Antonín Karoch

Pohled z přístaviště

Celkem nepovšimnuto, brázdí vody Labe i Vltavy, tedy alespoň tam, kde to jde, mnoho menších i větších lodí a lodiček. Jejich majitelé jsou raději zticha, aby si na ně všeobjímající státní byrokrati zase nevymysleli nějaké hloupé nařízení, poplatek či jinou hovadinu. Co je však horší, každý sladkovodní námořník občas potřebuje zastavit a doplnit pitnou vodu, najíst se, zajít na WC a také loď na určitou dobu zakotvit. Ne každý si může dovolit strávit celou sezónu na vodě. A to nemluvíme o nutnosti spustit plavidlo na řeku, provést na suchu důležitou opravu nebo loď na zimu vytáhnout a zaparkovat. Právě k tomu slouží mariny, kterých je u nás zatím zoufalý nedostatek.

Marina Vltava, to je restaurace, penzion a přístav v jednom. Dá se označit i jako sportovně rekreační areál. Obklopuje ho krásná přírodní scenérie a v blízkosti vede cyklostezka Antonína Dvořáka z Prahy do Drážďan. Světoznámý skladatel se zde, v podhradí zámku Nelahozeves, narodil. Kupodivu jeho láska nepatřila po Vltavě plujícím lodím, ale parním lokomotivám a železnici, která je odtud také nedaleko.

Co u nás na vodě chybí

Vyučil se instalatérem. Snad protože miloval vodu a všechno kolem ní. Nezůstalo jen u lásky k řece.  Začínal s malým člunem, pak si koupil větší, následně ještě větší a začal po sladké vodě putovat. Doplul do Hamburku, cestoval po vodě do Holandska a plul i jinde. Všude zjišťoval, co u nás v té době, konečně ještě i dnes, chybí. Jsou to služby spojené s vodní turistikou a hlavně zázemí pro tuto činnost. Tedy něco, co je na západ od našich hranic normální. V zemích, jako je Německo, Holandsko, severské země, Dánsko, ale i například Rakousko je nepřeberně možností, kde zakotvit, doskočit si, dát si něco k jídlu, nakoupit si, vyspat se, načerpat pohonné hmoty a plout dál. A u nás nic.

„Marinu založil můj otec, Petr Kožený. Mimochodem, s jeho jmenovcem na Bahamách nemáme nic společného. Pouze shodu jmen. Už koncem devadesátých let měl tuto vizi a tvrdil, že cestovní ruch se v Česku přesune i na vodu. V zahraničí viděl, že to jde. Tehdy mu všichni tvrdili, že na to u nás nejsou podmínky, že určitě zkrachuje, a že je to vůbec hloupost. Tehdy rozběhl stavební firmu, kterou máme dodnes. S částí vydělaného kapitálu si začal uskutečňovat svůj velký sen,“ vypráví jeho dcera Petra Ludvíková. Samozřejmě na obou českých tocích i jinde existovaly a existují přístaviště. Ale ve většině případů se jedná o soukromé kluby. Ty v současné době mají stálé členy a důkazem stoupající obliby zmíněného vodního sportu je fakt, že jsou plné až přeplněné. Že by se v nich někdo cizí mohl zastavit, a dokonce zakotvit na delší dobu, je v současné době dosti naivní myšlenka. „Nejdříve si  P. Kožený načrtl na papír plán. Protože měl zkušenosti se stavbařinou, všechno si později narýsoval sám a začal stavět. Potom mluvil se starosty obcí i s patřičnými úředníky a ptal se, jak by se jim líbilo lodní spojení po proudu i proti proudu Vltavy. Jako to oni vidí? Navrhoval jim přívoz, lodní spojení mezi Mělníkem, Zelčínem, Kralupy až do Troji v Praze. Nejdřív byli všichni nadšení, ale následně jsme zjistili, že iniciativa vlastně vycházela pouze od nás. Takže od výstavby můstků až po propagaci bylo vše na naší rodině. Koupili jsme i loď pro 54 cestujících a začali provozovat lodní dopravu. Bohužel to nijak lukrativní nebylo, takže jsme ji po čase prodali. Postavili jsme restauraci s ubytovnou, venkovním občerstvením a jednu dobu jsme tu měli i infocentrum. Potom ovšem se stalo to nejhorší, co mohlo. Manžel a strůjce celé vize náhle zemřel,“ zavzpomínala manželka Květoslava Kožená.

Tohle měla být původně dílna na opravy lodí

Ona a její dvě dcery to ale nevzdaly. Marina funguje, v budově je šest hostinských pokojů s 26 místy. Mají tu restauraci v námořnickém stylu pro 40 osob a 50 míst k sezení na letní terase. Tu ale pronajaly. Kromě toho a nabízejí další služby pro soukromníky a na firemní akce. „Tomuhle říkáme hala. Původně tu otec chtěl opravovat lodi. Jeho záměr je vidět na první pohled. Od haly vede k vodě dlážděná cesta a do Vltavy vede tzv. slip. Dnes sem přijíždí auty majitelé s loděmi na vleku. Zajedou k vodě, lodi spustí na hladinu, zajezdí si po řece a večer mohou plavidlo naložit a spokojeně odjet. To funguje dodnes, ale opravna jako taková nefungovala. Zjistily jsme totiž, že hala je ideálním prostorem pro rauty, svatby a firemní večírky. Otec si potom musel postavit novou opravnu lodí v nedalekých Ouholicích. Mimochodem, svatbu jsem tu měla i já,“ doplňuje P. Ludvíková.

Následně se ukázalo, že je to ideální prostor pro svatby, rauty nebo větší společenské akce 

Pod restaurací leží to nejdůležitější. Samotná Marina Vltava. Jedná se o o přístav s vybudovanou gabionovou zdí a nábřeží s moly. Zde může zakotvit najednou třicet lodí, včetně dvou lodí majitelek. V nedalekých Loděnicích Vltava dovedou zajistit opravy a servis plavidel a mají zimní úložiště lodí i karavanů. Marina nabízí vše, co vodák potřebuje. Pouze s pohonnými hmotami je potíž. Původně je majitelky také měly v nabídce, ale poplatky a státní ekologické požadavky byly tak neúnosné, že se musely poskytování tohoto typu servisu vzdát.

Jako v obraze

Jedna z lodí mariny slouží jako převozní a druhá s kapacitou 12 osob je vyhlídková. Prý je při firemních večírcích velice populární. Samozřejmě ji ale musí řídit kapitán s licencí. K potěše dětí se mohou pochlubit klasickými prolézačkami, ale i minizáchrannou stanicí, kde mají dnes ubytované dvě sovy a jednoho velice přidrzlého krkavce. Na druhé straně Vltavy, kam vozí turisty převozní pramice, je zase překrásný výhled na majestátní zámek Nelahozeves. Snad aby zdejší umocnili krásný výhled, je tu trámový rám, kde se člověk cítí trochu jako v obraze. A to opravdu není špatný pocit.

Marina z lodi