Brána do Makedonie

 

opje - křižovatka cest

Makedonci mají smůlu a štěstí zároveň. Značnou část jejich země tvoří jedno velké, široké a plodné údolí. Potom už naleznete pouze hory a vrchoviny. Na jedné straně jsou hustě porostlé subtropickým lesem a na té druhé zase téměř tak holé, jako hlava jedné z primadon televize Prima, pana šéfkuchaře Z. Pollreicha. Ani na sousedy nemají Makednoci zvláštní štěstí. Srbům se nelíbí většinové makedonské náboženství, tedy řecká pravoslavná církev, která vybavuje chrámy klasickým jednobřevným křížem. Bulhaři neuznávají makedonský jazyk, o kterém si myslí, že je to zpotvořená bulharština a Řekové by nejraději odstranili celý stát, už protože zdejší obyvatelé měli takovou drzost, že si v názvu státu přivlastnili „příjmení“ zde narozeného otce Alexandra Makedonského, Filipa. A na něj mají monopol Řeci, či ne? Pouze Albánci tiše mlčí a doufají, že při pověstné porodnosti národů, uctívajících proroka Mohameda, brzy přečíslí bezcennou křesťanskou entitu doma i u sousedů a připojí zemi k velké Albánii. Zatím jich sídlí v Makedonii zhruba deset procent, ale dalších pět se dostavilo nezváno z kosovské Prištiny. A tento proud k nevelké radosti místních, kupodivu jak křesťanů, tak i muslimských starousedlíků, stále trvá. Je to vidět i z množství jakoby z polotovarů stavěných minaretů. Přijíždíte-li ze Srbska, jsou všude, kam se člověk podívá. Jinak prý už v Makedonii převládají samá pozitiva.

Tam za řekou

Město Skopje rozděluje řeka Vardar na dvě části. Starou a novou. Nebo také na muslimskou a křesťanskou. Na část s minarety a část s křesťanskými kostely. Naštěstí rozdělení není tak striktní, jak to na první pohled vypadá. Ve Starém městě, také nazývaném Stara Čaršija, tedy bývalém tureckém bazaru, se prý lacino a hezky žije. Na druhé straně řeky zase sídlí většina státních institucí, orgánů a zahraničních firem, tedy zkráceně, dobře placená práce. Není to nijak zvláště daleko. Stačí přejít mosty. Za dob turecké nadvlády byla Stara Čaršija Skopje jednou z nejrychleji rostoucích metropolí na Balkáně. Dnes je to změť malebných uliček, lemovaných po obou stranách drobnými obchůdky a resturacemi. Všude voní na roštu opékané mleté maso a zdejší specialita „gravče tavče“. Jedná se o rozvařené papriky, smíchané s cibulkou česnekem a fazolemi, to vše pečené v pálené keramické misce. Ono „gravče“ prý znamená fazolovou směs a to „tavče“ je ona miska. Vyslovuje se to dohromady. Samozřejmostí jsou obchůdky se stříbrnými šperky, orientálními pamlsky, látkami, starožitnostmi, ale také s věcmi, které by člověk v muslimské části nečekal. Překrásně vytepaný měděný destilační přístroj, včetně topeniště a vodou chlazeného šneku za necelých dvěstě EUR, by nadchl srdce nejednoho našeho zahrádkáře. Na rozdíl od makedonských však nemá český úředník, naše soudní mašinerie a už vůbec ne ministr financí pro podobnou iniciativu pochopení. Ona to tedy není při bližším pohledu zas tak muslimská část, protože přímo v srdci bazaru stojí pravoslavný kostelík Sv. Spasitele ze sedmnáctého století. Zajímavé je i to, že v jeho dvoře nalezne pozorný turista další zajímavost. Roste jim tam tomel japonský, což je strom z čeledi ebenovníků a jeho ovoce se u nás prodává pod názvy kaki, churma nebo sharon, asi jak pány v řetězcích napadne. Nejspíše bude otužilý, protože tu prý v zimě není nijak zvláštní teplo. Na druhé straně se však věřící mohou v zimě potěšit pohledem na sněhovým popraškem pokrytý holý strom, obsypaný zářivě oranžovým ovocem. Na to, aby si nebyli místní ďaurové sami sebou tak jistí, dohlíží mohutná mešita Mustafa Paši s obvyklým minaretem. Navíc minaret má v této části města poměrně hodně dalších příbuzných..

Skopje je starobylá metropole. Podle vykopávek byla osídlená už před pěti tisíci lety před Kristem (pro bezvěrce před naším letopočtem). Jeho umístění bylo strategické. Křižovaly se zde totiž obchodní cesty z úrodné nížiny podél řek Drávy, Sávy a Moravy(zde jde o shodu jmen) k Egejskému moři a také cesty od Jaderského moře do Persie. Proto se na ostrohu téměř uprostřed města už dávno ve starověku tyčila pevnost Kale, omývaná řekou Vardar. Pevnost si každý dobyvatel, pokud ji dobyl, hýčkal, a když ji opouštěl, snažil se jí pobořit. Dnes je ze zbytků pevnosti jeden ze symbolů města a pro archeology místo, plné adrenalinu a napjatého očekávání. Jsou však i tací, kteří jim chtějí pokazit radost. Ti tvrdí, že pevnost byla postavená z kamenů ze zničeného města Skupi, tedy předchůdce Skopje, ležícího ovšem o několik kilometrů severněji. Obrovité, nově opravené hradby, nad kterými vlaje makedonská vlajka, vypadají při pohledu zdola opravdu impozantně.

