Katky jsem si všimla, když na promenádě mezi Herkulovou bránou a Celsovou knihovnou v Efesu fotografovala psa, který odevzdaně pózoval. Mramorové dláždění z pátého století ho příjemně chladilo a na pohyb tisíců návštěvníků jednoho z nejbohatších antických měst si už dávno zvykl.

Dala jsem při procházce Efesem za pravdu historikům a archeologům, kteří se shodují, že Efes je největším a nejzachovalejším antickým městem v okolí Středozemního moře. Na území Turecka je takových klenotů více – Pergamon, Troja, Asklepion – to jen namátkou. Málokterá země je na kulturní památky tak bohatá jako Turecko. Jeho územím prošlo 33 civilizací. 

Kolonáda, půl kilometru dlouhá a dvanáct metrů široká, se kdysi svažovala z pahorku přímo k moři. Přístav za dlouhá staletí postupně odsunuly nánosy, voda řeky Menderes (Homérem nazývaná Kaystros) odtud zmizela a Efes, jehož bohatství založilo moře, leží na kilometry daleko od mořských vln. Lidé tady už před staletími ztratili možnost obchodních kontaktů a postupně opustili své paláce, obchody, lázně, chrámy. 

V klasickém období antiky mezi lety 470 před naším letopočtem a 330 našeho letopočtu – tedy osm století – byl ovšem Efes jedním z nepozoruhodnějších tehdejších velkoměst. Počet jeho obyvatel přesahoval 250 tisíc. 

 

Celsova knihovna

Ani na začátku 21. století není těžké představit si život ve městě, které bylo založeno před více než třemi tisíciletími. Ač časem vzdáleno, jeho stavby a životní styl jako bychom důvěrně znali. Zachovala se, byť většinou v troskách, třetina města. 

Pohled na Celsovu knihovnu, ve které Římané schraňovali na dvanáct tisíc pergamenových svitků, vyvolá otázku „A kdo tady vlastně uměl číst?“. Kupodivu vzdělanost nebývala v takovém městě na posledním místě, spíše naopak. Nápisy na branách, domech, svitky s díly antických autorů dokumentují vyspělou civilizaci: rétoriku, gramatiku, dialektiku, geometrii, básně, divadelní hry. 

Celsova knihovna byla původně hrobkou, kterou na počest svého otce Tiberia Júlia Celsa, římského senátora a prokonzula římské  provincie Asia nechal v roce 135 postavit jeho syn Gaius Julius Aquila. Proč Řekové, Římané, před nimi Peršané a po nich Seldžukové a Osmané toužili ovládnout právě malou Asii je zřejmé právě z návštěvy Efesu a dalších pozůstatků antických měst na pobřeží Egejského moře. 

Ulice lemují stavby s korintskými a jónskými sloupy a zdobí je sochy významných občanů. Dlouhou kolonádou, na které bylo přes dvě stě obchodů, se spěchalo na nákupy a rozmlouvali tam učenci a obchodníci. Agora, tržiště, se řadí mezi největší v antickém světě a obchod, který se tu uskutečňoval, předčil mnohá jiná místa.  

Člověk pod tisíci dojmy zatouží posadit se alespoň na chvilku na úbočí hory Pion v hledišti Velkého divadla. Vešlo se sem na 25 tisíc diváků, kteří chodívali zdarma na přehlídky antických her. Na jaře tady vždy od 6. května probíhaly májové hry na počest původní fryžské bohyně plodnosti Kybelé, Velké matky.

 

Artemidin chrám 

 

Efes však proslavila především Artemis, dcera Dia a Létó. Jako antická bohyně plodnosti ovlivňovala život milionů lidských povah a duší. Byla také bohyní měsíce, zvířat, lovu a mladých dívek. Její chrám, jeden ze sedmi divů antického světa, byl dlouhý 155 a široký 55 metrů. Od sedmého století před naším letopočtem ho stavěli přes 120 let. Původně ho tvořilo 127 jónských sloupů 19 metrů vysokých. Zlatá socha Artemis se pyšnila výškou 15 metrů. 

Od Hérodota víme, že chrám stál asi 1300 metrů od efeských hradeb. Stavbu architekta Theodorase nechal kolem roku 550 před naším letopočtem postavit Kroisos z Lýdie. O dvě stě let později [356 p.n.l.], ho zapálil Hérostratos, prý v touze stát se nesmrtelným. Jedna z legend praví, že to bylo v den,kdy se narodil Alexandr Veliký. Ten pak vtrhnul do Efesu v roce 336 před naším letopočtem a uchvácen stavitelským uměním ponechal městu nezávislost. Chtěl však znovu postavit Artemidin poškozený chrám, ale Efesané tomu zabránili s tím, že „jeden bůh nemůže stavět chrám druhému bohu“, v tomto případě bohyni.  

Nově zrekonstruovaný chrám byl pak o poznatek menší – 105 x 55 metrů, sloupy  měřily osmnáct metrů. 

Plinius starší zaznamenal, že Artemidin chrám byl poškozen sedmkrát. Několik let poté, co ho v roce 263 pobořili Gótové, byly některé sloupy odvezeny a použity při stavbě chrámu Hagia Sofia v Istanbulu. 

