Dříve jsme za víkend ušli i dvacet, třicet kilometrů, dnes se již často vozíme vlakem, ale pořád těch pár kilometrů pěšky za víkend dáme. Prošli jsme již řadu trampských cest po Brdech, Českém středohoří a dalších místech. Často jsme také putovali podél řek. Berounka, Litávka, Kocába, Otava, Vltava. Letos padla naše volba na Sázavu na místa s trampingem celé roky spojená. Původně jsme chtěli naším padesátým osmým vandrem vzdát poctu členům Klubu Českých turistů, kteří před 105 lety vyznačili Posázavskou stezku, jednu z nejznámějších turisticky značených cest v Česku. Nakonec jsme vzhledem ke svému věku použili Posázavský Pacifik, kterému je mimochodem již 125 let. Naše cesta začala v Týnci nad Sázavou, kde jsme opustili Posázavský Pacifik a vydali se hledat nějakou osvěžovací stanici. Tu jsme velmi brzo našli a je třeba říct, že jsme se osvěžili velmi dobře. Pokračovali jsme pak do kopců nad Týncem, abychom našli místo vhodné pro bivak. To jsme brzo našli, noc byla příjemně teplá a spali jsme až do rána. Ráno jsme pak vyrazili k Sázavě a podél ní jsme došli do Kamenného Přívozu k jedinému mostu na naší cestě, který nás dovedl na druhou stranu řeky a začátek Posázavské stezky. Nejprve jsme však navštívili útulnou hospodu U Hastrmana, která na začátku stezky přiláká snad všechny příchozí včetně těch, kteří přijedou autem. Je zde pro ně totiž k dispozici malé parkoviště.

Poté už jsme vyrazili na Posázavskou stezku. Cesta vede podél Sázavy, která ale byla v tu dobu téměř bez vody. Pokus o vykoupání byl proto téměř neúspěšný, vody bylo opravdu málo. Pokračovali jsme pak do Žampachu, kde nás překvapila nabídka převozníka, kterou jsme hned využili.

Na druhé straně jsme našli vodáckou loučku, která byla v této době bez vody bez vodáků a strávili jsme tam nejen příjemné odpoledne u řeky, ale pak i večer v restauraci Penzionu U Troníčka a později i velmi příjemný bivak. Majitel loučky nás ráno navštívil a byl velmi milý. Neděle byla už poslední den našeho vandru a využili jsme jí koupáním v Sázavě. Později ostrým výstupem jsme dorazili na nádraží v Jílovém, odkud jsme již odjeli do Prahy. Nakonec jsme tedy z Posázavské stezky viděli jen malou část, ale byl to náš způsob vzdát hold našim předkům, kteří stezku před 105 lety vyznačili.

Text a foto: Petr Tiefenböck