Prakticky pod celým historickým městem v Mělníce se nachází podzemní systém v hloubi dvou i tří pater a jde i za hranice města. Turistům je zpřístupněn jen zlomek, v němž mohou obdivovat nejširší studnu v České republice. Určitá část chodeb je známá, ale neošetřená či zazděná. Značné úseky však dosud čekají na své zmapování a znovuobjevení. Nejen kvůli turistům. Může to být, stejně jako v nedávné minulosti, tak trochu časovaná mina.
Mělník, jak známo, leží na kopci nad soutokem Vltavy a Labe. Ten kopec je z druhohorních usazenin, věky proměněných v ne zcela tvrdou skálu. Složení z opuky a pískovce nevyniká stabilitou, mělní se. Však právě tato skutečnost dala městu jméno - Mělník. Starší dřevěné hradiště neslo jméno Pšov – jako tamější kmen Pšovanů. Z něho pocházela kněžna Ludmila, babička svatého Václava, od jejíž smrti uplyne příští rok 1100 let. Však už se plánují oslavy.
Mělnické zámecké sklepy.
Proč se v Mělníce už za středověku šlo pod zem, a to do hloubky 8, 15 až 25 metrů? Nebyly tam žádné žíly zlata ani stříbra. V mělnické opuce se najdou tak leda ulity či lastury druhohorních měkkýšů – jednu vám průvodce při prohlídce podzemí ukáže přímo ve skále. Jenže toho si středověk až tak necenil. V Mělníce hloubili ne proto, aby něco z kopce vyzískali, ale naopak, aby tam něco mohli dávat. Město bohaté díky obchodu, řemeslům, úrodné zemědělské krajině i vínu potřebovalo prostory, kam ukládat zásoby. A nejen to. Také prostory jako kryty. Dneska zní tohle slovo téměř cizokrajně, ale ještě před nějakými 40 lety patřilo do běžné výuky civilní obrany – a abychom nekřivdili socialismu, nejeden český turista zase po převratu přenocoval v protiatomovém krytu v Ženevě, který se dnes využívá jako noclehárna s dobrým poměrem cena/výkon.
Model rumpálu na čerpání vody.
Sklepy pod domy Mělníka nebyly oddělené tak, jako leckde dnes, ale naopak byly propojené a některé chodby vedly až za brány města. Měšťané tak měli možnost nejen uskladnit potraviny, víno nebo pivo. Měli i prostor, kam se mohli uchýlit v případě nebezpečí. Tím byly nejen vpády nepřátel, ale i požáry, které byly docela časté a zničující. Voda na hašení nebyla k mání tak snadno a hojně, jak by bývalo bylo potřeba. A když dům lehl popelem, sklep ve skále spolehlivě zůstal. I s cennostmi, s nejnutnějším vybavením, zásobami a konečně i s postelí na přespání. I ta je pro názornost součástí expozice v podzemí.
Mělnická studna.
Podstatné bylo i to, že ze sklepení je přístup i k mělnické studni, která pro město představovala po tři staletí jediný zdroj vody. A není to studna ledajaká, je to studna – rekordmanka, zapsaná v české Guinessově knize rekordů. Sahá do hloubky 54 metrů, což je 7 metrů nad hladinu Labe. I to je úctyhodné, není to ale rekord. Vždyť studna na zámku Zbiroh je o 110 metrů hlubší. Rekordem je šířka 4,543 metrů, což je největší šířka studny v České republice. Však si na její vyhloubení Mělničtí ve třináctém století pozvali jako odborníky kutnohorské havíře, kterým to přišlo vhod, protože jim v dolech ubývalo práce. Odvedli velkolepé dílo - pohled dolů si nenechte ujít, rozhodně stojí za to. Jen pozor, studna je sice obklopena mříží, aby tam návštěvníci nespadli, ale mobil by při snaze o atraktivní snímek snadno spadnout mohl. Nebyl by na dně sám. Tak například Švédové tam koncem třicetileté války naházeli zbraně a dělové koule. Ty byly vyzvednuty. Zato na dně zůstala skoro třímetrová vrstva suti, která tam napadala koncem 19. století při odstraňování zchátralé barokní kapličky, co stávala na náměstí nad studnou. Nicméně voda si nyní uchovává pitnou kvalitu. Dnes je z náměstí studna zaslepena klenbou vrcholící celkem nenápadným skleněným poklopem, který nedává ani tušit její rozměry. Jediné, co upozorní, jsou soustředné kruhy v dláždění náměstí, připomínající kruhy na vodě. Nová, poměrně dlouhá Fragnerova kašna z roku 1938 je umístěna decentně stranou; reflektuje vinobraní.
