Vorařské nářadí i plavecký kroj
Do Purkarce můžete dojet autem, na kole, ale také lodí. Část obce bohužel padla za oběť stavbě vodní nádrže Hněvkovice. Ale zase díky tomu tu mají vlastní přístavní molo, jedno z posledních v této části Vltavy. Víska leží osm kilometrů severně od Hluboké nad Vltavou a přibližně deset kilometrů jižně od Týna nad Vltavou. Přímo v obci návštěvník najde krom kostela sv. Jiří, cestu na zříceninu Karlův hrádek, a také Síň voroplavby s velice zajímavou sbírkou plaveckých artefaktů, nezbytných pro již zaniklé řemeslo vorařské. Byla to totiž právě voroplavba, která proslavila zdejší plavce v Praze i v Hamburku.
Nedaleko, přibližně čtvrt kilometru od kostela i přístaviště stojí budova s názvem Síň voroplavby. „Před budovou máme ukázku vorové tabule. Tyto tabule se svazovaly do tzv. pramene. Pramen byl až 140 metrů dlouhý. Na jednu plavbu tak voraři odvezli kolem 150 kubíků dřeva a ještě dalších 80 kubíků tvořil náklad. Vor dokázali místní splout z Purkarce do Prahy za tři dny ve třech lidech,“ tvrdí Jan Pöschl, přímý potomek jedné ze zdejších vorařských rodin. „U nás se traduje přísloví „Třikrát tři“. To znamená, že pramen voru na vesnici stavěli tři dny. Tři dny ho „pluli“ do Prahy a tři dny chodili pěšky zpátky. Jakmile tu postavili železnici, tak byli plavci doma za den, ale než by vyhodili finance za vlak, tak i později raději chodili pěšky.“ Ovšem cesty voroplavby byly často mnohem delší. Když vypuknul v Hamburku stavební boom, jezdili pluli zdejší s vory až do tohoto německého města. Protože velká část z nich byli Němci, s domluvou neměli problémy. Vor vedl plavec, kterému říkali vrátný. Zastával funkci jakéhosi kapitána. Vrátný se mu říkalo, protože otvíral tzv. vrata na jezech a byl za tuto činnost zodpovědný. Navíc musel mít tzv. Vrátenský patent, který udělovali v Praze, a také musel udělat praktické zkoušky na úseku, kterým později plavil vory.
Tohle vše používali při stavbách vorů
Samotné Vory po Vltavě prakticky pluly neustále. Stavělo se pouze na noc. Voraři už měli svoje tišiny, kde to znali a kde nehrozilo nebezpečí uvolnění. Navíc byla nablízku oblíbená plavecká hospoda, kde se dalo přespat. Když šli pěšky zpět, měli už svoje vyšlapané zkratky, ale svým hospůdkám zůstávali věrní.
„V dřívějších dobách jste nenašli na voru jedinou kovovou součástku. Až ve třicátých letech minulého století začalo být líto majitelům lesů mladých stromků, které voraři používali na houžve. Tak je nahrazovali drátem a skobami. Plavci tomu potupně říkali „drátenické hospodářství“,“ vysvětluje J. Pöschl. „Dráty a skobky neměli rádi ani plavci, a už vůbec ne lidé na pilách. Drát se totiž ukázal daleko méně bezpečný než houžev. Když jeli skrz jezovou propusť, tedy tzv. šlajsnu, tak houžev, nasáklá vodou, na rozdíl od drátu nepovolila. Zapomenutá skoba zase dokázala poničit pilové zuby na pilách. Takže i přes zákaz staří voraři chodili do školek pytlačit klasické houžve.“
Plavci, když nepluli, pravidelně pracovali v lesích jako lesní dělníci. Kmeny například museli oloupat ocelovou tzv. ryčkou, následně je dopravili na tzv. vaziště, kde je nechávali vyschnout. V období, kdy odpluly ledy a voda byla splavná, lesníci kmeny odvalovali do řeky, kde z nich stavěli tabule a spojovali v celý pramen. V muzeu mají vystavenou širokou plejádu vorařského nářadí a dochovaných fotografií z tohoto pro plavce zlatého období. Voraři totiž dostávali zaplaceno dvakrát. Nejdříve za svázání voru. Další platbu obdrželi po splavení do Prahy. Vrátný tam prodal dřevo a do jižních Čech se vracel s penězi. Bylo to dost nebezpečné povolání, protože o tom lidé věděli a nenechavců bylo u nás vždycky dost. Peníze donesl správci polesí a on obdržel odměnu.
V jižních Čechách je prý počasí sázka do loterie
"Plavci byli na svoje řemeslo vždycky hrdí. Snad proto máme dodnes svoji organizaci, známou jako Vltavan. Založili ji plavci v roce 1902. Byl to spolek, který se snažil zabezpečit plavce a rybáře v nemoci a ve smrti. V podstatě fungoval jako dnešní odbory. Plavci si dávali do spolku určitou část peněz z výplat. Pokud se někomu něco stalo na vodě, tak se kolegové ze spolku částečně postarali o pozůstalé,“ objasnil J. Pöschl. „Mimochodem, i já patřím k vodě a můj dědeček byl poslední, kdo vlastnil vrátenský patent. To zavazuje, a proto i já jsem také členem Vltavanu!“
Spolková činnost funguje dodnes. Společně s dalšími plaveckými spolky v Praze, ve Štěchovicích a v Davlí voraře zastřešuje spolek Vltava Čechy, a ta se účastní činnosti Mezinárodní vorařské asociace. Tuto mezinárodní organizace založili v roce 1960. Bohužel právě v tom roce poslední voraři na Vltavě mimo jiné přepravovali materiál na Orlickou přehradu. Po její výstavbě u nás řemeslo vorařské zaniklo. Činnosti uvedené mezinárodní organizace se účastní také kolegové z Německa, Polska, Itálie, Rakouska, Litvy a dalších zemí. „Společně jednou za rok organizujeme v některé u uvedených vorařských zemí společná setkání. Chodíme v krojích a máme vlastní prapory. V našem muzeu například vlastníme prapor z roku 1903, který plavcům věnovala Ida von Schwarzenberg. Většina lesů v okolí totiž patřila právě rodině Schwarzenbergů a její členové si dobře uvědomovali, kdo jim vydělává peníze, a plavců si vážili. Když tu zakládali spolek, tak ji dala právě tato rodina do začátků 500 zlatých, což byly na tu dobu velké peníze. My jsme něco pro budoucnost také udělali. Požádali jsme spolu s dalšími šesti státy o zápis voroplavby, jako nehmotného kulturní ho dědictví, do organizace UNESCO. V listopadu letošního roku bychom se měli dovědět, zda jsme zápis získali.,“ dodal na závěr plavec Jan Pösch.
Antonín Karoch