Pozvánka na severní pobřeží Jónského moře

 

 

Kalábrie, u nás tolik proslavená skvělou filmovou dvojicí Marcela Mastroaniho a Sofií Lorenovou, je zemí dosud turisticky málo využívanou. Ten krásný kout na severním pobřeží Jónského moře jako by stále čekal na svůj start a na svůj turistický boom. Víc než symbolické je umístění Kalábrie na mapě Itálie, v samé podešvi charakteristické holínky. Její obyvatelé neříkají, že jsou Italové, ale Kalábrijci. Je však nutné poznamenat, že se i zde začíná konečně cestovní ruch pomalu rozhýbávat a  kupodivu sem jezdí ponejvíce českých turistů a to docela pohodlně luxusními autobusy, které cestu z Prahy až sem zvládnou za čtyřiadvacet hodin.

 

 

Středověké městečko Cariati

 

Tak tady si nejvíce připomeneme pohled na dvojí Itálii, na sever a jih. Co má sever do civilizační úrovně a rozvoje, to má jih do krásy krajiny a neopakovatelné atmosféry. Vysoká pohoří se zvedají nad nížinami a mořským břehem, moře tyrgizové barvy, průzračně čisté, pruhy staletých olivových hájů i oázy pomerančovníků a citronovníků se střídají s pásy vinné révy. A uprostřed toho všeho  starobylá města řeckého původu, prostřídaná památkami na dávná osídlení severskými Normany. A co jiného po nich zbylo, než desítky úžasných hradů, hrádků, tvrzí a pevností z holého kamene.

„Dá se zde však vůbec ještě něco objevit?“  táže se návštěvník, když přijede na dovolenou do přímořského středověkého městečka, které se jmenuje Cariati.

Bylo vše důkladně popsáno v turistických průvodcích, či nikoli? ptá se zvídavý turista, který celkem brzy po grilování na pláži zatouží po napětí z objevování neznámého.

Co říci o městečku? Doteď platí o něm to samé, co se o něm psalo již v 19. století.

„Je to místo na malém vrcholku, na dvě poloviny rozdělené jedinou hlavní ulicí, celé protkané křivolakými uličkami. Půvabné a klidné starodávné městečko s biskupstvím a seminářem, starými paláci i kostely, ovládané větrem, známé cestou tažných ptáků, obývané milými, pracovitými a zdvořilými lidmi…“ citujeme z jedné publikace.

V tomto textu pochopitelně není zmínka o zmrzlináři, který si otevřel krámek rovnou před historickými hradbami. Jeho zmrzlina je prý jedna z nejlepších na světě. Má na to papír, vcelku nedávno vyhrál v ohromné konkurenci  národní soutěže italských zmrzlinářů. Ale víte jak to chodí. Že se zde lidi usmívají a ptají se, jak se vám líbí jejich město,  to ovšem můžeme potvrdit také.

Po občerstveni skutečně výbornou ctracatelou , sypanou praženými mandlemi, míříme do nové části města, která  je dlouhá a nepříliš zajímavá -  rozkládá se mezi mořem, železniční tratí a silniční komunikací a jsou v ní běžné obchody, služby, hotely i penziony. K nákupům potravin i suvenýrů zve turisty vyhledávaný obchodní dům Conad s přívětivým personálem i slušnými cenami.

Ale co dál? Zajímá nás, zda  se zde dá ještě vůbec něco zvláštního, opravdu kuriózního objevit. Čím má být toto místo zajímavé, když je všude tolik památek? A leckdy stačí jen pár ústních informací, abyste vykročili směrem k místu, o kterém kupodivu turistický průvodce mlčí.

 

Hrobka brutijského válečníka

 

Silnička, vedoucí z dálnice do pohoří nad městečko, je jediným startovacím místem pro cestu do pohoří nad městem. Že je tam zajímavé místo z antických dob nás informuje tabule s emblémem EU a vyobrazením místa. Pak už jdeme do mírného kopečka úzkou asfaltkou, kde překvapivě není žádná divočina, ale zavlažovaná políčka a plochy mladých vinných keřů a kde se mezi mohutnými olivovníky a ořešáky pasou výstavní kusy býčků a krav. To vše stranou od rušné dálnice, od městečka i od mořského břehu, s nehostinnými kopci, porostlých nejrůznějšími trnovníky, na horizontu. Asfaltka se po pár stovkách metrů mění v polní cestu, lemovanou pestře kvetoucím rostlinstvem. Je třeba dávat dobrý pozor, abychom nesešli z cesty a cíl našeho privátního pátrání neminuli -  místní turistické značení totiž zrovna nepatří mezi nejlepší.

Předem je však ale třeba říci, že kdo se předem alespoň  trochu neponořil do historie, kterou se musí sám prokousat, bude asi trochu zklamaný.

O obyvatelích Itálie doby 4. století před Kristem víme asi toto: sever a střed patřil Etruskům, vzdělanému lidu, který uměl vysušovat i zavodňovat zemi, vystavěl úžasná města, měl vyspělé zemědělství a vinařství, tavil železo, ovládal obchod se střední Evropou, vystavěl Řím a měl vynikající umění. Ostatní kmeny v jeho okolí ani zdaleka nedosahovaly jejich úrovně, zpočátku ani Římané. 

