Čápa s chlapečkem v zobáku vyhlížel nedočkavě Jan Vrána s Alenou Ladovou o Vánocích roku 1959. O tom, že to bude ten nejskvělejší dárek pod stromeček ti dva nepochybovali. Přání se jim však splnilo o něco později. Josef Lada se šťastným manželům narodil zkraje ledna 1960. Jeho slavný děda se toho již bohužel nedožil, neboť zemřel v roce 1957. Jistě by měl dnes ze svého vnoučka radost, neboť ten je nejenom čilým pokračovatelem rodu (sám má již tři syny), ale je též editorem dědova díla takříkajíc z povolání a strážcem dobrého kumštýřského jména svého děda i matky, Aleny Ladové.
Za Josefem Ladou jsme se vypravili s redakčním blokem a fotoaparátem do pražských Střešovic, kde dnes se svou rodinou bydlí. Rodnou podobu nezapře, ten kulatý obličej s moudrýma očima za charakteristickými brýlemi známe z řady knih o malíři Josefu Ladovi. Na rozdíl od svého dědy má ale dlouhé, rozpuštěné vlasy, žijící vzpomínka na Beatles a zlatá šedesátá. Takže ty kulaté brejličky nejsou součástí ladovské image, jak by se snad mohlo zdát?
„Ale kdeže,“ připravuje nám Josef Lada kávu, bohužel již nikoli tu Kulíkovu cikórii z hrusického koloniálu z časů kocoura Mikeše či dobrého vojáka Švejka. „Takové přece nosil John Lennon. Ta podoba s dědovými je vskutku náhodná. Děda je nosíval v mládí, pak se mu zhoršil zrak a potřeboval silnější skla, ta zase silnější obroučky…“
A je po iluzi.
Kluk se bude jmenovat Josef
Umělec vskutku národní, rodák ze středočeských Hrusic, malíř Josef Lada (1887-1957) měl se svou ženou Hanou (1888-1951) dvě dcerky. Alenku (1925-1992) a Evičku (1928-1945), která zahynula při náletu na Prahu. Alena, kráčející v uměleckých šlépějích svého otce, matka budoucího Pepíčka, byla rovněž jedinečná malířka a ilustrátorka (ilustrovala mj. i řadu knih pro děti, kupř. Alena Ladová Dětem nebo Kluci, holky a Stodůlky, o svém otci napsala knihu Můj táta Josef Lada, která vyšla prvně v roce 1963).
Na to, co vlastnímu narození předcházelo, vzpomíná její syn:
„Moji rodiče, Jan Vrána a maminka, se seznámili v roce 1947 při plese na Žofíně, kde tatínek vyzval maminku k tanci. Jak už to tak bývá, ti dva si padli do oka, prý to byla láska takříkajíc na první pohled. A Jan, tedy můj otec, zapřemýšlel, jak se co nejdříve dostat co nejblíže ke své vyvolené. A tak se stalo, že za pár dní si dovolil přijít k Ladům s několika knížkami s ilustracemi Josefa Lady a s přáním o autogram. A pak, podle jeho slov, už u nich zůstal…“
Vzhledem k tomu, že nebývá v životě nic jednoduchého, oženila se Alena Ladová s Janem Vránou až určitý čas po smrti Josefa Lady, o kterého, po úmrtí maminky v roce 1951, celodenně pečovala. Svatba byla v devětapadesátém a zanedlouho se Josef Lada - vnuk narodil.
„Podle dohody rodičů jsem dostal jméno po matce – Lada. Maminka si totiž po svatbě svoje původní příjmení ponechala.“
Po celou dobu těhotenství si byla Alena Ladová jista, že se jí narodí syn, což se také stalo. Místem synkova dětství byl Barrandov, kde tehdy rodiče vlastnili dům.
Tady měla Alena Ladová i svůj ateliér, kde pilně pracovala. Byla zde i spousta prací a děl Josefa Lady, o které pečoval Jan Vrána.
Práce to byla krásná, ale nelehká. Vždyť v oblasti výtvarného umění Lada vytvořil přes 500 volných obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací. Jen pro Švejka nakreslil 1339 kreseb!
„Otec se o dědovo dílo pečlivě staral přes čtyřicet let…“ poznamenává Josef Lada v místnosti pro hosty či domácí stylizované hospůdce ve vlastním domě, chcete-li. Dřevěné ostění zdí, dlouhý stůl z poctivého dřeva a charakteristické hospodské židle i nálevní pult nám připomínají výčepy gastronomického řetězce Švejk-restaurantů, nejsme daleko od pravdy. Tím ale, až na několik upomínkových předmětu na okně se známými motivy, připomínka samotného Lady končí. Nikde nevisí žádné obrázky či kresby Josefova děda, natož pak obrazy, naopak, stěnu zdobí několik adjustovaných reprodukcí Bosche a Bruegela.