Artemis byla vzývána až do 4. století, kdy římský císař Theodosius Veliký vyhlásil za státní náboženství křesťanství. 

V Efeském muzeu v Selčuku poutají pozornost dvě Artemidiny sochy. Větší z nich je kopií původní,která stávala v chrámu. Hruď bohyně plodnosti je dekorována mnoha prsy, neobvyklým ptactvem, sfingami a zvířaty. Její koruna má tvar hradeb. 

Dva metry vysoká kopie Artemidy Efeské z alabastru krášlí muzeum v Neapoli. 

Dnes toto místo leží asi 400 metrů od Celsovy knihovny a mezi jeho pozůstatky se tyčí pouze jeden zachovalý sloup. Některé části sloupů a reliéfy jsou k vidění  v Britském muzeu v Londýně. 

 

 

Ženské fluidum

Hledala jsem v Efesu život antických žen. Jsou vidět na mnoha reliéfech, nepochybně jako živé a krásné bytosti inspirovaly slavné antické sochaře. Celsovu knihovnu zdobí v nikách Sofie, symbol moudrosti, Arete, reprezentující ctnost, Ennoia, představující intelekt a moudrost a Episteme, přibližující poznání či vědění. Člověk zvedá v obdivu hlavu na horní balkony a k vrcholkům desetimetrových sloupů.

V antice se ženy věnovaly literatuře a vědám, skládaly písně, básně, epigramy. Mnohé z nich vyrůstaly v Efesu, ve městě, které poskytovalo kromě jiných jistot právo azylu, a tak sem mířily i egyptské princezny, které musely odcházet ze svého domova při změnách vlády faraonů. 

Ačkoliv ženy byly v antice podřízeny mužům, těšily se úctě zejména kvůli výchově dětí. Organizovaly život v domě, dohlížely na kuchyni.

Antika je představuje v obvyklých splývavých látkách, na nohou pantofle. 

Žilo se v domech, vyzdobených freskami, z nichž některé se zachovaly a jejichž styl i barvy budí údiv, stejně jako mozaiky a dlaždice. 

 

Krása a čistota

V Efesu nelze přehlédnout lázně a, s prominutím, záchody. Z fontány, která stojí uprostřed, čistila toalety tekoucí voda. Jsou umístěny vlevo od Hadriánova paláce, jehož oblouky nad vchodem zdobí řecké bohyně Tyché a Medúza. 

Zámožní občané považovali mytí rukou a těla za důležité. Ženy i muži se myli nejdříve teplou a pak oplachovali studenou vodou. Používala se umývadla i vany. Aby voda byla měkká, sypali do ní sodu a vonné přísady. Kůži si natírali olivovým olejem a mastmi z Orientu. Nemyté ruce a tělo prozrazovaly zármutek nebo asketický život. 

Lázeňské budovy z mramoru a s krásnými motivy mozaik byly dopoledne vyhrazeny mužům, odpoledne ženám. Archeologové se domnívají, že efeské lázně byly postaveny v prvním století našeho letopočtu a znovu po zemětřesení ve čtvrtém. Ty nejslavnější, dosud částečně zachovalé, jsou nazvány po Scholastice, jejíž postava je zachycena v jedné z nik a která v Efesu vlastnila nevěstinec. V lázních byl bazén z mramoru. 

Prohlédla jsem si se zájmem zbytky vytápění - teplo mezi patry proudilo dutými cihlami a zaručovalo komfort.  

V lázních se provozovaly masáže a sloužily tam kadeřnice. Antické sochy udivují nádhernými účesy, které nosili nejen bohatí lidé. Jejich nápadité kreace by stěží postihla současná přehlídka účesů.  

 

 

Meryemana Kultur Parki

 

Efes byl na vrcholu rozkvětu, když se začala prolínat doba pohanských bohů s křesťanstvím. Oblast byla centrem zájmu křesťanského Říma. V letech 431 a 439 se tam konaly křesťanské církevní koncily. 

Nemohla jsem vynechat Dům Panny Marie z doby počátků byzantské říše, je skryt mezi stromy asi sedm kilometrů od Efesu nad zalesněným údolím. Údajně tady zemřela, když ji sem na doporučení Ježíše přivedl apoštol Jan Křtitel. Stalo se tak prý v letech 37 až 48 našeho letopočtu. I když za místo Mariina úmrtí je považován také Jeruzalém, místo je pro jeho silné kouzlo vyhledáváno jak křesťany tak muslimy i vyznavači jiných náboženství či lidmi bez vyznání. Nedaleko domku je dlouhá zeď plná papírků se vzkazy a přáními v desítkách světových jazyků. 

Podle archeologů dům skutečně pochází z 1. století našeho letopočtu. Kdo tady žil, těžko dokázat. O výjimečnosti místa mně ale přesvědčil fakt, kdy za veder v roce 2006 zachvátil tuto lesní oblast velký požár, který zasáhl porosty o rozloze 1 500 hektarů. K údivu všech však na leteckém záběru, který otiskli noviny, ční mezi ohořelými stromy a keři neporušený areál s domkem Panny Marie. Prohlížela jsem si kmeny a bohaté koruny borovic a cypřišů a kupodivu, ohořelé větve jsem opravdu nenašla.

 

 

Foto: Kateřina Benešová