Jaromír a Věra Hamplovi
Kancelář prezidenta republiky, Správa Pražského hradu a Spolek výtvarných umělců Mánes společně připravily v Císařské konírně výstavu Portrét v Čechách, pohledem dvou století. Kolekci se spolupracovníky připravil malíř Ivan Exner, předseda Spolku výtvarných umělců Mánes (S.V.U. Mánes) a historik umění Michael Zachař. S.V.U. Mánes byl založen v roce 1887 pokrokovými českými umělci (mezi jinými Alfons Mucha a Luděk Marold) jako projev profesní soudržnosti a upřímného vlastenectví. Historické stanovy spolku, které přijala první generace Mánesáků, jsou platné dodnes. Prvním starostou spolku byl Mikoláš Aleš. „Doba spolků a setkávání je pryč, individualismus ke škodě společnosti zvítězil. Silné a úspěšné generace konce 19. a začátku 20. století se v současnosti nerodí, anebo jim není dovoleno jít vlastní, předky vyšlapanou cestou. Většinou jsou vlákáni do bezbřehého mezinárodního multikulturního prostoru, odkud až na výjimky není návratu. Instituce založené k podpoře národní hrdosti a odkazu se k těmto hodnotám nehlásí a podporují mezinárodní mainstream. Jedním, ale zásadním příkladem by mohla být proměna loga Národní galerie. Krásný hrdý lev – symbol češství byl odstraněn a nahrazen dírou – ničím. Jak symbolické pro tuto instituci. Kde to všechno skončí? My jdeme jinou cestou. Cestou, kterou Mikoláš Aleš definoval jako cestu Mánesovu. V roce 2015 jsme navázali přátelskou spolupráci se Správou Pražského hradu (SPH). Ve vedení SPH jsme našli partnery s chutí ke spolupráci a plným pochopením pro naplnění identických výstavních vizí.“ řekl v úvodním slovu k výstavě Ivan Exner. Spolkový dům vystavěl S.V.U. Mánes roku 1930, dle projektu arch. Otakara Novotného jako jedno z výstavních, vzdělávacích a společenských center české kultury, provozoval je do r.1956 kdy ho komunisté zabavili a spolek protiprávně zakázali. Po převratu komunistická organizace Český fond výtvarných umělců odmítla dům vydat. Spolek svou činnost neukončil a 20 z původních 22 zakládajících členů bylo stále na živu. Podobných zakázaných a později obnovených spolků je mnoho. Třeba Česká obec sokolská dostala majetek zpět stejně jako Sociální demokracie svůj Lidový dům. Avšak v roce 2004 vynesl Ústavní soud verdikt, že právní kontinuitu SVU Mánes nelze prokázat, a i když se jedná o morální újmu, budovu spolkového domu Mánes nedostane. SVU Mánes, který má cca 100 členů se s krádeží svého spolkového domu nikdy nesmířil a nevzdává se. Od 90. let uspořádal 160 výstav, vydal řadu katalogů a odborných publikací a uspořádal množství uměleckých sympozií a dalších akcí. Naplňuje tak § 2. stanov Spolku nazvaný Účel: „účelem spolku jest sbližování a sjednocování umělců, pěstování vzájemnosti mezi členy, ale především vystavovati a vydávati umělecké časopisy a jiná díla výtvarná nebo literární..."
Průvodce výstavou
Organizátoři se omezili na období posledních 200 let, za tu dobu vzniklo tisíce děl na toto téma. Vybrat z tohoto množství 200 děl bylo velmi složité. Zvolili komorní prostor konírny, protože zatížit diváka více než 200 výtvarnými díly je nemožné. „Máme zde zásadní díla české výtvarné scény. Na některá jsme nedosáhli, nedohledali jsme majitele, nebo v případě poškození děl nebyl čas a prostředky. V oblastních galeriích a u soukromých sběratelů jsme se setkali s velkou ochotou. Naproti tomu nemáme zde některá zásadní díla z majetku Národní Galerie, která nastavila nepřijatelné podmínky,“ vysvětlil Ivan Exner. „Výrazové různosti portrétů, byť jsou na realistickém základě, jsou velice zajímavé, poutavé, tvořivé a velice hravé. Začínáme Antonínem Machkem, jeho kvalitní rané práce kolem roku 1820 snesou ta nejvyšší evropská srovnání. Třicátníky – současníky končíme“, dodal historik umění Michael Zachař. Na výstavě jsou olejomalby i práce na papíře a rovněž 36 plastik. Sochy a reliéfy oživily rytmus výstavy.