„Dědovo umělecké dílo, jehož jsem se stal editorem po smrti otce, je velmi cenné a sběrateli vyhledávané. Z bezpečnostních důvodů tu ale žádné originály nemám.Tak jsem si to tu vyzdobil po svém. Kuriozitou je, že zde byla před časem jistá redaktorka, která mimo jiné napsala, že tady mám pověšeny unikátní Holanďany…to by si snad nevymyslel ani sám Jaroslav Hašek…“
O originály Ladových kreseb, grafik a obrazů je neustále zájem, jak svědčí současné aukční výsledky velkého množství dražeb uměleckých předmětů. Jako velmi populární, doslova lidový výtvarník, a mimořádně pracovitý kumštýř, měl Josef Lada celý život dosti zakázek. Ilustroval přes 120 knih pro děti, přes 190 knih pro dospělé. Napsal 13 knížek. Byl spolupracovníkem desítek a desítek novin a časopisů. Navrhl dvě desítky plakátů, devět divadelních výprav a řadu kostýmů. Nezapomenutelné jsou Ladovy ilustrace k básním Jaroslava Seiferta, pohádkám Jiřího Mahena nebo výpravy filmů, například „Hrátky s čertem“ podle spisovatele Jana Drdy. Velmi populární jsou jeho kalendáře i pohlednice, největší zájem je tradičně o ty s náměty českých vánoc.
Fandil a fandí železné Spartě
Mezi velké koníčky Josefa Lady, které zdědil po svém otci i dědu, patří fotbal. V rodině se traduje, že když paní Alena chodila v těhotenství na kontrolu k lékaři, říkávala:
„Pane doktore, podívejte, jak ten Josef krásně kope!“
„ Zcela jistě v tom jsou zaklety začátky mé lásky k fotbalu,“ usmívá se při vzpomínce Josef Lada.
Faktem zůstává, že Josef Lada chtěl být vždycky fotbalistou a hrát závodně. Ale někdy kolem desátého roku se projevila, zdá se rodová zátěž po dědovi, a značně se mu zhoršil zrak a po profesionální dráze „čutálisty“ si mohl nechat jen snít. To však nijak nevadilo, aby se svým otcem Janem Vránou, který byl velkým fanouškem a dlouholetým funkcionářem pražské Sparty, kde prošel mnoha různými funkcemi a dlouhý čas dělal i místopředsedu oddílu tohoto legendárního fotbalového mužstva, nevynechal žádný zápas.
„Už jako malé dítě jsem chodíval s maminkou i tatínkem, dokonce s vlastní vlajkou Sparty, kde jsem nadšeně fandil svému mužstvu. Později, už jako výrostek, jsem začal chodit sám nebo s kamarády. Dá se říci, že jsem přes dvacet let chodil pravidelně na stadion Sparty. Myslím, že jsem tenkrát za celou tu dlouhou dobu nevynechal žádný zápas…“
Na milovanou Spartu však nedá dopustit ani dnes a rád se na ni zajde podívat, pokud čas dovolí.
V přízemí zrekonstruovaného starého domu,uprostřed Střešovic, je velká knihovna. Místo knížek z tvůrčí dílny malíře Josefa Lady, je ale plná nejrůznějších cédéček, dívídíček a jiných hudebních nosičů. V rohu odpočívá elektrická kytara. Dalším velkým koníčkem Josefa Lady je totiž hudba, především rocková. Hudba zejména šedesátých a sedmdesátých let. Má obrovskou fonotéku včetně starých dobrých dlouhotrvajících desek.
„Asi od roku 1975 jsem pravidelně chodíval na burzu, dnes jsou z mých tehdejších úlovků skvělé unikáty, včetně kompletní série desek Pink Floyd, jejichž jsem skalním fandou dodnes. Dokonce jsem se za nimi vypravil svého času do Londýna, abych si na vlastní oči mohl prohlédnout slavnou a legendární elektrárnu Battersea, známou z obálky jejich desky Animals.
Všude dobře, doma nejlépe
Třetím největším Ladovým koníčkem, pomineme-li práci s editorstvím díla Josefa Lady a Aleny Ladové, což je i radost a potěšení (byť zodpovědná a náročná práce), je cestování. Josef Lada miluje Anglii, a to nejenom díky hudbě a fotbalu, rád má ovšem i moře, moře rámované palmovými háji, prosluněné a hýčkající. Jak ale dodává, všude dobře, doma nejlépe a má-li být upřímný, Prahu a vůbec celé Čechy, by nevyměnil ani za sto oceánů s nejprachovějšími plážemi.
