdělání v oboru nemá a s personálem jsme nejlepší zkušenosti neudělali. Moje obavy se samozřejmě naplnily, ale měli jsme to štěstí, že se je naší rodině podařilo překlenout.“ Restauraci otevřeli a přes všechny obtíže dnes vidí, že se to vyplatilo. K Božímu oku se naučila jezdit movitější klientela. Také tu pořádají firemní akce a svatby. To mají samozřejmě nejraději, protože vědí, na koho a na co se pořádně připravit. Navíc se jedná o velice zajímavé a poučné akce i pro ně samé. Například tu bývalý tiskový mluvčí presidenta Václava Havla, L. Špaček, školil představitele jedné velké firmy v etiketě. S individuální turistikou je to obtížnější, protože jednu věc musí člověk vysvětlovat třeba sedmkrát či osmkrát, a někdy ještě v různých jazycích. Do Malých Chrášťan si našlo cestu poměrně hodně tuzemských hostů, ale jezdí sem také mnoho Slováků, Rakušanů a Němců. Hostili tu také Belgičany, Francouze či Američany. Letos dokonce měli i návštěvu z Číny a Malajsie. Práce tu sice mají tzv. nad hlavu, ale to neznamená, že by si nějak stěžovali. Hostů si každý penzion musí vážit.

Trápí je snad jen jedno. Průčelí jejich penzionu zakrývá z pohledu od silnice překrásný košatý strom a vesnická kaplička. Vypadá to velice malebně. Ale někdy hosté, kteří přijedou poprvé, vchod minou či dokonce zabloudí. Navíc sama obec je sice krásná a malebná, ale je mírně řečeno zastrčená. „Rok jsem obíhala úřady, policii, silniční správu a další instituce, zda bychom mohli někam umístit informační ceduli. Rok jednání máme za sebou, ale výsledek žádný,“ konstatuje smutně majitelka. „Nakonec jsme to alespoň trochu vyřešili ve spolupráci s obcí a podobně postiženým školicím střediskem. Rozhodli jsme se, že postavíme společně čekárny u autobusových zastávek na obou tazích dvou hlavních silnic. Na nich budou kromě názvu obce také poutače s informacemi o penzionu Boží oko a školicím středisku. Jednáme s architektem, zda by čekárnu alespoň stylizovaně nenavrhnul ve formě selského baroka. Snad to přispěje k lepší informovanosti a o našem penziónu se dozvědí i řidiči, kteří jezdí na trasách Praha-Písek a České Budějovice-Netolice.“

Antonín Karoch