Antonín Karoch

Ruka A. Borna a jeho unikátní zvířátka

Mladému mistru skláři, Janu Huňátovi, se podařilo vyvinout technologii, při které dokáže sejmout veškeré detaily lidské ruky a otisknout je navěky do skla. V Litoměřicích, jednom z nejstarších historicky doložených měst na našem území, proto najdeme i malé sklářské výstavní centrum, které pietně uchovává otisky rukou našich i zahraničních velikánů. Vítejte v muzeu „Křišťálový dotek“.

Co zůstane po člověku? Několik stárnoucích fotografií, jejich dílo a vzpomínky nejbližších, které časem vyblednou. Sklářský mistr, J. Huňát, umožnil, pokud nepřijde nějaká katastrofa, uchovat do budoucna ruce významných velikánů naší doby. Ruce totiž dovedou mnohé. Ublížit, polaskat, pomoci, psát, vyrábět, malovat či podávat neuvěřitelné sportovní výkony.  Můžeme si je i po létech, zakonzervované ve skle, pohladit a dotyčného si připomenout. „Dělat skleněné ruce unikát není. To již umíme několik staletí.  Ale dostat na ně jednotlivé detaily dlaně i prstů, a tak zajistit skutečnou autenticitu jednotlivých rukou, jsme se naučili až my,“ říká průvodce a zároveň otec sklářského mistra, MVDr. Huňát starší. „Synovi se podařilo vyvinout technologii, při které se dokáže odlít do skla veškeré detaily lidské ruky. To je světový unikát. Takže návštěvníci našeho salonku mají možnost dotknout se rukou mnohých slavných. Dokonce i těch, kteří už jsou v našem světě navždy nepřítomní. Úkolem tohoto malého muzea je snaha vytvářet cosi jako křišťálovou paměť národa. Byť jenom v podobě rukou.“

Ruce hokejistů

 Projekt "Velikáni"

Otec se synem zpracovali projekt, který nazývají „Velikáni“. Sedm let oslovovali a prosili o otisky přední osobnosti ze všech oborů lidské činnosti. Ze začátku to bylo obtížné, protože je nikdo neznal a lidé jsou na skutečnost dávat k dispozici vlastní ruce velice citliví. Asi se na tom podepsala praxe policie snímat otisky zločinců nebo praxe z bankovního sektoru, kdy ten, kdo šel do sejfu, musel z bezpečnostních důvodů použít otisk palce. Potom se jim ale podařilo získat záštitu K. Schwarcenberga, kterému vysvětlili, co dělají a co zamýšlí. Jemu se to zalíbilo. S jeho doporučením už šlo vše snadněji. „Dovedli jsme vysvětlit, co děláme, proč to děláme a kam se otisky jejich dlaní i prstů dostanou. Když se nám navíc podařilo dostat otisk ruky V. Havla, který byl v té době nepopiratelnou celebritou, přestali jsme mít problémy.“ A historii zachytili v podobě křišťálových rukou vcelku povedeně, pokud vezmeme v úvahu fakt, že už je jedenáct z těch, jejichž ruce v muzeu mají, není mezi námi, jako například J. Masopust, A. Born, V. Havel, K. Gott, A. Lustig, V. Čáslavská a další. V expozici ale mají i prázdné místo, aby návštěvníci viděli, že hodlají jejich sbírku dále rozšiřovat. Kupříkladu tam, kde měli ještě vloni volné místo, přibyly otisky rukou N. Djokoviče, P. Sagana a E. Ledecké.

Vstupní mozaika

Barvy jako v Altamiře

Když otevřete vstupní dveře tohoto nevšedního malého muzea, máte před sebou mozaiku, složenou ze spousty různých skleněných útvarů. Prý je jich přes 600. Jsou to ručně foukané, skleněné, zploštělé baňky, kolorované zevnitř kovy. Zhotovovali je tři skláři čtrnáct dní. Následně je lepili na silnou skleněnou desku. Jenom zavěšení tohoto artefaktu dalo neuvěřitelnou práci.  Zblízka nepoznáte, co na mozaice je. Ale když si stoupnete kus dál, jasně uvidíte vystupovat z obrazu lidské ruce. Ještě krásněji to vynikne přes objektiv fotoaparátu. „Když máme v létě otevřené dveře a na mozaiku dopadne slunko, tak se celá rozzáří. Chceme totiž, aby připomněla historii obtisků lidských rukou z doby, kdy neandrtálci a první lidé před 40 tisíci lety jako první začali zobrazovat v jeskyních krom lovné zvěře i obrysy svých rukou. Mimochodem, i barvy na mozaice jsme zvolili podobné, jako kdysi použili naši předchůdci ve španělské Altamiře.“

