Srbské pohostinství, zvané "na slámě"
Jako dějiště zvolili srbští kolegové lokalitu Novi Bečej v srdci Vojvodiny, nedaleko její metropole Novi Sad. Město leží na břehu řeky Tisa, stejně tak jako samotné vinařství, nazvané podle ní „Tiská perla“. Jeho jistou výjimečnost podtrhuje skutečnost, že tento břeh náleží stejnojmennému ostrovu, který tu Tisa vytváří spolu s tzv. Mrtvým ramenem. Jaká vína se tu rodí? Již v minulosti byla – podobně jako zdejší pálenka – proslulá po celé Evropě díky své charakteristické muškátové vůni a příchuti. Po staletí bývala – díky své skvělé kvalitě – nazývána také „vínem pro aristokracii“. Přesto, že díky přelévající se historii víno na čas pozbylo své proslulosti, v posledních letech se navrátilo mezi enologické poklady. Jeho hodnotu v současnosti podtrhuje fakt, že réva, z níž vzniká, se rodí pouze na aluviálním písčitém podloží v srdci srbské Vojvodiny, v geografickém trojúhelníku, vymezeném obcemi Novi Bečej, Bečej a Čurug. Jde o autochthonní odrůdu, kterou nenajdeme nikde jinde na celém světě. Najdeme ji pod jménem Muscat Krokan. Nicméně obchodní značku Tisa Pearl zpopularizoval ještě i místní druh melounů výborné chuti a kvality. Zajímáme-li se o prapůvod této odrůdy, dostaneme se až do Francie, kde se vykytuje pod jménem Muscat Fleur D´Oranger. Jde o víno bílé, dle rodokmenu vyšlechtěné z rodičů Muscat A Petits Grains Blancs a Chasselas, charakteristických díky své muškátové chuti. Tisa Pearl není jediným produktem, který se na ostrově rodí. Druhým originálem je Pearl Rose. Jde o kupáž Cabernet Frank a Muscat Hamburg. Výsledkem je suché, harmonické, jemné růžové víno s aromatem a příchutí muškátových květů. Obě značky se mohou chlubit vynikající kvalitou a své staleté tradici rozhodně rozhodně nzůstávají nic dlužny. Novi Bečej i se širším okolím však není atraktivní pouze díky vinařství. Návštěvníkům může nabídnout i celou řadu zajímavostí, vhodných i do turistického zápisníku. Vyberme jen namátkou:
V roce 1834 se narodil ve vesnici Vranjevo mužský potomek Vladimír Glavaš. Vyrostl v ušlechtilého muže pevné morálky, podporujícího národní uvědomění Srbů v Rakousko-Uhersku. Po dokončení studia práv v Praze mu jeho morální zásady bránily působit v oboru. Proto na právnickou praxi rezignoval a věnoval se hospodářství. Pravidelně navštěvoval pravoslavnou církev, ale příležitostně i církev římskokatolickou, evangelickou, či židovskou synagogu, aby „sytil svou duši“. Neměl žádné potomky a předal větší část svého sídla ortodoxní církvi. Dnes je Glavašův dům (Glavaševa kuča) pod ochranou státu a je spravován obcí. Po restaurátorských pracích, v den výročí úmrtí Dr. Vladimira Glavaše (16. února 2009), tu bylo otevřeno muzeum. Svým vybavením, dekoracemi, dokumenty, fotografiemi a texty je dokonalým příkladem civilního životního stylu v polovině 19. století, kdy vládl Biedermeier, navíc dokládající stupeň rozvoje zdejšího života a národní snahy Srbů v té době.
- "Otcové vinobraní 2019 - Džordže Mihajlovič (Srbsko) a Drago Bulc (Slovinsko- vpravo)
Na travnatém poli na dohled od Bečeje už zdálky zahlédneme zříceniny románského benediktinského kostela Arača ze 13. století. Kdysi jej obklopovala vesnice, ale po opakovaném poškození během staletí stojí ruiny kostela osamocené uprostřed kukuřičných polí, obývány jen ptáky, hnízdícími ve starých zdech. Byl vybudován kolem roku1200, v románském stylu, bohatě zdobený. Později byl sice vydrancován, ale v roce 1370 byl rekonstruován na příkaz královny Alžběty Slavonské. Při rekonstrukci byla kostelu přistavěna gotická věž, která mu dodala poněkud smíšený architektonický styl. Později upadl do rukou řady srbských despotů, až nakonec byl Otomany v roce 1551 vypálen. Po tomto posledním zničení se stavba už nezotavila, ale také nezmizela. Dnes kostel požívá statutu srbským státem chráněné historické památky.
