Text: Marie Kysilková Foto: Regione Abruzzo a Marie Kysilková

Sotva se Středoevropan nabaží krásných pláží a mořských vln na pobřeží Jadranu v italském kraji Abruzzy (v italštině Abruzzo), zatouží poznat víc a řeší pouze problém, zda zůstat u moře nebo zamířit do pohoří Gran Sasso, Majella či Laga. 

Světový unikát: Trabocchi

Asi šedesátikilometrové pobřeží tady často mění svou tvář – písečné pláže přecházejí v oblázkové, místy ztěžují přístup do moře skaliska a vysoké útesy. Šťastlivci zabírají půvabné skryté malé zálivy. Z pobřeží vbíhají do moře několik desítek metrů dlouhé dřevěné lávky, na jejichž konci se krčí cosi jako chatičky nebo přístřešky. Chce se jedním dechem říci „na kuřích nožkách“ nebo na „chůdách“. Z dálky vypadají jako rozkročení pavouci, zblízka je to směs klád, prken, kolíků a sítí. Po staletí na nich čekali na úlovky místní rybáři. Jistili si tak několik desítek metrů od skalnatého pobřeží možnost ponořit sítě, aniž by museli používat bárky a lodě.
Úzké dřevěné lávky na obou stranách chráněné kvůli návštěvníkům sítěmi, které se tváří jako zábradlí, se tu pohupují ve tří či v pětimetrové výšce nad mořem. Rinaldo Veri zve své hosty na trabocco, kde je před malým dřevěným přístřeškem připraveno asi dvacet židlí. Má výraz mořského vlka a lidé mají pocit, že se jim na této dřevěné houpačce nemůže nic stát. Trabocco je cosi jako past na ryby; mořské proudy je v hejnech přinášejí ke skalnatým břehům, kde končí v těžkých velkých sítích. Už v dávnověku se tak údajně ryby lovili nejen na Jadranu, ale i na dalších místech u Středozemního moře. A dokonce je prý stavěli i Féničané. V současné době se jich podařilo mezi městy Ortona a Vasto obnovit asi patnáct.

Rodinná tradice trvá

Rinaldo na svém trabocco vypráví turistům, proč jejich rodina propadla dávné tradici – lovu ryb tzv. plochým způsobem. Pro mlsné jazýčky je nachystáno občerstvení – krajíčky bílého chleba s ančovičkami, sardinkami a medem, a místní vína červené Montepulciano d'Abruzzo a bílé Trebbiano d'Abruzzo. Hostitel bere do rukou jednu z fotografií ze šedesátých let dvacátého století, na které je jeho otec se svým přítelem. Začali se tehdy víc zajímat o podivné dřevěné konstrukce při pobřeží – ze skalnatých svahů vyčuhovaly z moře navzájem protkané dřevěné sloupy a trámy – jako by byly připravené vzlétnout. Byla to mola nebo středověké přístavy pro rybáře? Po staletí tu odolávaly mořským vlnám.

Rodina Veri postupně vypátrala, že jejich předkové tímto způsobem lovili ryby u městečka San Vito Chietino už v polovině devatenáctého století. Otec Rinalda přesvědčil před téměř sedmdesáti lety svého přítele, aby jedno trabocco zrekonstruovali. Dřevěný přístřešek stojí několik metrů nad čeřícími se mořskými vlnami. Promyslet stabilitu trabocchi a sehnat materiál je náročné. Rekonstrukce stojí také hodně peněz. Rinaldo popisuje, jakým způsobem je třeba vhodit dolů sítě, aby v nich byl co nejlepší úlovek. V osmnáctém století tento způsob rybaření zachránil od hladu spoustu lidí žijících v horách v době, kdy příroda nebyla nakloněna dobré úrodě. Tehdy přišlo mnoho horalů z nedalekého Apeninského pohoří na pobřeží a obnovili starobylé trabocchi. Do pobřežních skal zakotvili především dubové klády, které dobře odolávají nárazům mořských vln. Mezi podpěrami je vidět i kusy železničních kolejí. Majitelé trabocchi použili i zbytky železnice, kterou tu stavěli před rokem 1890 a nikdy ji v této části pobřeží nedokončili.