Získávání otisků rukou známých osobností je spojené s mnoha zajímavými příhodami až dobrodružstvím. Ruku „velikána“ totiž musí přesně vtlačit do zvláštní modelovací hmoty, která je tajemstvím J. Huňáta mladšího. Z té se zhotoví forma, do které vtlačí mistr sklář žhavé sklo a zarovná zadní stranu.  „Karla Gotta jsme stihli, jak se říká, za pět minut dvanáct. Otisk se nám podařilo získat na jeho osmdesátinách. Ovšem ne osobně. Snímal mu ho pan Brzobohatý s paní Kuchařovou, kteří s ním byli v úzkém kontaktu. My jsme jim pouze poskytli instrukci, jak se takový otisk snímá, a dodali patřičnou snímací hmotu. V té době jsme ani netušili, jak špatně na tom mistr je. Otisk je mimochodem velice zdařilý. Ale za náš absolutní výkon považujeme otisk ruky sira N. Wintona, který se nám podařilo získat až po čtyřech letech. Když k němu syn přijel do Velké Británie, získal nejenom jeho otisk, ale i otisk známého anglického fotbalisty, sira Toma Finneyho, který patřil mezi 50 nejlepších fotbalistů světa. Byl snad jediný fotbalista, který neviděl za celou kariéru „červenou kartu“. Za německým prezidentem jsme museli do Berlína a za polským do Gdaňsku. Všechny ostatní osobnosti jsme „dostali“ v Česku. Například Ch. Aznavoura jsme tzv. chytili v Praze při jeho devadesátinách!“ Osobnosti, české i zahraniční, vybírají podle toho, jaký význam mají nejen pro Českou republiku, ale i pro svět. Proto tu najdete hokejisty, jako například J. Jágra nebo P. Eliáše, vedle spisovatele A. Lustiga, grafika A. Borna lyžařku E. Ledeckou, prezidenty V. Havla, V. Klause, L. Walesu, politiky jako K. Schwarzenberga, tenistu I. Lendla, bubeníka R. Starra nebo hvězdu filmových pláten a mistra bojových umění S. Seagala a dalších.

Ruka K. Gotta i pověstný slavík

 Nejen ruce

Aby návštěvníci viděli nejenom ruce, ale také dokonalé sklářské umění, prezentuje v prvním patře sklářský mistr, J. Huňát, který sice bydlí v Litoměřicích, ale má svoji sklářskou huť v Novém Boru, oblíbené ruce, ovšem kombinované s dalšími sklářskými technikami, včetně rytin do skla, hutních dekorací i broušených fazet. Půvabná je například ruka Karla Gotta s rytým slavíkem, ruka A. Borna s lepty jeho bájných zvířátek apod.

Tlapa S. Seagala

Samy ruce o člověku hodně vypovídají. Někdy ostatní i udiví. Například ruka naší nejznámější olympioničky, V. Čáslavské, má neobyčejně krátké prstíky a malou dlaň. Člověk si těžko představí, jak mohla dotyčná s nimi pevně uchopit bradla a podat tak obrovské výkony, jaké podala.  Bohužel jakousi zvrhlou chlapskou slabinou je poměřování. Například autor materiálu, který mnoho let krom novinařiny tvrdě fyzicky pracoval, určitě nemá ruce intelektuála. Při porovnání s rukou J. Jágra připustil, že je v tomto hokejista o trochu lepší. Při porovnání s tlapou S. Seagala, kterou J. Huňát získal jednom českém hudebním festivalu (pan Seagal je totiž krom herectví a bojových umění také vynikající hudebník), se pouze a jen hluboce zastyděl a tiše odkráčel.

Ruka Járy Cimrmana. Tedy, každý si ji může představit, jak chce