O způsobu života v kraji rovněž vypovídá muzeum Kotarka v Novém Miloševu. Najdeme jej v budově, náležející k okolí hradu hrabat Karačonji. Na rozsáhlém majetku, získaném Bogdanem Karačonji ve druhé polovině 18. století, byla ve svižném tempu vybudována řada objektů, m.j. dva velkolepé klasicistní hrady (nejstarší z nich z roku 1841 je zachován dodnes), mauzolický kostel (1841), či velký obilní sklad s hospodářskými budovami z roku 1834. Mezi přístavbami vyniká Kotarka - budova ke skladování kukuřice, která si po částečné přestavbě na konci 19. století zachovala svůj autentický vzhled. Klasicistní prvky a dórská sloupoví podél delších stran budovy dodržují stylové rysy komplexu a činí jej jedinečným. Realizace myšlenky přeměnit objekt „Kotarka“ na místní muzeum začala v roce 1994. Od té doby začala intenzivní sbírka exponátů, která v současné době čítá více než 4500 předmětů. Práce na rekonstrukci samotné budovy začaly v roce 2001.Koncem roku 2006 byla dokončena část budovy se třemi výstavními sály. První představuje historii městského a architektonického vývoje města Novo Miloševo, hraběcí rodinu Karačonji, tři církevní farnosti (dvě srbské pravoslavné církve a jednu římskokatolickou), obchody a řemesla. Druhá místnost je věnována prezentaci textilních řemesel a nábytku Třetí zobrazuje dobový pokoj pro hosty. Druhá část Kotarky s autentickou dřevěnou konstrukcí byla rekonstruována v roce 2011 a je věnována zemědělství.
Muzeum Kotarka
Bezkonkurenčním turistickým skvostem a neodolatelným magnetem je však Muzeum Žeravica, rovněž v Novém Miloševu.. Vše začalo koncem 70. let min. století nápadem Milivoie Žeravice (1931-2009) na nákup traktoru Ford 24 10-20 HP typu 1924 po vzoru svého otce Milorada (1909-1968). Ten jej vlastnil mezi prvními ve vesnici, takže Milivoj s ním vyrostl. Mít traktor na venkově bylo v té době raritou. Náhodou se dozvěděl, že v okolí Kragujevacu takový traktor existuje. Byl překvapený, že tam navíc objevil hned několik podobných strojů. V tu chvíli jej napadlo, že je všechny koupí a tak předejde vymizení těchto rarit z kraje. Zpočátku šlo o malou sbírku několika traktorů, dočasně umístěných ve staré kůlně. Až syn Čedomir ji dovedl na úroveň významné sbírky, jedinečné v Srbsku, ale nejspíš i v celé Evropě. S rozhodnutím trvalé instalace pak byly shromážděné traktory v roce 1991 vystaveny veřejnosti v účelově vybudovaném zařízení. Ústředním bodem sbírky je nejstarší dochovaný traktor nejen v Srbsku, ale i v širším regionu, americký Hart-Parr 30 z dvacátých let. Následují četné exempláře z meziválečného období, vyráběné v evropských a amerických továrnách. Nechybějí ani traktory české provenience značky Zetor. Celkem sbírka momentálně čítá 174 strojů, avšak rozhodně není uzavřena a ve dvoře čeká na renovaci několik dalších objevených „stařečků“. Kromě toho muzeum nabízí i část etno, se starými řemesly, stejně jako větší sbírku dávno vysloužilých rádií, kamer a dalších výrobků. Srdce technicky orientovaná mimořádně zaplesají…
Muzeum Žeravica
Návštěvníci kraje kolem Nového Bečeje na svých toulkách objeví ještě množství dalších atraktivit, mezi nimi např. malé soukromé galerie, řemeslné dílny, atd., kde budou nejen srdečně přivítáni, ale také upřímně pohoštěni, jak velí tradice a hrdost na skvělé místní gastronomické výrobky. Přitažlivost pro návštěvníky již stává, zbývá ještě, aby se Srbsko propracovalo do EU, abychom nemuseli na hranicích absolvovat mimoschengenské kontroly a pak už – vzhůru na cestu…
Miroslav Navara