Miloslav Stingl - Osobnost cestovního ruchu

 

 

 

Živá cestovatelská legenda, jejíž knihy obdivují již tři generace čtenářů, bydlí a tvoří v jedné z pražských vilových čtvrtí. Zahrada, při vší úctě, si říká o prostřih, střecha volá po nových taškách, okap by potřeboval zaletovat. „Vletím na to hned, jen co dopíšu rukopis,“ říká sousedům již drahně let s úsměvem Miloslav Stingl, cestovatel, etnograf a nejvydávanější český spisovatel na světě. Nemá na to čas. Buď je na badatelských cestách nebo u psacího stolu.

 

 

Miloslava Stingla ( 19.12.1930) znám díky jeho knihám od konce šedesátých let, kdy jsem jeho první knížky dostal pod stromeček. Uctívači hvězd, Synové slunce, Indiáni bez tomahavků… hltal jsem stránku za stránkou většinou  s baterkou pod peřinou, abych pak ve škole klukům vyprávěl, jaké báječné knížky to jsou. Kde by mě napadlo, že se jednou potkáme osobně, stiskne mi ruku a já mu pomohu z pódia na hotelový pokoj s prestižní cenou velké váhy ( doslovně - těžký umělecký artefakt z olovnatého skla) na slavnostním večeru karlovarského FilmTouru. Moje nadšená slova o tom, jak rád ho celoživotně čtu, nejspíš doktor Stingl bral jako zdvořilostní frázi novináře, který by z něho rád dostal odpovědi na pár otázek. Ale i tak byl milý, ačkoli měl program rozpočítaný na minutky a čekali ho reportéři řady domácích i zahraničních televizí. Stejně tak ochotný byl i při loňské oslavě jeho osmdesátin v pražském klubu cestovatelů, kde se zároveň křtil jeho poslední bestseler: 2012 s podtitulkem Máyové, jejich civilizace a zánik světa.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jako dítě si maloval mapy

Rodiče Miloslava Stingla, otec byl důlní technik, se často stěhovali. I to možná přispělo k jeho „toulavým botám“. Jak se ale před časem poprvé ve svém životě svěřil v ČT Václavovi Žmolíkovi v pořadu 13. komnata, pravým impulzem k jeho pozdější badatelské, cestovatelské a publicistické činnosti byla traumata v dětství, kdy býval jako drobný až neduživý chlapec často šikanován a dětským kolektivem odmítán. Utíkal se ke svým snům o cestování, ke knížkám a atlasům, obkresloval si na průklepový papír mapy a tajemné země, o kterých byl přesvědčen, že je jednou všechny pozná. A všem těm vejtahům, co mu ztrpčují život, ještě ukáže, co dokáže…

Jak si usmyslel, tak se díky jeho houževnatosti a cílevědomosti i stalo. Dnes je z něho vpravdě „malý velký muž“. Vzor všech kluků od deseti do sta. Nositel dvou akademických titulů, světově uznávaný etnolog a spisovatel. Dosud navštívil 150 zemí světa, samotnou Novou Guineu jedenáctkrát během 35 let. V zahraničí strávil v součtu více než 20 let. Hovoří sedmnácti jazyky! Nejexotičtější je z nich jazyk papuánského kmene Kumů. Ze svých cest připravil řadu publikací, jejichž výčet je ohromující – 40 knih ve 230 vydáních ve 31 jazycích, což dohromady činí šestnáct milionů výtisků! Ve Stinglově archivu je pak ještě na 500 hodin filmových materiálů a videozáznamů, které byly pořízeny ve 100 zemích světa.

„Cestovat jsem chtěl asi již od sedmi roků. Asi v deseti jsem si namaloval první atlas světa, na tu dobu bez přehánění velice kvalitní a zakreslil do něj své budoucí cesty kolem světa. Jinak jsem vystudoval mezinárodní právo,“ vzpomíná Miloslav Stingl. „K tomu ještě etnografii, kterou považuji za své celoživotní povolání a jako pracovník Akademie věd jsem měl na starosti indiány a obyvatele Oceánie.“

 

Do světa cestou necestou

V roce 1967 dosáhl Miloslav Stingl doktorátu filozofie na Karlově univerzitě, posléze působí jako odborný pracovník oddělení rozvojových zemí v pražském Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. A na řadu přichází v rámci jeho badatelské činnosti první cesty. Od roku 1972 se současně věnuje literatuře a začíná takříkajíc sypat z rukávu jednu knihu za druhou.

„První knížka mi ale vyšla již v roce 1962 - Hvězdy a lidé.“ říká doktor Stingl. „O rok později druhá, která se jmenovala Indiáni bez tomahavků a byla zaměřena na předkolumbovskou americkou civilizaci. Snažil jsem se v ní objasnit a načrtnout původ a kulturní vývoj různých indiánských kmenů až po současnost.“

 

Od té doby uplynulo ve Vltavě spousta vody a Miloslav Stingl dosud stačil čtrnáctkrát vykonat cestu kolem světa. Měl s tím problémy za minulého režimu?

