Antonín Karoch, foto: Jan Holeček
Místo vybrali předkové dobře. Leží přímo na kopci u soutoku Labe s Vltavou a je dobře viditelný už z dálky. Mluvíme o zámku Mělník, obklopeném vinicemi. Traduje se, že první z nich založila Sv. Ludmila z rodu Pšovanů, která se na zdejším hradišti narodila. Mimochodem, založila jich zde i v blízkém okolí celkem pět. Vinice pod zámkem se dosud jmenuje se po zakladatelce. Současným majitelem zámku je Jiří Jan Lobkowicz, potomek starého šlechtického rodu Lobkowiczů, který krom podnikání spojeným s touto kulturní památkou a dalších iniciativ provozuje v zdejších sklepích také malé vinařství. Právě návštěva zdejších historických zámeckých vinných sklepů a košt zdejšího mělnického vína je skutečným zážitkem, který by si neměl návštěvník tohoto místa nechat ujít.
„Už ve 14. stol vinaři zjistili, že na Mělnicku je stejně kvalitní půda a má téměř stejné složení jako ta v Burgundsku. Dokonce je zde i stejné klima. Proto právě sem Karel IV. přivezl burgundské odrůdy. A těm se tu velice dobře daří,“ tvrdí sommeliér vinařství, Daniel Tříska. „Tedy nejdříve nepřivezl Rulandské modré, tedy Pinot Noir, jak se traduje, ale Pinot Gris, což je Ruladnské šedé. Nicméně pod zámkem na Vinici Sv. Ludmily pěstujeme už od dob Karla IV. pouze Rulandské modré. Je to úžasná poloha. Už dvě stě let na Mělníce tvrdíme, že tato vinice mívá tzv. tři léta. To znamená, že od 12 hod do západu slunce praží sluníčko přímo na vinici. Během západu slunce se sluníčko ještě odráží od řeky. Půda na vinici má hlinitopísčitý základ, takže tu máme skvělý skleníkový efekt. Nejenom, že hlavu révy ohřívá sluníčko, ale také během noci i naakumulované teplo v půdě. Z mělnických vinic je tu nejlepší a nejkvalitnější úroda. Nejenom, že se jedná a nejstarší vinici v Čechách, ale patří i k jedné z nejlépe situovaných vinic ve Střední Evropě. Němci s tím sice nesouhlasí, ale my z Mělníka si stojíme za svým. Geografové nám to samozřejmě potvrdili. Mimochodem, my na této vinici dosud pěstujeme víno způsobem řezu tzv. na hlavu, tedy bez drátěných opěr. Je to nejstarší způsob vedení, není nijak zvlášť efektivní, vyžaduje spousty práce, ale dává nejkvalitnější hrozny. Navíc cítíme, že sem patří.“
Co způsobil Karel IV.
Zlatá éra českého vinařství začala za éry římského císaře a krále českého, Karla IV. Ten vinaře velice podporoval. A nejen mělnické. Ohledně vinohradnictví vydal celkem 90 nařízení. Za všechny alespoň dvě. Například nabídl veškeré šlechtě, rolníkům, měšťanům i církvi, prostě každému, který vlastnil nějakou půdu, že pokud začnou pěstovat révu vinnou, tak je na 12 let zprostí od daní. Návštěvník, který by se v té době podíval do Čech, tak by zjistil, že se všude pěstuje víno nebo duby na výrobu beček. Od Plzně až po Děčín to byla jedna souvislá linie vinic. V té době jejich rozloha čítala 3.5 tisíc hektarů. To je zhruba tolik, kolik dnes má celá Jižní Morava. Karel IV. v tuto tradici začal, ale nebyl sám. Po něm pokračoval syn Václav a další následovníci. V 15. stol. už činila výměra vinic v Čechách 6 tisíc ha. Potom bohužel přicházely nepříznivé politické události, války a tomu všemu nastala i malá doba ledová. To vše, navíc s pozdějším dovozem laciného vína z jihu, způsobilo, že plocha vinic dramaticky poklesla a pivo získalo navrch.
