Sabina  Bergmanová

Na českém trhu najdete tisíce vín, tuzemských i zahraničních, dobrých i špatných. Jak se v tom vyznat? Jak postupovat při  nákupu, abychom se vyhnuli zklamání? Jednou z osvědčených rad je sázka na jistotu. „Pokud nám jednou od vinaře chutnal Ryzlink vlašský ročníku 2018, pak je slušná šance, že nám zachutná i další ročník 2019. Když nám od něj chutnají vlašáky, za ochutnání určitě stojí i jeho veltlín. A podobně to funguje i na regionální úrovni, kde mohou zákazníci vsadit na systém VOC (Vína originální certifikace). To je systém, který sdružuje vína z daného regionu , která podléhají kontrole kvality. Vína mají podobné rysy a dávají nám vysokou míru jistoty, že se nespleteme,“ vysvětluje ředitel Národního vinařského centra Pavel Krška.

Důležité je, aby každý věděl či alespoň tušil, jaké styly či druhy mu chutnají, resp. nechutnají. Základní informace pak najde na etiketách vín. Kdo nemá rád sladká vína a bude hledat suchá, má tam údaj o obsahu sacharózy. Pokud mu suchá vína připadají trpká či kyselá, zvolí víno polosladké či sladké. Etiketa informuje také o míře alkoholu a z jaké oblasti víno pochází a z jakých odrůd ho vyrobili. Důležitým vodítkem je také cena, neboť kvalitní víno nemůže být levné.

P. Krška

 „Nikdy bych si nekoupil víno, pokud bych nevěděl, kdo jej vyrobil. A osobně bych si také nekoupil lahvové víno pod 100 Kč,“ radí Pavel Krška s tím, že další pomůckou pro hledání kvality může být ocenění z tuzemských nebo mezinárodních soutěží. U nás je největší a nejvyšší soutěží Národní soutěž vín v jednotlivých vinařských podoblastech, a jako vrchol pyramidy pak Salon vín, což je národní soutěž vín na celostátní úrovni. Medaile ze Salonu vín je nespornou známkou kvality. I tady je ale dobré opět přihlížet k osobním preferencím a pravidlu chutná nebo nechutná.

Pokud už kvalitní víno koupíme, je třeba dodržovat ještě pár dalších pravidel, abychom se o zážitek z něj nepřipravili nesprávným skladováním či servírováním. Pokud budete mít láhev doma pár dnů či týdnů, nepotřebujete speciální prostory. Stačí jen chladnější, tmavá místnost, například komora, protože víno by nemělo být na denním světle. Také byste měli uložit láhev naležato, aby tekutina zevnitř zalila celý povrch zátky. To platí primárně u korku. U šroubových uzávěrů tahle starost odpadá. Tam je to jedno. Proto se také tento způsob adjustace vína šíří světem.

Naléváme raději méně

Klíčovým faktorem je správná teplota servírování, protože bílé i červené se u nás běžně pije teplejší, než tomu má být. „Pokojová teplota při servírování červeného je chybná. U nás v domácnostech máme větší teplo, než je pro něj žádoucí, takže jej podáváme příliš teplé. Držme se tedy pokojové teploty, ale takové, která panovala ve středověkém hradu. Tedy nějakých 15 – 17 stupňů,“ upozorňuje s úsměvem Pavel Krška. A přidává také radu pro podávání bílých, růžových či šumivých vín: „Nalévejme menší množství a nenechávejme nedopitou láhev bez chlazení. Buď ji po nalití vraťme do lednice, nebo použijme chladicí kyblík, který díky ledu udrží láhev v ideální kondici i na slunci,“ uzavírá ředitel Národního vinařského centra.

Více o vínech na www.vinazmoravyvinazcech.cz