V  nekrologu zveřejněném hradem stojí: „…zemřel 5. září 2026 po těžké nemoci ve Vídni ve věku nedožitých 70 let. Narodil se v Praze 29. října 1956 jako jediný syn Zdeňka Sternberga a jeho manželky Alžběty, roz. Hrubé z Gelenj. V roce 1968 emigroval s rodiči do Vídně, kde vystudoval právnickou fakultu. Celý život pracoval jako advokát a věnoval se zejména nemovitostnímu právu. Po restitucích v roce 1992 pomáhal svému otci ve správě rodového majetku. Po jeho smrti v roce 2021 pokračoval v péči o svěřené dědictví.

Se svou manželkou Susanne Sternberg von Berg měl jedinou dceru Anastasii (*1999), která nyní správu rodového majetku převezme. Byl čestným a devočním rytířem Suverénního řádu Maltézských rytířů. Rád cestoval, jezdil na motorce a měl malou sbírku historických motocyklů. V posledních letech žil střídavě ve Vídni a na hradě v Českém Šternberku, který považoval za svůj domov.“

R.I.P.

Šternberská nej

Hrad Český Šternberk, který se hrdě vypíná na skále nad Sázavou, skrývá nejedno nej- a nejeden paradox. Už samo to rodové vlastnictví: ryze český rod z Divišova, ale posléze podle středověké módy s německým jménem, odvozeným od erbu rodu, zlaté hvězdy, která měla upomínat tu betlémskou. Hrad v Čechách, a proto česky Šternberk, přestože rod přijal již ve třináctém století jméno psané německy: Sternberg. Ale českými vlastenci důsledně zůstali, a to i za protektorátu, kdy to znamenalo represi.

Snad jediný hrad u nás, jehož stavba zachovala původní obranný charakter, a přece kde majitelé bydleli a bydlí i ve dvacátém a jednadvacátém století. Ani smrt hraběte Zdeňka Sternberga tuto tradici nenarušila. Turisté byli vždycky na zámku vítáni. Návštěvnický režim na hradě byl postaven tak, že návštěvník je host a  i hrabě Zdeněk se s nimi občas setkal. Ne že by turisty osobně prováděl – to dělal jeho otec Jiří, když komunisti hrad vyvlastnili. Mimochodem, jako oficiálního „nepřítele lidu“ by ho byla asi čekala horší práce nebýt toho, že místní lidé si Sternbergů vážili, respektive je měli rádi a podporovali je (už skrytě za Hitlera, když byli Sternbergové připraveni o možnost obživy) – a po znárodnění si Jiřího Sternberga jako kastelána vyreklamovala místní komunistická organizace. Ostatně jen díky tomu byl inventář hradu poctivě sepsán místo tehdy obvyklého rozkradení.

Hraběcí zásadou tu bylo, že návštěvník má právo na to si svou návštěvu užít. Nic jej nemělo rušit – tedy například i filmaři, pokud hrad využili coby kulisu, se museli co nejvíc přizpůsobit návštěvníkům – a ne naopak, jak tomu ve většině jiných památek bývá. Zásadou pro průvodce po hradu zase bylo, že musejí znát všechny reálie, ale ne jako básničku. A také, že musejí mít možnost odpočinku, aby provázeli s chutí a nedošlo k vyhoření.

Na 17. a 18. října je připravován 18. ročník Putování šternberskou historií, hraných kostýmovaných prohlídek, které tentokrát provedou stoletím Zdeňka Sternberga.

Poklonit se památce těch, kdo rodové dědictví udržovali a otevírali všem, lze právě v jejich duchu radosti a empatie.

 Podrobnosti najdete na stránkách www.hradceskysternberk.cz

Eva Mráčková, foto hrad Český Šternberk a autorka