Na dnešní dobu, kdy se daně přímé i nepřímé neustále zvyšují, je to téměř neuvěřitelné. Karel VI. Zavedl osvobození od daní z výnosů vinic. Tehdejší vinaři nemuseli tedy platit daň z půdy. Panovník to ale měl velice dobře spočítané, protože daň z prodeje vína už platit museli. Samozřejmě už tenkrát bylo víno docela hodnotný produkt, který se navíc vyvážel i do zahraničí. A z toho plynuly královské pokladně další velké částky. Také si vymohl, že během zimních měsíců se nesmělo do Čech dovážet víno ze zahraničí. Takže na Pražském hradě pili červené z Mělníka a bílé ze Žernosek. Pro zahraniční vinaře to byla sice rána, ale museli si zvyknout. Naopak, existují důkazy, že obyvatelstvo německy mluvících zemí jako Sasko, Braniborsko apod. si mělnické oblíbili. Další zákon, který Karel IV, vydal, byl proti zlodějům, kteří kradli hrozny a vinařské tyče. Když zloděje chytili přes den, usekli mu ruku. Když v noci, tak přišel o hlavu. Tento trest fungoval do 15. stol., ovšem vyjma Mělníka. Zde se sekaly hlavy ještě dvě století poté. V té době se prý popravovalo dvakrát týdně, což znamená, že se hrozny asi kradly ve velkém. „Tato tradice nejspíše přežívá, protože se krade stále a navíc jsou tresty v porovnání s minulostí minimální.,“ posteskl si D. Tříska. V současné době činí plocha vinic na Mělníce 350 ha a v celých Čechách kolem 1000 ha. Máme tu i další fenomén. Díky socialistické tradici znárodňování v tomto regionu téměř všichni čeští vinaři museli po roce 1989 začínat prakticky od nuly.
Lobkowicové na Mělníce
O rozšíření vinic na Mělníce se postarala už hraběnka Marie Ludmila Černínová z Chudenic, která svému choti, Augustovi Antonínu Josefovi, knížeti z Lobkowicz, přinesla věnem krom jiného i čtyři vinice. V roce 1798 přivezli Lobkowiczové z Francie dokonce 6 000 kusů sazenic burgundské révy a v letech 1729 – 1803 rozšířili výměru vinic o 8 dalších. Jejich následovníci v rozšiřování pokračovali. Tu nejznámější vinici Svaté Ludmily na svahu pod zámkem znovu vysázel jejich pravnuk Jiří Kristián. Za vrchol mělnického vinařství můžeme označit působení Bedřicha z Lobkowicz, který rozšířil vinohrady a nechal v roce 1909 vybudovat pod nádvořím zámku Mělník nový moderní „Sklep sv. Josefa“. Zavedl také výrobu šumivého vína, mělnického sektu, jehož výrobu znal z francouzské vinařské oblasti Champagne. V té době obhospodařovali Lobkowicové kolem 140 ha vinic. Díky tomu rodina patřila mezi největší vinařské firmy v Rakouské monarchii. Ovšem historie si vybrala své. Počátkem 20 stol. rozloha vinic klesla na 130 ha, po I. světové válce na necelou stovku, po pozemkové reformě a později ještě po nástupu nacizmu už jen 50 ha. V té době došlo navíc k dělení majetku, protože část se nacházela v Československu a část v nedalekém Liběchově, tedy v Sudetech. Po válce bylo rodině vráceno 40 ha, ale Lobkowicové si jich moc neužili, protože jim soudruzi po roce 1948 zámek zkonfiskovali a rodina skončila v emigraci.
Současný majitel panství, Jiří Jan kníže Lobkowicz, se narodil ve Švýcarsku v v roce 1956. Vystudoval ekonomii v Saint Gallen a později se stal velmi úspěšným bankéřem. V roce 1990 se rozhodl ukončit kariéru v zahraničí a vrátit se spolu se svým otcem do Čech. A uplatnil se tu velice slušně. Do roku 1992 pracoval jako poradce ministra hospodářství a tehdejší federální vlády Československa a následně do roku 1995 jako poradce ministra privatizace České republiky. Podnikal také v oblasti investičního bankovnictví a energetiky. Od roku 1992 se J. J. Lobkowicz soustavně věnuje ze svých soukromých zdrojů i obnově a rekonstrukci mělnického a hořínského panství, které dostavěl do dnešní podoby.