„Kapacita sálu umožnila vše představit ve zkratce, ale díky mnoha zápůjčkám z regionálních galerií se podařilo zastoupit i jednotlivé zajímavé autory. Jako příklad je zde krásná socha zápasníka od Otakara Švece, skutečně vynikajícího sochaře, který studoval u Myslbeka a Štursy. Jeho osud se tragicky naplnil po vytvoření sochy J. V. Stalina. Starší sochařskou portrétní tvorbu zastupují díla J. Štursy, B. Kafky či L. Šalouna. Začíná se vrcholným klasicismem – empírem díly Antonína Machka a Josefa Mánesa. Modelem Antonínu Machkovi (1775–1844), seděli Josef Kajetán Tyl, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Škroup a další. Zde je vystavený Portrét mladé šlechtičny v krajině z r.1807. Z díla Josefa Mánesa, od jehož narození uplyne 200 let je tu portrét JUDr. Hauschilda z. r. 1860, jeho dceru zpodobnil Karel Purkyně v r.1861. Některá z děl prozradí o malíři například to, že byl znalcem květomluvy. „V portrétu baronky z Dobrše od Mánesa je krásně vidět jeho detail obrazu s břečťanem, který je symbolem věrnosti, vztahu a stálosti,“ dodal Exner. Obraz Boženy Němcové od J. V. Hellicha z r.1845 byl zakoupen roku 1929 z Masarykova fondu do sbírek Pražského hradu (za kvalitu obrazů ručil přední historik umění prof. V. V. Štěch). Prezident Masaryk měl obraz ve své pracovně. Z hradní sbírky je autoportrét Chittussiho z r. 1885. Václav Brožík byl vyhledávaným portrétistou, zachytil řadu podob významných pražských i pařížských osobností své doby. Z jeho rozsáhlého díla je představen Autoportrét z r. 1890. Mikoláš Aleš nakreslil r.1893 portrét velkého mecenáše a vlastence Josefa Hlávky. Spíše skica, než hotové dílo dokládá Alšovu bravurní zkratkovitost, která Mistra nenutila k definitivě. Generace Národního divadla je zastoupena dalšími umělci. František Ženíšek dokázal rozvinout a rozhojnit svůj kreslířský talent v intencích klasické renesanční tvorby obohacené o senzualistické novoromantické postřehy současnosti. Podobizna umělcovy matky patří k nejzdařilejším umělcovým portrétům. Generace devadesátých let a doba secese je zastoupena L. Maroldem, F. Kupkou, F. Brunnerem.
Max Švabinský byl nezařaditelný solitér, je srovnatelný s velkými kreslíři renesance nebo klasicismu. V Čechách nebyl dlouho nikdo vybaven takovým talentem. Portrét Renaty Tyršové vytvořil umělec roku 1907.Jan Preisler se představuje autoportréty, podobiznami J. Petra a architekta Josefa Gočára. Dalšími malíři v tomto oddíle jsou K. V. Mašek, J. Úprka, L. Kuba, Jan Zrzavý, Otakar Kubín. Chorvat Vlaho Bukovac byl profesorem na AVU v Praze, tvořil převážně portrét. Jeho ateliér navštěvoval–mimo jiné: Emil Filla, František Kubišta a další. Na výstavě je také známý autoportrét bez hlavy Bohumila Kubišty, který visel v pracovně Emila Filly, kde je druhý díl obrazu s hlavou se neví a proč byl odříznut též nikdo netuší. „Autoportrét Jindřicha Pruchy, vypovídá silně o nadějích, touhách i pochybách generace na zlomu starého a nového věku. Obraz byl vytvořený jen pár měsíců před tragickým skonem sedmadvacetiletého Pruchy 1.září 1914 v 1. světové válce. Vratislav Nechleba žák Maxmiliána Pirnera a člen SVU Mánes, byl v první polovině 20. století nejslavnějším a nejvyhledávanějším autorem oficiálních portrétů. Maloval prezidenta T. G. Masaryka, politika Karla Kramáře a další prezidenty. Navazoval na rembrandtovský odkaz portrétní malby a jako zastánce tradičních hodnot, ostře vystupoval proti moderně. Byl několikrát rektorem AVU. Malířovy vyhraněné postoje inklinující k historismu jej postupně uvrhly do izolace. Jeho tvorba upadla téměř v zapomnění, smutný osud pokračoval i po smrti. Jeho potomci žijící v cizině hrob s plastikou malířovy palety prodali a popel rozptýlili. Jaký protiklad k hrobu Jakuba Schikanedera, který dala hřbitovní správa k adopci a je opravený. Slavný obraz Josefa Čapka Nevěstka byl v majetku básníka Františka Halase. Obrazy byly často v majetku zajímavých lidí a měly svoje osudy. Je tu krásný Kamil Lhoták a Šíma z východočeské galerie Pardubice a západočeské galerie Plzeň. Ze slavných jmen se objevil i Alfons Mucha. Z období surrealismus se představuje dílo Jindřicha Štyrského, Toyen a jim příbuzné Aloise Wachsmana, Adolfa Hoffmeistra. „Rudolf Kremlička je příkladem jak se francouzské a západoevropské umění transformovalo do moderní meziválečné výrazové formy, kterou praktikoval v Praze. Kremlička má pamětní desku v Pařížské ulici, kde měl ateliér. Byl to v meziválečném období jeden ze základních portrétistů,“ objasňuje Michael Zachař.
