Turistický magnet Jaroslav Hašek

 

 

Hašek třetí, jménem Richard, zdědil po svém dědu, geniálním spisovateli Jaroslavu Haškovi, fyzickou  podobu tváře i smysl pro humor. Mezi “vnuky slavných“ se rozhodně neztratí. Ba naopak, jako jeden z nemnohých potomků osobností cílevědomě pěstuje v dobrém slova smyslu kult svého legendárního předka Jaroslava Haška. A to není dneska žádná legrace, i když je stále Jaroslav Hašek zařazován mezi stovku nejslavnějších světových spisovatelů.  

 

 

Je to letos právě sto let, když si v kostele  u sv. Ludmily na Královských Vinohradech v  Praze řekli 25. května 1910 své ano Jaroslav Hašek a Jarmila Mayerová, budoucí babička Richarda Haška, za kterým jsme se vypravili do vilové čtvrti na Hanspaulku, do Richardova rodného domu, kde žije od matčiny smrti. V patře tady vybudoval jedinečnou studijní knihovnu s díly Jaroslava Haška a centrum mozkového trastu mezinárodní společnosti přátel Jaroslava Haška, které najdeme po celém světě.

 

Vraťme se však k oné svatbě. Zamilovaný pár si před lidmi i bohem svatosvatě  slíbil stát věrně jeden druhému po boku až do smrti, která je rozdělí.  To předsevzetí jim však dlouho nevydrželo, neboť Jaroslav byl „povahy nestálé“ a „povolání bohémského a tudíž nejistého“. Jarmilka zase byla pod tlakem měšťanské rodiny významných architektů. Především zámožný štukatér a výtvarník Josef Mayer byl názoru, že jejich dcera to s tím „pisálkem“ rozhodně nevyhrála, neboť rozhodně není „pro rodinný život stavěný“. Zetě rád neměl i když již  tenkrát byl Hašek známým spisovatelem.  Připočítejme tehdejší politickou i společenskou atmosféru a bouřlivá léta s dramatickými osudy Jaroslava Haška, včetně jeho působení v Rusku během první světové války, a je jasné, že ti dva se museli rozejít i přes veškeré snahy milující Jarmily.

                                      

 

Je to kluk mužského pohlaví!       

            

 

To je známý Haškův výrok , který si později do svých skečů vypůjčili i jiní humoristé, jako třeba Štercl či Holcman. Za dva roky po svatbě, 30. dubna 1912, se totiž narodil Jarmile Mayerové - Haškové chlapec.

 

„Chlapeček, můj budoucí táta, dostal na přání matky jméno Richard, neboť maminka měla k tomuto anglickému panovníkovi Lvího srdce velký obdiv…“ vysvětluje Haškův vnuk jméno svého otce.

Richard si však svého otce, Jaroslava Haška příliš neužil. Čtenářům a milovníkům Haškových děl, haškologům a vůbec lidem sčetlým jsou jistě známé historky o tom, jak se pan spisovatel v nadšení, že musí svého synáčka ukázat kamarádům z mokré čtvrtě, vydal na toulky Prahou, při kterých kočárek i s novorozencem někde zapomněl.

 

„To se starý pan Mayer brzy strašně namíchl a dceru Jarmilu i s mým otcem  odvezl z Haškova bytu ve Vršovicích zpět domů, do dejvické vily. To byl začátek konce vztahu mých prarodičů,“ vysvětluje Richard Hašek v jedinečné knihovně v domě na Hanspaulce, zaměřené na knihy a rukopisy, související s dílem Jaroslava Haška.

Jsou zde svazky překladů do osmapadesáti jazyků, včetně japonštiny nebo čínštiny. Jsou tady  i arabské, hebrejské či turecké verze. V angličtině vyšel Švejk prvně v Chicagu roku 1922, a dokonce za něj dostával Jaroslav Hašek na Lipnici honorář v dolarech. Nechybí originály mnohých rukopisů Jaroslava Haška, ani části jeho korespondence.

 

 

„Děda  si po návratu z Ruska přivezl,  jak známo,  druhou ženu, kterou si tam dokonce vzal. To musela být pro babičku velká rána, i když to nedávala najevo a měla snahy se Jaroslava ve společnosti zastávat…“ vypráví spisovatelův vnuk. Tou dobou již začínal Hašek psát Švejka, s Jarmilou, která též již publikovala, se občas scházívali a jeden druhému četl úryvky či celé nové práce. Vypadalo to, jakoby se stará láska opět rozhořela. Netrvala však dlouho.

 

 

„Dědovi hrozil proces za bigamii, ale na štěstí v té době Československá republika neuznávala sovětské zákony, tudíž ani ne sňatky tam uzavřené. Navzdory tomu se však Alexandra Lvová, Šura , chovala až do Haškovy smrti v roce 1923 jako jeho legální manželka.“

 

Richard (první, aby se nám to nepletlo), si svého otce skutečně mnoho neužil. Nejprve myslel, že mu tatínek padl ve válce, daleko od domova . Po Haškově návratu z Ruska ho Jarmila opatrně představila Jaroslavovi jako „známého redaktora “, a teprve v jeho devíti letech mu rodiče prozradili skutečný stav věci.O tři roky později se dvanáctiletý Ríša zúčastní otcova pohřbu,“ uzavírá smutnou kapitolu dědova života Richard Hašek (druhý, aby se to nepletlo).

