Jaromír a Věra Hamplovi, foto archiv Ypsilon, Jiří Kottas
Ani pandemická situace a zavření divadel nezabránilo divadlu Ypsilon v nazkoušení nové inscenace o požáru Národního divadla s názvem „Národní tragédie aneb překrásný nadhasič pražský“. Dubnová premiéra byla zrušena, přesto se zkoušelo dál, takže došlo alespoň k předpremiéře 2. července, kterou Ypsilonka symbolicky ukončila sezónu 2019/2020.
Ypsilonka byla pravděpodobně jediné divadlo, které i v době pandemie hrálo. Škola Ypsilon-naučně zábavný pořad pro děti vysílali odtud několik týdnů jako živý přenos nepřetržitě. Připravil ho Jan Večeřa spolu s Lumírou Přichystalovou a Jiřím Bradáčem.
Novou sezónu 2020/2021 zahájilo Studia Ypsilon v polovině září první postkoronavirovou premiérou komedie Ivy Peřinové „Národní tragédie aneb překrásný nadhasič pražský“. Příběh je inspirován skutečnou událostí, a to požárem Národního divadla. Tragédie! Co čert nechce, vznikla z toho znamenitá komedie, ve které se zřetelně zrcadlí i česká povaha. Zároveň hodně muziky! Hravě ironický příběh, který propojuje historická fakta a dobové souvislosti s fiktivním lidským osudem, s radostmi i strastmi, jež mladý, pohledný a odvážný hasič Čeněk zažívá v průběhu let stavby Národního divadla. Jímavě rozverný příběh o hrdinovi, kterého si historie připomíná jako toho, jehož vlastní pohřeb, pořádaný za účasti hasičských sborů právě v den vznětí Národního divadla, tj. 12. srpna 1881, se stane příčinou fatálního zpoždění pražských hasičů, pročež „Národní“ lehne popelem. Jak píše v programu ke hře Jan Schmid, ředitel a umělecký šéf: „Zajímavé, že se o tom, co nás potkalo – vyhoření Národního divadla – hodně mluvilo, psaly o tom všechny noviny, až událost začala nabírat i jiné obrátky, a protože byla záležitostí všech, celého národa, stala se i komedií, kterou můžeme chápat i jako projev v dějinách vzácného sjednocení.“
Inspirace dopisem
Zařadit do ypsilonského dramaturgického plánu divadelní hříčku na toto téma, vpravdě komedii na pozadí tragédie, prý Jana Schmida napadlo po přečtení diváckého dopisu, napsaného po zhlédnutí teprve nedávno ve Studiu Ypsilon uvedené náročné kmenové inscenace Spálená 16, v časových skocích kaleidoskopicky a mnohdy nečekaně až objevně odkrývající genius loci domu a ulice, kde divadlo sídlí, včetně významů a hodnot, jež rychlému a většinou i povrchnímu dnešku zpravidla unikají. Dopis začínal slovy: „Žijeme dobu, kdy se všechno devalvuje a není se čeho chytit.“ Divačka dále vyjmenovává, co všechno jí všeobecně na naší současnosti vadí: proč taková rychlost všeho, nesoustředěnost, neschopnost se domlouvat, natož koncepčně myslet. Doporučuje se vracet do naší minulosti alespoň pro příklady. Jana Schmidta napadlo hledat v minulosti, čemu se lidé dříve smáli, nebo nad čím jim tekly slzy. Vzpomněl si na šantánovou píseň, jak se zachovat při národní tragédii, tedy s humorem a novou pílí. Tato vzpomínka ho přivedla k divadelní hříčce na toto téma od Ivy Peřinové-komedie na pozadí tragédie. „Naší inscenací Spálená 16 začala nová etapa Ypsilonky, divadlo vzájemnosti, které se dotýká ducha místa, proměn času, historie naší povahy v jejím setrvalém mentálním nastavení. Už v době kolem premiéry Spálené 16 jsme cítili, že musí nastat vzájemnost, protože různé předzvěsti zlomu byly ve vzduchu a možná jsme to i věděli, ačkoli nevěděli jsme nic o příčinách nebo možných důsledcích. Doba ten zmatek tady udělala dříve, než kdo čekal.
Společný jmenovatel těchto dvou inscenací je v otázkách, které si klademe a ke kterým bychom se měli vracet, abychom se sami v sobě vyznali. Budete vždy chytřejší, když budete takto přemýšlet, to platí pro jakýkoli obor,“ řekl na závěr Jan Schmid.