Vinný sklep.
Po té, co podzemí ztratilo ochrannou funkci, postupně ztratilo i původní podobu. Majitelé domů zhusta své sklepy oddělovali zdí – pochopitelně, kdo by si přál, aby mu do sklepa chodili sousedé či jiní návštěvníci a zloději. Tím se ovšem ztratil přehled. A zároveň se také tak trochu vytratil původní tah vzduchu a přirozená klimatizace. Podzemí více vlhne – panuje zde 70% vlhkost - a skála se proto více „mělní“. Podlahu nezpřístupněných chodeb pokrývá bláto, jenže to je maličkost oproti jinému maléru. Tím je statika. Již v minulém století se několikrát nečekaně propadla půda – lépe řečeno tu podlaha suterénu restaurace, jindy vozovka a nikdo neví s absolutní jistotou, zda, kde a kdy takové jevy mohou zahrozit. Proto byl prováděn průzkum, respektive zaměření celého podzemí. Jak s ním naložit je stále ještě otázkou. Širší zpřístupnění je ve stadiu záměru, problémem jsou vlastnické vztahy a finance.
Příjemné muzejní atrium.
Vraťme se do podzemí k původní studni. Přístup byl přirozeně i z povrchu náměstí. Voda se čerpala rumpálem s vědrem o obsahu sto litrů. Když přičteme váhu vědra, bylo to dohromady ke 140 kilogramům – řádná porce námahy pro dva silné muže ve šlapacím kole. Další dva pak vědro vylévali do kašny. Však to také často měli za trest. Coby vězni nebo ke splacení dluhu. Pro vodu si lidé chodili do kašny na náměstí, ale od studny vedly také přivaděče – jakési vodovody k důležitým odběratelům, jako byl zámek nebo třeba klášter, fungující i jako hospic. Mimochodem, činnost kláštera byla mělnickými oceňována natolik, že si ho vyvzdorovali i po té, kdy měl být na základě josefínského dekretu zrušen. Nepřežil až socialistickou éru. Dnes je tam proto Regionální muzeum Mělník – a zdá se, že genius loci funguje: muzeum není žádná zkamenělina, ale velmi činorodý a vstřícný organismus, který doslova vychází za svými spoluobčany řadou atraktivních akcí i daleko za náměstí. Podzemní cestu ke studni ostatně v sklepení muzea vidět lze, ale přes mříž. Není upravena tak, aby tam mohli jít návštěvníci. Zato mohou jít do muzea, kde mohou narazit na lákavější tekutinu. Je tam i vinařská expozice včetně místnosti pro degustace ve sklepích (pro skupiny na objednávku, nakolik to hygienická opatření umožní, jednotlivci se mohou občerstvit v kavárně v atriu v přízemí) – podrobnosti na www.muzeum-melnik.cz
Degustační sklep.
Na podzemní systém byl pochopitelně napojen i hrad, později přestavěný na zámek Mělník. Získával jím vodu ze studně: Nejen to. Byly a jsou zde uchovány jedny z prvních středověkých sklepů, které jsou věnovány, jak jinak, vínu. Najdeme v nich historické sudy, expozici proslulé místní značky „Ludmily“, dozvíme se, odkud se vzala podoba tradiční lahve – kalamáře – a nakonec také, že z nejhlubšího sklepa vede tajná chodba směrem na vinici. Místo, kudy se do chodby vcházelo, je zaslepené. Chodba byla použita možná naposled za války – a průvodce naznačí, že odtajnění není přáním majitele zámku. Jestli proto, že chodba může skrývat nějaké personální „kostlivce“, nebo proto, že ke starému hradu patří tajemství (ty sklepy jsou z hradního období) – můžeme jen hádat.
Mělnické podzemí obhospodařuje Turistické informační centrum Mělník, které sídlí prakticky za rohem náměstí Míru a vchod do podzemí s expozicí a studnou je přímo ze dvora. Od 25. května je už zase přístupné, jen skupiny musí být menší a hygienická opatření větší. Což na atraktivitě prohlídky nic nemění.