Největší prostor je věnován autoportrétům Václava Špály a kubistickým dílům Emila Filly. Slavný Špálův autoportrét z roku 1931 spadá do modrého období, je v majetku Galerie hl. města Prahy. Špála, ač ovlivněn francouzskými trendy našel svou polohu vrcholného českého malování. Noviny za první republiky psaly, že není modrá barva, protože ji všechnu skoupil malíř Špála říká ve filmu o malíři jeho syn Jiří Špála. Soubor Fillův je doplněn obrazy Josefa Krále a plastikou Otty Gutfrenda. Jsme na konci konírny a po pomyslném „účku“ jdeme zpět. Po ukázce art deco portrétů, kde jsou na portrétech i doplňky ve stejném stylu přicházíme k ukázce reprezentativních portrétů z oblasti bankovnictví a peněžnictví. Obrazy zapůjčila Česká národní banka (ČNB). Portrét ministra financí Karla Engliše od Hugo Demartiniho je z kanceláře guvernéra ČNB. Reprezentační portrét prvního československého ministra financí Aloise Rašína je od Viktora Strettiho, soubor je doplněn plastikami s portréty prezidenta Masaryka. Období 30.-40. let reprezentuje skupina 42, která kladla velký důraz na mravní odpovědnost umělce. Portréty mají trochu chmurný ráz doby protektorátu. V padesátých letech začíná malovat František Ronovský, klíčová osobnost nejen z tematického hlediska, ale i z hlediska používání enkaustiky. „Byl to jeden z rozených malířů, který dokázal spájet tradici španělské malby, barokní malby italské s novými podněty ze 60-70. let. Josefa Jíru známe spíše jako krajináře, zde máme portrét Bohumila Hrabala a profesora Jana Baucha,“dodal Michael Zachař. Období pop artu reprezentuje Jaroslav Vožniak podobiznou Jane Fondové z konce šedesátých let z pardubické kolekce východočeské galerie. Dále je tu Istler, Liesler a větší soubor Jiřího Koláře, který dokázal klasický portrét plankovat různými technikami. V období 70.-80.let jsou určité návraty ke kubismu, akademismu (Istler), italskému realismu. Soudobější sochařskou podobiznu zastupují Z. Fibichová, V. Preclík, J. Klimeš a S. Hanzík. Poslední oddíl výstavy představuje úzký výběr soudobých umělců. Pražský malíř Jiří Houska pracuje výborně se světlem, vrstevnatým způsobem, dokáže číst v lidském portrétu nadsázku i ironii. Blanka Valchařová vystavuje portrét, jehož technika odkazuje na českou gotickou tradici, kdy se používaly zlaté plátky. Současné generace dále zastupují I. Exner, X. Hoffmeisterová, J. Kremanová.
Na závěr se podíváme na dvě dámy – portréty, které byly instalovány jako poslední u vchodu. Dáma v klobouku je vystavována po prvé, Vojtěch Hynais ji namaloval v Paříži v r. 1881. Čí je tvář tajemné ženy, se už asi nikdy nikdo nedozví. Podle mnoha odhadů se jedná o slavnou herečku Saru Bernhardtovou, s níž se autor obrazu pravděpodobně znal. Druhá dáma ve slaměném klobouku je od Antonína Procházky z roku 1922. „Obě dámy jsou pro naši výstavu zásadní, protože řadu věcí ilustrují. Hynaisova dáma je vrcholné salonní dílo. Vedle toho dílo Antonína Procházky je specifickou formou českého kubismu, specifikum je podtrženo tím, že se jedná o enkaustiku a písek. Mezi oběma díly je velký rozdíl, je to jen 40 let. Je vidět jaký progres udělalo evropské a české umění,“ doplnil Ivan Exner. U vchodu je krásná busta Emmy Destinové z kararského mramoru od Bohumila Kafky. K výstavě vyšel katalog a průvodce výstavou, můžete ji navštívit až do 22.3.2020. Tato výstava je již třetí v pořadí pořádaná S.V.U. Mánes se SPH. První byla Má vlast-české krajinářství v roce 2015. Druhou výstavou též v Jízdárně v roce 2017 bylo „Světlo v obraze — český impresionismus". Tyto projekty dosáhly mimořádného významu a zájmu — společenské pozornosti v našich časech nevídané. Impresionismus lámal rekordy v návštěvnosti.
Portrét 1 Preisler Jan: Autoportrét
Portrét 2 Hellich: B. Němcová
Portrét 3 Vojtech Hynais: Portrét dámy
Portrét 4 Svabinsky Max: Ela
Portrét 6 Vaclav Špála: Jjirka v trenyrkách