Odešel novinář, spisovatel a cestovatel - polárník Stanislav Bártl

 

 

 

Ta smutná zpráva přišla jako příslovečný blesk z čistého nebe. Po krátké nemoci zemřel 10. července 2011 Stanislav Bártl ve věku 83 let. V této chvíli jsem si zase jednou uvědomil, jak čas letí, a jak je nutné respektovat staré mudrosloví, které říká, že co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Tím mám na mysli záměr vedoucího sekce seniorů CTPress, kterým je Bořek Homola,  zorganizovat pro novináře besedu s kolegou Bártlem. Homola o tom hovořil dele než  rok s trestuhodným přístupem „co se vleče neuteče“ až se stalo, že Stanislav Bártl zemřel a besedovat s ním budeme moci my ostatní až na nás přijde čas, tam někde nahoře. Je to nenahraditelná škoda. Svoji malinkou část viny ( že jsem Bořka Homolu z titulu bývalého předsedy CTP více nepopoháněl ) chci alespoň částečně napravit následujícím článkem, který jsem napsal a publikoval před dvěma roky.

 

 

 

 

BÍLOU STOPOU

 

Mezi základní pilíře české cestopisné a dobrodružné literatury  minulého století patří trojice velkých „ B “. Batlička, Běhounek a Bártl. Zatímco první jmenovaný byl ale vyslovený dobrodruh, druzí dva patří k seriózním autorům literatury faktů a propagátorům vědy. Akademik František Běhounek vešel do dějin jako účastník ztroskotání vzducholodě Itália během jejího letu k severnímu pólu v roce 1928. Reportér Mladé fronty Standa Bártl pak je bezesporu prvním Čechem, který začátkem šedesátých let procestoval obě polární oblasti naší planety – Arktidu i Antarktidu.

 

 

Je to již několik let, co vznikl v Praze Klub cestovatelů po Rusku. Jednou z prvních akcí byla též přednáška na téma Antarktida. Shodou okolností se tak stalo v době, kdy ruský ledoborec legendárního jména Krasin musel vyrazit do boje s věčným ledem, aby zachránil americké polárníky. Ti se zkraje roku 2005  ocitli v ohrožení života a nikdo jiný jim pomoci nemohl.  V roce 1928 původní sovětský Krasin stejně tak zachraňoval italské výzkumníky. I na toto téma s posluchači přednášky hovořil publicista Stanislav Bártl. Nás však zajímalo mnohem víc. Především pak jeho novinářské a publicistické dílo na téma Bílá pevnina. Jelikož byl ale čas v kinosále Ruského střediska vědy a kultury přesně vymezen , dohodli jsme si schůzku v pracovně novinářova bytu.

 

 

Z Živonína až na konec světa

Narodil se v prosinci roku 1927. Do kolébky mu daly sudičky nejenom boty z toulavého telete, ale i brk s kalamářem. Ač Pražák, často pobýval u babičky na vesnici, kde též jeden čas chodil i do školy. Ta nebyla za rohem, nýbrž tři kilometry pěšky, a ještě potom dvě stanice vlakem. Zvláště v zimě to bylo docela  dobrodružství, když leckdy sněhové závěje sahaly až do výše prvních větví chrupek  podél silnice. Standa si v nich s vesnickými kluky dělal tunely a iglů – snad se tenkrát  již klubala napovrch jeho láska k zimě. Kupodivu ji měl raději než léto s pálícím sluncem. Rozhodně to byl prima trénink a otužování. Zvláště, když v podkrovním pokojíčku chalupy, kde spal, se netopilo. I když pod těžkou duchnou z pravého husího peří bylo fajn, na polštáři ráno bývala  jinovatka. Již tenkrát si představoval, že je v zemi věčného ledu. Četl Verneovky i Londona, nejraději však polární cestopisy. Nansena, Amundsena, Scotta, Samoljoviče i Běhounka. Ani ve snu ho nenapadlo, že právě oni dva jednou spolu budou přátelé a spolupracovníci.