Mělnické podzemí a zámecké zvláště
Díky zdejšímu doslova proděravěnému podzemí se celé město Mělník ročně propadá o cca 2 cm. Obyvatelé zdejšího zámku o tom vědí svoje. Například zdejší Svatováclavský sklep z 12 stol. měl vchod, odkud se ještě v 18. stol. chodilo do rozlehlého mělnického podzemí. Napojovaly se tu veškeré vinné sklepy a katakomby z celého města. V 18. stol však Lobkowicové dveře zazdili s tím, že už nebudou nikdy obnovené. Dodnes místní vědí, kolik tajemství dodnes skrývá zdejší pozemí. Co mohli otevřít, otevřeli. Nehodlají dál provokovat osud možnými sesuvy. Proto zazděné a zasypané sloje a chodby už zůstanou tajemstvím.
Sklepy mělnického zámku se začaly budovat koncem 10. Století. Celková výměra činí přes 1700 m2 a má tři poschodí. „Sklep, ve kterém stojíme, nechal jako jeden z mála vinných sklepů v Království českém vybudovat právě Karel IV. Nyní jsme v prostřední části. Vysvětluje D. Tříska. „Jsme 9,5 m pod úrovní zámku, a máme tu konstantních 14,5 oC. Dřevěné sudy kolem nás jsou prázdné a slouží jako dekorace. Některé jsou až 200 let staré. Nejstarší sud s řezbou sv. Augusta pochází z roku 1825. Je zajímavé, že byly vyrobené českými bednáři. Polovina je z českého dubu a polovina z českého akátu. Největší sudy mají obsah 12.5 tisíce litrů, ty menší 6 tis. litrů a ty ještě menší mají 3 tisíce litrů.“ „V současné době je ale musíme dovážet ze zahraničí, protože náš aktuální bednář sídlí nedaleko Lince v Rakousku,“ vysvětluje zástupkyně sklepmistra vinařství, Milena Vávrová. „Sudy jsou sice vyrobené v Rakousku z francouzského dubu, ale italskou firmou. Je to taková krásná spolupráce.“ „Sklepům vévodí mytologický reliéf gryfa, což je bájný tvor, složený z orla, lva a osla. My tvrdíme, že je to alegorie na hosta ve vinném sklepě,“ dodává D. Tříska. „Nejdříve je pozorný jako orel, později silný jako lev a nakonec unavený jako ten osel. Zvláště po degustaci 23 druhů vína.“
Vyrábějí tu především bílé, ale….
Lobkowicové se na zámek vrátili v roce 1992 po restitucích. V jejich rámci se jim podařilo získat i 40 ha vinic. V roce 2009 jich už měli cca 52 ha. Poté se zámecký pán rozvedl. Jak je vidět, věci srdeční se nevyhýbají ani slovutným šlechtickým rodům. Po vyrovnání zůstalo zámeckému vinařství pouze 13 ha. „V současné době už je situace lepší. Sklízíme z nějakých 27 ha a v letošním roce budeme mít nějaké tzv. panenské sklizně z nově vysazených vinic, takže se počet hektarů plodných tratí opět trochu rozšíří,“ tvrdí M. Vávrová. „V současné době čítá naše roční produkce kolem 80 tisíc lahví, čímž patříme mezi malo až střední vinaře. Víno zatím neexportujeme, ale prodáváme na českém trhu. Dá se koupit i zde na zámku a samozřejmě také v kvalitních vinotékách po celé naší republice.“
Hlavní doménou zámeckého vinařství je výroba bílého vína, které tvoří 70 % produkce. Ostatní je červené. Bílé převažuje. Jednak se v Česku lépe prodává, zaměstnanců ve sklepě pracuje poměrně málo a modré odrůdy jsou na práci náročnější. Pomalu na Mělníce musí díky nedostatku pracovníků přistupovat na automatizaci. Proto se tu soustřeďují raději na kvalitu než na kvantitu. Například veškerá sklizeň na zdejších vinohradech probíhá ručně. „Víno vyrábíme v nerezových zásobnících o objemu 2,5 tisíc litrů. Dodnes vzpomínám, jak jsme je nosili do sklepa ve třech lidech,“ vzpomíná M. Vávrová. „Ještě horší to bylo s rakouským lisem, který se před transportem na místo