Skupinová výstava, připravená pro specifický výstavní prostor roudnické galerie, v sobě spojuje téma vody a paměti. Toto téma prezentuje skrze aktuální tvorbu umělkyň a umělců mladší a střední generace. Galerie Roudnice patří v tomto historickém městě mezi oblíbené turistické cíle
O našich řekách se vypráví tisíce mýtů a příběhů. Některé z nich sděluje prostřednictvím svých děl i šestice osobností, zastoupených na výstavě O času a vodě. Každý z autorů v průběhu svého života vstoupil do blízkého kontaktu s vodním tokem, proudícím živlem v jeho nejrůznějších podobách. „Fotografie, objekty a prostorové instalace, které jsme vybrali pro tuto výstavu, vstupují do dialogu mezi sebou navzájem, ale i se specifickým klenutým prostorem galerie i s prostředím samotného města Roudnice nad Labem. Je to právě řeka Labe, která stojí na počátku jeho příběhu,“ přibližuje koncepci kurátorka výstavy Nina Moravcová.
Absolventka ústecké univerzity Polina Khatsenka zkoumá řeku Labe skrze multikanálovou zvukovou kompozici Elbe-Labe. Její zvukovou instalaci divák objeví hned při vstupu do galerie, kdy prostor působí jako by se návštěvník ponořil do proudu řeky. Z reproduktorů slyší zvuky řeky Labe, které autorka společně s 13 kolegy nahrávala v totožném čase na 14 místech mezi Špindlerovým Mlýnem a Hamburkem. Jak podotýká Společným úsilím vzniká sonický hyperobjekt, který mapuje neustále se měnící proud řeky a koncentruje v sobě rozličná sonická prostředí z několika částí toku,“ tvrdí Polina Khatsenka.
„Právě naslouchání ostatním (nejen lidem, ale i rostlinným a živočišným druhům) a okolnímu prostředí v sobě nese potenciál hlubšího poznání a empatie. Ať už jde o výpovědi formulované zvukem nebo tlumočené prostřednictvím rozličných obrazových forem,“ dodává kurátorka N. Moravcová
Tereza Severová ve své práci Soutok kombinuje digitální koláž, fotografii a prostorovou instalaci. Reflektuje v ní proměny lokality na soutoku Vltavy a Berounky. Vlastní snímky kombinuje s obrazy zachycenými v proudu datových toků, jež dokumentují proměnu tohoto místa v čase. Zajímá ji, jakým způsobem se média a technologie propisují do našeho vnímaní okolního světa. Toto téma ve své práci reflektuje také Lucia Sceranková. Ve velkoformátové fotografii The View propojuje téma tekutosti vody s fluidním charakterem digitálního obrazu. Právě s tímto snímkem komunikují skleněné objekty designérky Anny Jožové ze série Kairo. Berou na sebe podobu prehistorických fosilií, nerostných vyvřelin nebo oblázků, které tisíce let formovala voda, aby na krátký okamžik ulpěla v jejich prohlubních.
Textilní instalace Lucie Nováčkové se oproti tomu spíše, než na paměť materiálu zaměřuje na naši vlastní paměť a procesy, které ji formují. Její práce Vnitřní fraktál vychází z dlouhodobého pozorování řeky Orlice. Propojuje v sobě téma paměti individuální, ale také kolektivní. Činí tak v odkazu k tradičním rukodělným textilním technikám předávaným z generace na generaci, které sama ve své tvorbě využívá a transformuje. Reflektuje ale také razantní proměnu, kterou textilní tvorba, odvětví lidské činnosti bezprostředně spjaté s vodním živlem, v uplynulých dvou stoletích prošla v posunu od rukodělného zpracování k spotřebnímu průmyslovému odvětví. Na pozadí této textilní instalace silně rezonuje vědomí skutečnosti, že právě změna v našem přístupu k přírodní sféře a jejímu bohatství výrazně ovlivnila charakter naší krajiny. Na tuto skutečnost ostatně reaguje většina zastoupených prací. Kritický apel v sobě nepostrádá ani prostorová instalace studenta ostravské univerzity Antonína Nováka Začněme s vodou. Právě návrat k podstatě našeho vztahu nejen k vodě, ale přírodní sféře obecně, a jeho přehodnocení, by se měly stát východiskem našeho dalšího směřování. Zdá se, že právě to je poselství, které autorky a autory zastoupené na této výstavě spojuje.
Vojtěch Hanyš