Také Hrusice jsou pro něho srdeční záležitostí a je rád, že se krajina jeho děda stala i vyhledávaným turistickým cílem. Mírně zvlněný kraj poblíž posázavské obce s charakteristickým Ladovským kostelíkem a legendární hospodou U Sejků má svou neopakovatelnou tvář, nesčíslněkrát zpropagovanou Ladovými ilustracemi a obrázky. Z Ladova kraje se stal vyhledávaný turistický region, kterému kraluje Památník Josefa Lady a Aleny Ladové, jsou zde naučné stezky Cesta kocoura Mikeše i Pohádkové Hrusice, před krátkým časem tady byl otevřen nový cyklistický okruh zvaný Krajem Josefa Lady. Tento okruh je další tématickou cyklotrasou na páteřní trase č.11 Grrenway Praha-Vídeň.
Za chvilku zdržení též stojí okamžik, věnovaný turistou či zvídavým návštěvníkem obce před bustou Josefa Lady. Realistický portrét od akademického sochaře Zdeňka Šejnosta, který věnoval obci sádrovou bustu, vytvořenou v roce 1951, kdy mu v ateliéru seděl Josef Lada osobně a která byla odlita do bronzu, a před krátkým časem osazena s nápisem na podstavci „věnuje rodná obec Hrusice“ je věčným dokladem a výrazem nejvyšší pocty rodákovi, národnímu umělci Josefu Ladovi, kterému tento titul, i přes veškeré historické kotrmelce naší vlasti, bezesporu patří.
Při příležitosti slavnostního odhalení pomníku malířův vnuk pravil:
„Ke svému dědečkovi mám velmi vřelý vztah, ačkoliv jsme se nikdy neviděli. Narodil jsem se necelé tři roky po jeho smrti. Přesto mám ale dojem, že jsem vyrůstal pod jeho ostřížím zrakem, veškeré dětské nezbednosti jsem páchal pod jeho laskavým dohledem . Jeho duch mě provází na každém kroku, jakož i láska a obrázky mé mámy, Aleny Ladové, jeho dcery, které mně celé dětství připomínaly radost ze života, lásku k dětem a k přírodě, kterou převzala po svém otci, mém dědu Josefu Ladovi…“
Jak editoři přicházejí na svět
Editorem dědova a matčina díla je Josef Lada nejenom z potřeby, ale především z lásky k oběma jmenovaným. K tomu Pepíček v lenonkách poznamenává:
„Můj otec, který se o dědovo dílo pečlivě staral přes 40 let, mě vedl k poctivosti a pořádku, o čemž vypovídal precizně uspořádaný rodinný archiv, který jsem před lety převzal. Přidal jsem k němu i péči o matčino dílo. S postupem doby si stále více a více uvědomuji tu zodpovědnost k tomu, co vše především Josef Lada pro celou naší vlast znamenal a stále znamená, a snažím se tedy celý jejich odkaz spravovat, jak nejlépe dovedu s plnou zodpovědností, vždyť to, co Josef Lada pro českou kulturu vytvořil, je jedním z největších činů v dějinách našeho moderního výtvarnictví. Nejen kvantitou, ale především kvalitou…“
Faktem zůstává, že Josef Lada převzal editorskou štafetu z dlaně svého otce, Jana Vrány, ve smutném roce 1994, kdy jeho tatínek zemřel.
„Zaskočilo mě to, a to nejenom tím, že to velmi bolelo. Táta, jehož jsem často při práci s archivem dědova díla pozoroval, si byl jistý, že jednou to budu dělat po něm. Ta představa se mu dokonce velmi líbila. Ale jelikož to byl pedant, ještě ze staré školy, tak říkával: “Musíme si na to v klidu sednout, a já tě na to během několika let pečlivě připravím.“ To říkal asi deset let, než náhle zemřel. A já musel začít úplně od nuly, od píky. Probíral jsem se doma v archívech, seznamoval se s nakladateli a lidmi, se kterými tatínek spolupracoval. Dokonce jsem tomu podřídil i svá studia, diplomovou práci na právnické fakultě jsem zasvětil autorskému právu, kterému se teď vlastně věnuji takříkajíc na plný úvazek.“
A s ladovskou skromností vyslovuje obavu, zda se mu dostatečně daří dědečkovo a matčino dílo řádně spravovat, aby jejich umělecká práce nepřestávala lidi přitahovat a byl o ni zájem.
Že tomu tak opravdu je, svědčí nejenom znovu a znovu vydávané kalendáře, pohlednice a knížky s ilustracemi Josefa Lady, ale i výstavy jeho děl, které se připravují do konce tohoto roku. Jedna bude v Uherském Hradišti, druhá ve Svitavách a třetí, pražská, v Galerii Smečky. Protože to budou výstavy vánoční, potěší nás mimo jiné kresbami a obrázky zasněžených hrusických chalup, i zdobených vánočních stromků a betlémské hvězdy nad jesličkami s malým Ježíškem. Chybět ale nebudou ani rvačky, co se tenkrát skutečně odehrály v historické hospodě U Sejků, jejichž aktéry Mistr Lada zachytil natolik realisticky, že ještě dnes místní dobře vědí, kdo koho tenkrát natřel hospodskou židlí.
Foto: Miroslav Feszanicz (Budou načteny později)