 

 

„Kdo si pamatuje časy devizových příslibů a cestovních doložek asi ví, že to nebylo nejjednodušší. Já měl ale dvě výhody. Stála za mnou Akademie věd a přesto, že by mi diety nestačily ani na slanou vodu, disponoval jsem honoráři za knihy, které mi vycházely v nejrůznějších zemích. Za honoráře jsem si však v Tuzexu nekoupil mercedes jako jiní, ale použil jsem je na cestování. Díky tomu jsem na nikom nic nechtěl a režim mi nemusel dávat žádné peníze. Pro kádrováky pak bylo důležité, aby se člověk vrátil. A když jsem se poprvé vrátil, ač jsem byl jistě i já sledován, již mi nikdo nebránil, abych znovu vyjel.“

Zajímá nás, jak se asi měnilo cestování za půl století, co doktor Stingl vyráží na své dobrodružné cesty.

„Neuvěřitelně. Zkrátily se vzdálenosti. Třeba po Nové Guineji jsem tenkrát musel chodit pěšky a prodírat se pralesy s mačetou v ruce. Dnes jsou leckde komunikace. Kompasy vystřídaly nejrůznější navigace. Svého času jsem byl kupříkladu v jednom mayském městě, které  nebylo nijak přístupné, pouze ze vzduchu. Tehdy jsem tam byl s dvěma americkými archeology, kteří měli malé letadélko. Dnes je na tom samém místě, těsně vedle památek, golfové hřiště. I v tom největším zapadákově bývají sítě moderních čerpacích stanic světových firem, což jsou malé oázy civilizace, kde se najíte i oholíte. Je to fajn a pohodlné, i když vás pár metrů od nich mohou už zase potkat smrtelná nebezpečí. Naopak zase hrozí jiné problémy. Svět je v pohybu více než kdy jindy, především Afrika, Latinská Amerika a dnes čerstvě arabské země. Náboženské a politické třenice cestování a badatelské činnosti nesvědčí. Připočítejme narůstající přírodní katastrofy, kupříkladu Haiti…“

 

Indiánským náčelníkem

Okima neboli česky Ten který vede – tak zní indiánské jméno českého cestovatele. Miloslav Stingl v sedmdesátých letech pobýval v indiánské rezervaci v Oklahomě . Kmen Kikapú si ho natolik oblíbil, že ho po smrti svého náčelníka v roce 1971 zvolil za čestného náčelníka.

 

„ V životě jsem dostal už celou řadu vyznamenání. Ale to, že jsem se stal indiánským náčelníkem, je pro mě naprosto výjimečné,“ svěřuje se Miloslav Stingl. „Vážím si toho nejvíc, protože jsem náčelnictví od Kikapú dostal z celého srdce a nemůže existovat větší důkaz přátelství, než když vás indiánský kmen na druhé straně světa zvolí svým náčelníkem.“

Kuriózní je, že korunovace neproběhla v USA, v rezervaci v Oklahomě, ale v – Praze! Kmenový stařešinové se museli obrátit na zastupitelský úřad ve Washingtonu s dotazem, zda může Miloslav Stingl tuto poctu na oficiální úrovni přijmout.

„Zastupitelský úřad tehdejšího ČSSR si nebyl jistý, zda je to vůbec možné. Pak jim došlo, že se jedná o naše „rudé bratry“ a bylo vše v pořádku…“ usmívá se náčelník .

Zastupitelský úřad předal věc ministerstvu zahraničí, ten shledal nemožné možným a světe div se – indiáni přijeli ze Spojených států amerických do Prahy a ve Strahovském klášteře proběhla korunovace.

„Protože indiáni nenosí korunu, dostal jsem na hlavu náčelnickou čelenku a jméno Okima.“

Slavnostní indiánská náčelnická čelenka je dnes k vidění na zámku Lednice, kde je uložena v Síni slávy českého cestovatelství.

 

 

Nade všechny národy je lidství

Při své spisovatelské práci Miloslav Stingl však nezapomíná ani na svou vlast. Z lásky k ní se vyznal kupříkladu v knize o českých lázeňských městech. Nedávno také vyšla jeho publikace z podnětu Evropské unie, jmenuje se kde je Evropa nejkrásnější. Stalo se tak v rámci velkého knižního projektu. Z každé země Unie byl vybrán jeden autor, který napsal o místě, které ze své země považuje za nejkrásnější. Miloslav Stingl napsal o Karlových Varech, kde dlouhá léta žil a které miluje.

 

Závěrem se  vtírá otázka, co nejcennějšího cestování doktoru Stinglovi dalo?

„Pochopení, že všichni lidé jsme stejní. Stejně dobří, stejně špatní. Cestování mě dovedlo k přesvědčení, že se nedělíme na různé národy, ale že jsme všichni jeden národ zeměkoule. Existuje nějaký slovník poučení a tam se mě redakce ptala, zda mám nějaké heslo nebo motto. Já jsem si od původních Havajců přivezl takovou moudrost – Nade všechny národy je lidství. A to je moje životní přesvědčení.“

 

 

 FOTO: Miroslav Feszanicz

© 2017 CzechTravellpress. All Rights Reserved. Designed By MaraXa & KraX