 

 

Otec a syn

 

 

Kdo je kdo ve stromě života rodiny Hašků, snažíme se vyznat ve složité genealogii rodu. Richard I. absolvoval svého času studium architektury na ČVUT v Praze, kde studovala i jeho pozdější manželka Dagmar Kovářová, maminka Richarda II.

 

 

„V tomhle domě na Hanspaulce jsem vyrůstal se svou sestrou Dagmar, která je o dva roky starší. Otec Richard, po kterém jsem dostal  v roce 1949 jméno při mém narození, se ale s mojí matkou rozvedl a v roce 1956 založil nové manželství. Podle verdiktu soudu jsme se sestrou byli přiřčeni jemu a tak jsme se k němu přistěhovali. Jako patnáctiletý jsem odešel do školy v Bratislavě v roce 1964 a nikdy se do rodiny otce nevrátil. Po vojenské anabázi, trvající čtvrt století, jsem se vrátil zpět do rodinného domu k mamince, která ze zdravotních důvodů potřebovala naši péči. Táta zemřel v roce 1980, a musím říci, že nějaký zvláštní Haškův kult se u nás nepěstoval. Otec mu nemohl celý život odpustit, že odešel od Jarmily, jeho matky, že si z Ruska přivezl Šuru a že tak celé rodině velmi ublížil. Dokonce ho nijak ani neudobřily či nepotěšily tantiémy, které byly do vypršení padesáti let autorských práv v roce 1973 z části tátovy vypláceny.“

 

 

Alexandra Lvová v podstatě zdědila autorská práva a podle poslední vůle Jaroslava Haška se měla stát univerzální

dědičkou. Avšak Haškův syn Richard, jako neopominutelný dědic, dostal na základě pozdějšího soudního rozhodnutí menší část z honorářů vydaných a překládaných Haškových děl, tedy sedm šestnáctin.

Richard Hašek  II. má ale ještě nevlastní sestru Barbaru, z nového otcova manželství, která se narodila v roce 1957.

 

„ Souběžně s politickým procesem Horákové zkraje padesátých let se konal ještě ekonomický proces se skupinou architektů a odborníků, kteří nebyli schopni splnit požadovanou normu plánované těžby uranu, vzhledem k technickým problémům, což tehdejší vedení republiky mělo tendenci považovat za sabotáž. Mezi zatčenými odborníky byl můj táta,“ vzpomíná na dramatickou dobu Richard Hašek. „Časem se vše vyřešilo a proces skončil do ztracena. Horší bylo, že při zatýkání otce státní bezpečnost zabavila veškerý písemný materiál, co měl otec v pracovně, včetně korespondence jeho rodičů- Jaroslava a Jarmily  a originál rukopisů řady Haškových povídek i prvopisů všech dílů Švejka. To vše nenávratně zmizelo, prý si to přenechal ministr informací V. Kopecký, něco se později objevilo v Památníku národního písemnictví, ale nám už nikdy nikdo nic nevrátil. Situace je taková, že dnes, když  se pořádá nějaká akce k Jaroslavu Haškovi, výstava či nějaká konference, třeba i mezinárodní, tak si naše osobní materiály, bezesporu patřící naší rodině, musím za drahé poplatky vypůjčovat.“

Richardův otec má ale na svědomí i synovu vojenskou dráhu. Po absolvování vojenského gymnázia a vojenské akademii ve Vyškově a Brně sloužil Richard Hašek u vojsk, pak pracoval ve vojenském výzkumném ústavu a posléze již v devadesátých letech v několika armádních časopisech.

Jak jsme si ale již řekli, Richard Hašek se vrátil ke své mamince a začal budovat rodinný archiv a knihovnu Jaroslava Haška. Doslova od nuly. Základem sbírky byl kufr Jarmily Haškové, který našel jako zázrakem zastrčený v nejtmavějším rohu půdy, kde přežil víc jak půlstoletí a knížky od Jaroslava Haška, které systematicky sháněl po antikvariátech i knižních aukcích. Dnes již třicet let vytváří ucelený a jedinečný soubor, i když ví, že některé dokumenty a rukopisy jsou nenávratně ztraceny.

 

Haška si přivlastňuje každá doba

 

 

V roce 1991 vznikla Mezinárodní společnost Jaroslava Haška, která se mj. stará o odkaz slavného spisovatele a shromažďuje nové poznatky o Haškově životě. Zakládal ji, jak jinak, Ing. Richard Hašek s PhDr. Radko Pytlíkem, publicistou a spisovatelem, literárním historikem a znalcem Haškova díla na slovo vzatým. A v ten čas se z Richarda Haška stává, jak sám o sobě rád říká – profesionální vnuk.