Plody moře v San Vito Chietino. Foto: Marie Kysilková 

Pobřeží Modrých vlajek

Někteří historici se domnívají, že podobné technologie při stavbě přístřešků nad mořskými vlnami ovládali rybáři u Jadranu ve Střední Itálii už ve třináctém století. Opírají se o dokument „Vita Sanctissimi Petri Celestini“, jehož autorem je mnich Stefano Tiraboschi z kláštera San Giovanni ve Venere. V díle popisuje i období, kdy na tomto místě pobýval tři roky (1240 až 1243) muž, který kromě vlastního jména Pietro Angelario užíval i jméno Pietro da Morrone, a v roce 1294 se na pět měsíců stal papežem Celestýnem V. Historické zdroje uvádějí, že „žil jako poustevník na hoře Morrone u města Sulmony v provincii Abruzzo“. Pietro da Morrone prý rád chodíval k pobřeží, kde pozoroval, jak rybáři loví ryby na trabocchi. Jiní historikové se přiklánějí k tomu, že tato originální loviště se na pobřeží v kraji Abruzzy objevují až koncem 14. století.
Převážný počet trabocchi byl na pobřeží postaven v osmnáctém století. Jejich existenci zachytil ve svém slavném románu Triumf smrti italský spisovatel evropského a světového významu Gabrielle D'Annunzio. Píše: „Trabocco mezi skalami vypadal hrozivě jako nestvůra připravená ke skoku. Rybáři sklánějící se mezi trámy, provazy a sítěmi byli nehybní jako sochy.“ Tento básník, spisovatel, filosof, politik, letec a organizátor vojenského pochodu na Rijeku po konci 1. světové války, od roku 1937 krátce i president Akademie, považovaný za rozporuplnou a kontroverzní osobnost, byl do svého rodného kraje zamilován. Narodil se v Pescaře roku 1863 (zemřel 1938), kde stojí jeho rodný dům. V roce 1889 si koupil pro sebe a svoji milenku malý domek s velkou zahradou s pomerančovníky v San Vito Chietino. Hrdina jeho románu mířil na pobřeží každý den a pozoroval, jak trabocchi odolávají mořskému přílivu. Staly se symbolem tradice a historického vývoje tohoto kraje. (Román Triumf smrti přeložil Josef Hajný a vydalo jej Nakladatelství Ivo Železný.)

Pozorovat moře na Costa dei Trabocchi v různých částech roku je spojeno se zvláštním zážitkem. Někdy jen šumící a jindy hřmotné mořské vlny mění barvu moře od modré po zelenomodrou až šedozelenou. Mnohé ekologické organizace se snaží, aby pobřeží Jaderského moře v kraji Abruzzy v délce 133 kilometrů bylo uchráněno od znečištění. Právě v této části Střední Itálie vítá návštěvníky největší počet Modrých vlajek (Blue flag), které uděluje asociace Foundation for Environmental Education. Z více než dvaceti abruzzských modrých vlajek láká jedna z nich také na pláže v San Vito Chietino. Kraj Abruzzy se prosadil jako Zelený region Evropy. Stačí vyjet pár kilometrů od pobřeží do vnitrozemí, aby se člověk ocitnul mezi vinohrady a olivovými sady či pomerančovníky, a kousek dál směrem k národním parkům v kouzelných údolích.

Bílá je oblíbená v hotelích na italském pobřeží Jadranu. Foto: Marie Kysilková

Kulinářský ráj

„Abruzzy jsou kulinářským rájem“, chlubí se Rinaldo a nelze mu nevěřit. Enogastronomie povýšila místní pohostinnost a kulturu. Kdo si chce rozšířit své poznatky z rybí říše, určitě neodmítne návštěvu Muzea moře v Pescaře. Ani místního rybího trhu. Vždyť ryby se tady loví odjakživa a znalosti o nich se dědí z generace na generaci. Ať už si návštěvník zvolí malé občerstvení na trabocco nebo zamíří do restaurace usazené nad mořem, čeká ho labužnický zážitek. Několik desítek místních specialit nereprezentuje jen místní úlovky, ale i bohatou úrodu z nedalekých olivových sadů, vinic a polí. Na pobřeží jsou rybí restaurace v desítkách měst a městeček. Vyhledávaná je Marina di San Vito s oblázkovou pláží, hotely a kempy. Večeři na trabocco v restauraci Punta Cavallucio hodnotí odborníci nejvyššími známkami. Na talířích se střídají krevety, oliheň, platýs, škeble. Z nedalekých horských oblastí vepřový jazyk, vepřové nožičky, rypáček a žebírka. A před tím italský bílý chléb a pár kapek panenského olivového oleje. Atmosféru v restauraci nad mořskými vlnami šperkuje vystoupení hudebního souboru Orchestra popolare del Saltarello, který přibližuje dávné melodie z hor s prvky z konce 15. století, doplněné půvabným lidovým tanečním vystoupením.

Místní cestovní agentury a kanceláře organizují denně z přímořských středisek gastro výlety na blízké farmy, kde si hosté pochutnávají na místních specialitách – plněné ravioly, různé druhy těstovin, zvláště „pasta alla chitarra“. Z jedné strany moře, z druhé malebné pahorky přecházející v pohoří Majella a Gran Sasso, jejichž nejvyšší vrcholky se dotýkají až tří tisíc metrů. Abruzzy potěší v kterémkoliv ročním období. Lyžaři míří do oblíbených horských středisek, předjaří i pozdní podzim využívají cyklisté na přímořských i horských stezkách. Trasy pro pěší túry jsou promyšlené, pobřežní cyklotrasy na riviéře využívají i ctitelé nordic walking.

Před sezonou na pláži v Pescaře. Foto: Marie Kysilková

Jak se tam dostat?

Nedaleko pobřeží vede podél Jaderského moře hlavní železniční trať Bologna – Pescara – Bari, dálnice A14 Adriatica a SS 16 Adriatica. Těsně u města Pescara se nachází mezinárodní letiště, kam se od letošního roku létá i z Prahy. Z Chorvatska – z Korčuly a Hvaru – plují v sezoně lodi do Pescary.

Kontakty:
www.turismoedintorni.com
www.hotelvillaimmacolata.it
www.hotelsangiorgiovasto.it