určení musel rozebrat. Nyní vinný rmut putuje do lisu případně do nakvášecích nádob z nádvoří speciálním potrubím podle typu hroznů. Bílé vylisujeme a po odkalení zakvášíme. Tím, že nemáme žádnou speciální laboratoř, musíme tu denně kontrolovat kvasný proces, aby se kvasinky nezvrhly. Také je nutné sledovat zbytkový cukr a určit, kdy stáhnout víno z kvasinek. Teprve v této chvíli posíláme výrobek do laboratoře, aby zjistili zbytkový cukr, kyselinky a obsah alkoholu. Máme také pět vinifikátorů, kde probíhá kvašení na slupce aneb výroba červeného vína. Máme možnost produkt chladit či zahřívat podle nutnosti. Ale když jsme tu začínali a obnovovali výrobu, tak to bylo celkem dobrodružné. Dříve jsme například nádoby převáželi do jiné místnosti, kde jsme si přitápěly přímotopem. Dnes mi pomáhá počítač. V současnosti máme 48 nerezových nádob. Původní starší jsme přesunuli do jiného sklepa. Musíme tu mít také kvalitní odvětrávání kysličníku uhličitého, protože když vám víno kvasí v tolika nádobách, tak se ho vyvíjí skutečně hodně. Raději se nespoléhám na techniku a senzory, ale mám tu stále ještě zapálenou svíčku. To je zatím nejlepší identifikátor. Ale mírnou otravu na sobě poznáte. Jste pomalejší.“
Ludmila v kalamáři
Řekne-li se mělnické zámecké víno, každý si okamžitě představí značku Ludmila v typické zdejší lahvi, zvané „kalamář“. „Ludmila je naše nejznámější víno, které u nás vyrábíme už od roku 1916,“ vysvětluje její historii majitel vinařství, Jiří Jan Lobkowicz. „Už v roce 1918 jsme začali toto víno stáčet do zvláštních lahví, zvaných kalamář. Historie tohoto typu obalu je zajímavá. Při budování sklepa pod zámeckým nádvořím v roce 1908 tu tehdy dělníci nalezli hliněné střípky ze 14. stol. Když je odborníci poskládali, dostali tento unikát. Oproti dnešním lahvím byl větší. Zhruba na pět litrů. Také zjistili, že podobný tvar je originální dokonce v rámci celého světa. Lahev jsem si sice nechal v devadesátých letech lahev patentovat, ale asi to nestačilo a podobný typ už najdete v Nemecku, ve Francii a dokonce i v Číně. Náš originál poznáte podle stylizovaného „L“ s korunkou na spodní straně. Dnes je pro nás vyrábějí Moravské sklárny v Brně. Za komunismu značce dost zkazili pověst, protože se „Ludmila“ vyráběla jako směska různých vín. Toho mělnického tam bylo poskrovnu. Obsah povětšinou tvořila dovozová bulharská, maďarská, jugoslávská, rumunská vína. Zkrátka, co dalo RVHP. Já jsem se vrátil k naší staré tradici a víno se značkou „Ludmila“ vyrábíme jako jednoodrůdová. V současnosti vyrábíme sedm řad této značky. Začínáme základní řadou „Basic“ z bílých odrůd Müller Thurgau a Solaris a z červeného Modrého portugalu, řadu „Exclusiv“ z červené odrůdy Svatovavřineckého a bílé z Moravského muškátu nebo Rulandskéno šedého. Dokonce už máme i „Ludmilu“ růžovou. Mimochodem, růžová vína nejsou žádnou novinkou. Podle záznamů jsme je na Mělníce vyráběli už koncem 19. stol., tedy dávno před vznikem I. republiky.“ Na závěr si majitel vinařství neodpustil doušku: „S hrdostí tvrdím, že naše červené patří k nejlepším vínům v České republice. Z hroznů Rulandského modrého, které pěstujeme přímo pod zámkem na výměře cca 700 m2, máme zhruba 600 lahví ročně. Ale za to je to podle mne nejlepší „Rulanda“ z České republiky.“
Antonín Karoch
Počítačová technika hlídá a pomáhá
V zámeckých sklepích
Nerezové tanky jsou v moderním vinařství všudypřítomné
Tak se pozná pravý kalamář