Původním povoláním je Stanislav Bártl radiomechanikem, což je profese, bez které se donedávna žádná výprava nemohla obejít. V roce 1947 se však stal nejmladším členem redakce deníku Mladá fronta, kde pak nepřetržitě působil celých čtyřicet let. Z eléva se vypracoval na reportéra a publicistu. Byl též i vedoucím redaktorem víkendové přílohy, zaměřené na cestování. Je nositelem Ceny Čs.akademie věd i členem akademické Čs. společnosti zeměpisné. Cestoval, psal, cestoval, psal, píše... Reportáže, knihy. To je  život tohoto muže, který má na svém spisovatelském kontě téměř dvě desítky titulů, v nichž se především zaměřuje na polární oblasti a světový oceán.

 

 

 

Hledání posledního světadílu

Jestliže byl slavný Egon Ervín Kisch přezdíván Zuřivým reportérem. Stanislav Bártl sám sebe nazývá „cestovatelským peciválem“. Prý je mu nejlépe doma. S rozečtenou knihou na klíně, kupou atlasů světa kolem a ostře nabroušenou tužkou, připravenou  k poznámkám a výpiskům. Vzhledem k jeho dobrodružnému životu se tomu ale  příliš věřit nedá. Je to asi jako s tím příslovečným ledovcem, z něhož vidíme nad hladinou pouhou jednu sedminu. Zbytek, lépe řečeno většina, co se skrývá v hlubinách, je ta skutečná hora ledu – nebo v Bártlově případu - hora zážitků, dobrodružství a vědomostí, na které by se pravý zápecák nikdy nevzmohl.

Antarktida je nazývána světadílem extrémů. Jedná se o nejstarší a nejmladší kus země zároveň, neboť, slovy Stanislava Bártla, pravděpodobně první vznikl, ale poslední byl objeven. Jedná se o nejstudenější, největrnější a nejpustší světadíl, za jehož břehy prakticky končí život. Jeho tvář kryje ledovec, větší než Evropa. Dnes se stala Antarktida mezinárodní vědeckou laboratoří, kde působí expedice řady států, včetně odborníků z České republiky. Stanislav Bártl ji pro české čtenáře objevil a přiblížil již v letech 1958-9 z paluby ledoborce i saní s psím spřežením. O čtyři roky později pak i Arktidu. Co expediční cesta, to napínavá kniha. Jako zvláštní zpravodaj MF se do Arktidy vrací ještě v roce 1977, a opět nám o všech zážitcích a novinkách referuje na stránkách nejenom časopisů, ale i dalších knižních titulů. Pár názvů za všechny : Bílá pevnina, Tady končí svět, Antarktida v obrazech, Atomová Artktida…

 

 

Stanislav Bártl se věnuje i ponorkám a letadlům, jako dalšímu z prostředků objevování nedostupných krajin. Zajímají ho ale i z hlediska bojového nasazení, především pak v průběhu II. světové války, kde jako správný autor literatury faktů umí vsadit na záplatku i tajemství, a každá z jeho knihy se čte jako napínavá detektivka. Nejinak je tomu kupříkladu u knihy Let Josephiny Fordové, kde se zabývá otazníky o prvenstvích polárních objevů. Dnes dokončuje Stanislav Bartl rozšíření stejnojmenného rukopisu pro reedici knihy, kde mj. přináší neznámé informace týkající se tragické smrti českého polárního letce Jana Březiny, účastníka slavné letecké Papaninovy výpravy k severnému pólu z roku 1937 , který byl v rámci stalinských čistek, na základě vykonstruovaného obvinění později popraven.

 

 

 