Mezinárodní konferenci na téma Hašek a humor tisíciletí v roce 2003, v čase 120 let od narození Jaroslava Haška a 80. výročí jeho smrti v Lipnici nad Sázavou, zahajoval svou řečí její předseda Richard Hašek. Konference se konala, kde jinde než na místě nejpříhodnějším – v legendárním hostinci U České koruny v Lipnici, která se díky  manželům Haškovým, Richardu a Zdeňce Haškové, stala Mekkou haškologů. Literární historici často říkají, jak a která doba si Haška přivlastnila. Jelikož pominul čas politických a ideologických tahanic o tohoto mistra pera, je třeba říci, že naše doba se Haška zmocnila – turisticky!

 

Jméno Hašek táhne 

 

 

A tak po roce devětaosmdesát i Richard Hašek, vyvázán z armády, cítí jedinečnou příležitost a pod tlakem své podnikavé manželky zakládá na Vysočině začátkem milenia rodinnou firmu. Podnik zaměřený na služby v cestovním ruchu s perfektním podnikatelským záměrem – spojit příjemné s užitečným a dát pojmu Jaroslav Hašek i význam turistického magnetu.

 

 

Zadluží se až po krk. Mění se v dělníka a manažera v jedné osobě. Šediví starostmi z dluhů a pijavic v podobě banky a stavební firmy, která si doslova libuje v tzv. vícepracích.

 

„Splácení na 15 let s úroky blízké lichvě, to dá zabrat. Vy splatíte poté dvojnásobek vypůjčeného. Avšak víra celé rodiny, ve jménu Jaroslava Haška měla, po jisté době šílených starostí a problémů, šanci…“ zpovídá se Haškův vnuk.

 

„Dnes jsme z nejhoršího venku, a naše dělba práce je jasná. Manželka s dětmi se stará o provoz, já o nejrůznější kulturní i společenské akce, semináře, hepenningy a všelijakou jinou propagaci …“

Krátce řečeno, navzdory všem potížím Richard II.s rodinou během dvou let úspěšně rekonstruuje starý, značně zchátralý leč dobový objekt hospody ve stylový Penzion a hostinec U České koruny,  kde napsal Hašek podstatnou část Osudů dobrého vojáka Švejka a kde je dnes možné kupříkladu i přenocovat v originálním pokoji, kde spisovatel skutečně spával. Mnoho zvědavců sem míří i proto, že si zde při troše štěstí mohou potřást osobně rukou s panem – Richardem Haškem, vnukem slavného spisovatele a jeho synem Martinem.

 

 

Z  domku pod hradem Lipnicí, kde osmatřicetiletý Jaroslav Hašek zemřel na ochrnutí srdce, je dnes Památník s expozicí Jaroslava Haška. Turisté se rovněž rádi zajdou poklonit  na místní hřbitov k Haškovu hrobu. Mnohé z nich pak lákají i v opuštěných žulových lomech nedaleko obce vytesané zhruba tři metry vysoké reliéfy, vytvořeny  v duchu Haškovy recese sochařem Radomírem Dvořákem a nazývané Národním památníkem odposlechu. Kraluje jim bezesporu  Bretschneiderovo ucho, vytvořené podle tajného policisty z románu Dobrý voják Švejk, symbolizující naší nehezkou národní vlastnost – udavačství. Triptych uzavírají Ústa pravdy a reliéf Zlatý voči.

 

„ Z jiného soudku je pak realistický pomník v nadživotní velikosti Jaroslava Haška od  mistra Malejovského, kterého věnovalo z depozitáře město Praha Lipnici,“ doplňuje Richard seznam míst, které je při výletě na Lipnici za spisovatelem Haškem dobré vidět. „Dar v hodnotě jednoho milionu korun má svou takříkajíc haškovskou histórii. Byl to totiž takový zdánlivě danajský dar, připomínající na politickém kolbišti nerudovské -  kam s ním, ale my moc dobře věděli, co s ním a kam s ním, neboť je to skutečné umělecké a významné dílo.“

Plastika od akademického sochaře Josefa Malejovského vznikala od roku 1983 ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy. Na konci roku 1984 byla schválena podoba sochy a následně poté byl zhotoven sádrový model. Bronzový odlitek byl hotov v roce 1988 a najednou se v celé Praze nenašel vhodný prostor na umístění sochy. Takže, kam s ní? A je z toho námět na povídku. Kocourkovští radní nakonec zabily dvě mouchy jednou ranou. Zbavili se přítěže a ještě byly za grandy.

„Když jsme se jeli na Haška podívat v roce 2008, ležel již dvacet let v depozitáři mezi Fučíky, Gottwaldy a Leniny nejrůznějších velikostí až úplně vzadu v hangáru v Rané u Loun. Muselo mu tam být těsno… „ vzpomíná závěrem našeho setkání Richard Hašek. „ Tu noc, kdy byl instalován u Lipnického hřbitova, mu někdo na podstavec postavil půllitr piva. Ráno byl prázdný. A pak mi neříkejte, že Hašek není věčný!“

 

 

 

 

 

© 2017 CzechTravellpress. All Rights Reserved. Designed By MaraXa & KraX