 

Mezi obyvatele jihu patřili Brutiové a jejich území se nazývalo Bruzio. Bylo o nich napsáno, že byli obzvláště hrubí, (podoba se slovem brutální asi není náhodná) . Tento  kmen zde žil v 6. století před Kristem vedle kultivovaných Řeků. Území se nazývalo Velké Řecko. Odtud snad dosti užívané jméno Brutus ( ten nejznámější byl jeden z přemožitelů Julia Césara). Až teprve v období Punských válek (Řím proti Kartágu) obsadili tento kraj Římané.

Z dějepisu si můžeme osvěžit, že se v 5. – 7. letopočtu př. n. l. daly národy do pohybu. Peršané vytlačovali Řeky, kteří ustupovali na sever a všude zakládali města, ale narazili na Etrusky, v patách jim byli Kartaginci. Do popředí však vstupuje nový fenomén, a tím jsou Římané. Bezohlední vojáci, utužení železnou disciplínou, kteří budou vítězit na všech frontách, Etrusky vymažou z mapy a Kartágo srovnají se zemí. Brzy jim nebude stačit ani území Itálie, kde si podrobí ostatní kmeny a sjednotí zemi, ale budou pochodovat dál, do Afriky i na samý sever Evropy… Ale to už se bude psát jiná kapitola lidstva.

Prašná cesta náhle končí, před námi je upravená plošina, dokonce zde nechybí lavička k odpočinku, piknikový stůl z olivového dřeva, odpočívadla i stojany na horská kola. A pár kroků dál – pískovcové kvádry, kdysi tvořící vnitřek navršené mohyly. Jsme na velmi zvláštním místě před osamělou hrobkou brutijského válečníka, nejspíše některého z velitelů, který zde, či někde poblíž, podlehl v boji Římanům, což se stalo v roce 330 př. n. l.

Hrobka je vystavěna z velkých kamenných kvádrů, čtvercová, do hloubky půl metru, krytá kamennou střechou, neboť Brutiové pohřbívali své mrtvé do hliněných uren a šachtovitých hrobů. Co se v ní našlo, vidíme  na informační tabuli. Zlacená koruna , brnění, opasky, dekorované nádoby, meč, helma, mince, to, co má sloužit válečníkovi v posmrtném životě.

To vše by nebylo tak vzácné, kdyby nebylo známo, že Italové si potrpí jen na to, co je římské a řecké, ale co bylo před tím, je až tak nezajímá. A hledaný poklad je na světě. Pochopitelně pomyslný. Tomba Bruttia byla nalezena a rekonstruována díky evropským penězům ve 70. letech 20. století a vše bylo pojato velkoryse. Předměty z hrobky se nacházejí v muzeu v nedalekém a záhadném Sibari.

Až potud může naše putování končit, ale je tu další senzace a my můžeme pátrat po dalším tajemství této podivuhodné země.

 

Nenávist do posledního kamene

 

Sibari je bývalé řecké město Sybaris, kdysi velmi významné, jehož nepatrné zbytky se nalézají několik desítek kilometrů odsud. Píše se, že je tam jedno z největších archeologických nalezišť světa a dodnes velkých záhad. Dlouho se nevědělo, že se v hloubce pod zemí ukrývá opravdu významné řecké město. Stovky let nebylo po něm ani vidu ani slechu, přišlo se na ně také náhodou, díky leteckým snímkům v 70. letech minulého století. Odkryto je jen nepatrné procento, a to ještě nejmladší římské vrstvy, na ostatní nejsou peníze, je tedy vše zakonzervováno. Město, které prý žilo rozmařilým způsobem, pořádalo jídelní orgie, vynalezlo těstoviny a nočník, příliš vadilo méně rozvinutému soupeři, nedalekému řeckému městu Krotón, kde žili žárliví atleti, moci a peněz chtiví obchodníci a také sám Pythagoras.

V konkurenčním boji se Sybaris neubránilo. Šlo o nenávist tak velkou, že bylo srovnáno se zemí a tok řeky odkloněn přes jeho ruiny, aby se už nikdy nevzpamatovalo. To se opravdu dokonale podařilo. Poučné pro nás je, že jedno z nejvýznamnějších řeckých měst všech dob se připomíná jen několika vykopávkami, sloupy, zbytky chrámu a muzeem, zatímco vítěz bere vše. Takže můžete zavítat do živého a průmyslovými zónami obklopeného města Crotone a připomenout si tam tuto historickou pravdu.

Ale nezapomeňte – výchozí místo ke všem těmto výletům, městečko Cariati, leží téměř uprostřed mezi těmito dvěma body. Pár metrů od moře je zde i jedinečný český turistický areál, s českým personálem i českou kuchyní a točeným kozlem, s bungalovy i apartmány a vlastní uzavřenou pláží, výborné východiště ke jmenovaným cestám za poznáním. Více na: www.ckkalousek.cz.