Platný člen výpravy

Laik by si mohl myslet, že zvláštní zpravodaj či reportér , účastnící se expedice, nemá nic jiného na starosti, než-li plnit svůj blok poznámkami. To zajisté činí, ale až v okamžiku, kdy ostatní již dávno spí. Přes den plní úkoly, jako každý jiný člen výpravy. Tak kupříkladu Stanislav Bártl asistoval na Pobřeží princezny Astrid v Antarktidě vědeckému pracovníku Dr. Mrkosovi s vyměřováním astronomického bodu, potřebného pro nakreslení první solidní mapy Antarktidy. Je třeba připomenout, že v oněch místech tenkrát ještě nikdo nikdy nebyl! Pomáhal s měřením, fotografoval, vařil i vykládal a nakládal lodě a letadla. Zažil (a přežil) sněhové bouře a vychřice, které dokázaly svrhnout desítky tun nákladů a vybavení expedice do hloubin severního oceánu včetně expedičního vrtulníku. Zažil (a přežil ) útok ledního medvěda, ví, jak na omrzliny i na „ponorkovou nemoc“.  Umění přežít má v krvi, ví, jak důležitá je především v krizových situacích disciplína a smysl pro kolektiv. Není z těch, kteří by snadno ztráceli hlavu. To vše jsou důležité vlastnosti pro pobyt v extrémních podmínkách. Právě tak, jako skromnost. Té je dodnes ve Stanislavu Bártlovi tolik, že svoje zážitky nepovažuje za nic mimořádného. A že jich má nastřádáno na roky psaní. Zdaleka všechny nejsou pouze z posledního světadílu.  Vždyť jako zvláštní zpravodaj MF podnikl svého času studijní a reportážní cesty do Ruska, USA, Velké Británie, Kanady, Japonska, Afriky i Argentiny, o Evropě nemluvě.

 

 

Novinářské eso

Stanislav Bárt se dnes  plně věnuje spisovatelské profesi. V kondici ho udržuje nejenom chůze do schodů, kdy se snaží nepoužívat výtah, ale pravidelně se každé ráno myje studenou vodou do půli těla. Vyvolává to na něčích rtech lehký úsměv? Pokuste se o tu velkou maličkost sami, vážení.

Jako jeden z mála redaktorů Bártl nikdy nežárlil na  úspěchy svých kolegů. Naopak,  na stránkách víkendové přílohy MF v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se jim snažil dávat co největší tiskový prostor. Dával publicitu expedicím Jaromíra Štětiny na divokých asijských řekách, tiskla u něho Pavla Jazairová svoje první reportáže z Afriky, jako i další autoři – Šnajdr, Šmíd či Pavlíček, zakladatel první stálé české stanice v Antarktidě. Co jméno, to dnes cestovatelský a autorský pojem. Se smutkem v hlase vzpomíná  na kamarády a spolupracovníky, kteří se ale ze svých cest nevrátili.  Kostka přišel o život v Antarktidě, Heckel s Černíkem zůstal pod lavinou v peruánských Andách, Jindrák s Koudelou se utopili v peřejích na horním toku Gangy.

 

 

Kus dějiny české žurnalistiky

Vzhledem ke svým letům se Stanislav Bártl již na žádnou extrémní expedici nechystá. O to víc má tvůrčích plánů a práce. Šuplíky plné nasbíraného materiálu, rozumí si i s novým velkým pomocníkem jménem internet. Mimo jiné má kupříkladu rozdělaný rukopis o tajných meteorologických stanicích v Arktidě za války. Říká, že pro nás je velmi zajímavý fakt, že Němci měli výcvikové středisko pro tyto stanice v Krkonoších. A my se pak zvláště přimlouváme, aby hodil na papír vzpomínky na oněch čtyřicet let, strávených za starým americkým psacím stolem s roletou proti prachu v redakci v Panské. Vždyť být „mladofronťákem“ (a tolik let!), to něco svého času znamenalo. To už je kus dějin české žurnalistiky.

 

Epilog

 

" Držím v této chvíli v ruce jeho poslední knihu pod názvem Záhada dobývání severního pólu. Vyšla v roce 2009 a mj. se v ní věnuje i polárnímu letci Janu Březinovi z Kolína, o jehož osudech rovněž vyšla kniha z pera  autorské dvojice Taťany Březinové a Mikuláše Černého pod názvem Návrat zmizelého letce. Tito tři novináři a spisovatelé společně mnohokrát besedovali a vyměňovali si názory, informace a novinky. Někdy jsem byl u toho i já. Vždy však sezení končilo připomínkou, aby Stanislav Bartl konečně už také napsal své vzpomínky jak šel čas u novin, které měl rozesety pro mnoha letitých zápisnících. Bohužel se k tomu již nedostal. Jak už to tak ostatně bývá, že ti, kteří vědí a pamatují nejvíce, jsou příliš skromní na to, aby prezentovali svou vlastní osobu. Zbývá dodat, že je to věčná škoda," Ivan Černý

© 2017 CzechTravellpress. All Rights Reserved. Designed By MaraXa & KraX