Obec se 150 obyvateli v národním parku, obec, kde je na kilometr čtvereční sotva jeden a kousek obyvatele a žádný velkokapacitní hotel, tím méně vysoké či betonové monstrum, to jsou malebné šumavské Prášily. Kolem jen příroda: kopce, lesy, potoky, říčka a jezera – a taky všudypřítomné připomínky nedávné doby, kdy sem nesměla vstoupit ani noha civilního nerezidenta. Před válkou obec skládající se z mnoha osad, obec, kde za Schwarzenbergů byl docela čilý kulturní a společenský život. Od padesátých let nejen železná opona, ale přímo vojenský výcvikový prostor. Obyvatel sotva padesát, vystěhované osady roztroušené v horách sloužily jako cvičné terče. Ne Němci, ale československá armáda způsobila, že po nich zbyly jen názvy na pomníku.
Čas oponou trhnul – a za posledních 30 let se Prášily opět staly skvělým východiskem do šumavského příhraničí. Kapesní, ale se stanicí autobusu spojujícího Prášily se Sušicí i s Klatovy a také stanicí okružního autobusu na Kvildu a Železnou rudu. S informačním střediskem a sítí značených turistických cest. Aby ne, Klub českých turistů má v samém středu Prášil i svou vlastní chatu, kterou neustále vylepšuje. Tak, že uspokojí jak party, kterým vyhovuje bydlet pospolu ve vícelůžkových pokojích, tak i pár náročnějších turistů. S posezením uvnitř i venku, s grilem, venkovním stanem a dobře vybaveným dětským hřištěm poblíž terasy.
Neméně mnohostranné jsou možnosti turistických výšlapů, které lze podle potřeby kombinovat, zkracovat či prodlužovat. Náročnější – i takové, které zvládnete i s kočárkem. Síť cyklostezek s evropským dosahem, po Česku i přes jen čtyři kilometry vzdálenou hranici do Bavorska. V zimě udržované běžecké tratě.
Prášilské jezero
Půvabné ledovcové jezero v nadmořské výšce 1080 m leží jen asi 4 km od Prášil a představuje tak snadný cíl pohodového polodenního výletu, nebo etapu na celodenní cestě na Poledník. Kromě informační tabule je u jezera pomník studenta O. Kareise, který se tam utopil v roce 1927. Do Prášil se dá vrátit jinou cestou – anebo pokračovat dál na Poledník. K jezeru se váže i pověst o jiném skonu, a sice chudé dívky z dřevařské rodiny, jež se zde utopila se svým milencem, synem bohatého pražského obchodníka, a společnou dcerkou, protože se nesměli vzít a s ohledem na jejich rozdílný původ. Nedlouho po tragédii tady skoncoval se svým životem i dívčin ztrápený otec. Dívka se zde coby Jezerní panna prý zjevuje dodnes.
Jezero Laka
Z Prášil se můžete pohodlně podívat také k nejmenšímu z šumavských ples – jezeru Laka. Leží uprostřed lesů, ještě o nějakých 16 metrů výše než Prášilské jezero, ale je menší a podstatně mělčí. Jako jediné šumavské pleso nemá dno kamenité, ale s vrstvou rašeliny a jsou na něm typické plovoucí ostrůvky. Pokud popojedete na parkoviště u Nové Hůrky, tak půjdete nějakých pět a půl kilometru celkem nenáročnou cestou.
Poledník a rozhledna, co nebyla rozhlednou
Poledník v tomto případě není zeměpisná souřadnice, ale hora vysoká 1315 m/n.m. uprostřed lesů. Svůj název prý odvozuje od toho, že dřevaři mívali polední pauzu právě, když se slunce ocitlo nad temenem hory. V šedesátých letech minulého století tu ovšem nebyli dřevaři ani jacíkoliv jiní civilové. Šlo o přísně tajné místo pro vojenský objekt protivzdušné obrany a současně odposlouchávací zařízení. Poledník byl proto nejen důkladně střežen, ale i utajován. Byla znepřístupněna i místa, odkud bylo možno vrchol zahlédnout a pro jistotu nebyl uváděn ani v některých mapách. Byl hlídán, obehnán ostnatým drátem a minovým polem. Nevybuchlá munice je v kraji místy dosud. Podél cesty jsou výstražné tabule, takže zrovna tady by to na houbaření nebylo, ani kdyby tu nebyl národní park.
Poledník. Foto: Ladislav Zemánek - CzechTourism
V devadesátých letech vojáci Poledník opustili a správa národního parku Šumava nechala věž upravit na vzhledově unikátní rozhlednu podle projektu architekta Miloslava Hrubce. Na vyhlídkový ochoz rozhledny ve výšce 37 metrů vede 227 schodů. Ve třech obloukových podlažích je umístěna galerie. Poslední fáze výstupu na ochoz je po kovovém žebříku a podlaha ochozu umožňuje průhled dolů. Takže kdo má problémy s pohledem z výšky, měl by se raději kochat výhledy jen z 9. patra, odkud je prakticky stejně krásný výhled jako z ochozu, jenže ne po celém obvodu. Na rozhledně samé dostanete koupit jen suvenýry. Prozíravý turista si proto buď předem zkontroluje, zda funguje sousední kiosek s občerstvením, nebo si raději vezme pití a něco k snědku s sebou.
Zahrajem si na vojáky – nebo jen s češtinou?
Na vyčištění celého vojenského výcvikového prostoru od nevybuchlé munice by byly potřeba léta a také zlaté doly. Proto jsou neošetřené úseky prostě jen vyznačeny výstražnými tabulemi. V češtině a němčině, když je to tak blízko hranic. Tabule nejsou úplně nové a projevil se na nich ani ne tak čas, jako tvořivost kolemjdoucích. Čeština je jazyk vtipný, a tak některé úpravy textu odstraněním některých písmen budí veselí. Mám vtipálky ráda a hraní s jazykem dvojnásob. Jen bych se ráda ujistila, že je to opravdu jen hravá tvořivost, když upravený text směřuje tak nějak proti Evropské Unii a nikdy jinak.