Sochy, sochy, sochy

Právě u hradeb, v areálu pevnosti, nachází šťouravý našinec první objekt z mnohých, který později pracovně nazve sochořadí. Ano, Skopje je město soch. Jmenovanýmn artefaktem se ovšem moc nechlubí. Je z betonu z doby vlády maršála Tita a představuje vítězné partizány. Makedonci asi mají, podobně jako mnozí z nás, na partizánské hnutí trochu skeptický pohled. Socha to dokazuje. Ze samopalu kouká armování, beton je popraskaný a mnohde opadaný. Sousoší samo je vzhledem k stavu poprávu očím návštěvníků více ukryté, než vystavené. Pod pevností se situace radikálně mění. Mohutní modernističtí bronzoví lvi, chránící jeden z moderních mostů, prozrazují tvůrce mistra.

Kamenný most. Další ze zdejších zajímavostí. Je z 15. stol a dokonce figuruje na emblému města. Přežil Turky, Bulhary, německý vpád, socialistický stát, zemětřesení a stále stojí. Na jednom břehu ho střeží po obou stranách bronzové sousoší nám známého Konstantina, kterému u nás říkáme Cyril, a jeho učňů. Na druhé straně mostu je také sousoší a... Ne, to snad ne. Ze základny posledního pilíře se někdo chystá skočit do vody. A další se už v ní cáchá, tedy alespoň podle mávajících nohou a barevných plavek. Pohled, ze kterého by pražští památkáři dostávali osypky, rvali si zbytky vlasů a u úst by se jim tvořila nesouhlasná pěna. Oni koupající jsou totiž také bronzové a navíc kolorované sochy. Představte si, že by něco podobného naši povolili na Karlově mostě. A to je Kamenný most doslova jeho místní adekvát. Asi mají Makedonci ten život rádi trochu veselejší.

Za mostem je náměstí. A ne malé náměstí. Jmenuje se náměstí Makedonie a je určitě větší než náš Staromák. Zlé jazyky tvrdí, že je to tím, že během nešťastného zemětřesení v šedesátých letech tu spadly dva domy nebo spíše menší bloky domů – neoklacistní budova Národní banky a Dům armády. Místní asi usoudili, že se nejednalo o zas tak velkou škodu a bylo by ztrátou peněz i času budovy zmíněných institucí stavět znovu na stejném místě. Díky tomu i díky výraznému orámování živou zeleni má Skopje jedno z největších i nejpříjemnějších hlavních náměstí v Evropě. Jen škoda, že se tu v době autorovy přítomnosti nekonal známý Jazzový festival Skopje, prý největší v jihovýchodní části našeho kontinentu. Část koncertů totiž probíhá pod širým nebem. Místní navíc tvrdí, že ani akustika tu není nejhorší.

K bývalému nádraží vede široká třída, po obou stranách lemovaná stromořadím. A také bronzovými sochami. Ovšem ne takovými těmi povznášejícími, na jaké jsme zvyklí koukat v Česku. Žádná zvláštní velebnost. Navíc jsou tyto skulptury polychromované nebo-li kolorované, což by zřejmě naše, umělecké mravy hájící, památkáře do krve ranilo. (Autora dodnes irituje, jaký povyk se zdvihl proti krásné Tančící fontáně od Anny Chromy na Senovážném náměstí v Praze.) Navíc jde o civilní sochy, představující například dvě klábosící ženy, čističe bot, býka se vším všady, mobilující slečnu a mnoho dalších. Snad jediná do této veselé plejády nezapadající, je socha tzv. Raněné Skopje, ženy s poničeným tělem, která tu stojí na paměť velkého zemětřesení a jeho zdejších obětí z roku 1963. Symbolicky naproti bývalému a stejnou katastrofou poničenému Hlavnímu nádraží.

Tady se nestávkuje

Důležitou součástí města je mezinárodní letiště, jak jinak než Alexandra Makedonského. V zemi je ještě jedno. Tohle je ale větší, jak se na hlavní město s parlamentem a zastupitelskými úřady sluší. Je sice 22 km od centra, ale aglomerace se prý časem rozroste až k němu. „Jste na přímo strategickém místě,“ vysvětluje s humorem ředitel cestovky Travel Net a zároveň zdejší zástupce doposud naší ČSA, Miodrag Lega. „Něco málo přes tři hodiny autem, jste u Jadranu, dvě stě kilometrů na jih a dojedete do Soluně a ujedete-li zhruba tutéž vzdálenost na východ, budete v Sofii. Když se Řekům zachtělo stávkovat, mnoho turistů zjistilo, že než čekat na zrušené lety, je snadnější přijet do Skopje a odtud pokračovat domů. U nás zatím nejsou stávky nijak populární, takže máte stoprocentní šanci, že odletíte.“ Ředitel také vyzdvihoval zdejší autobusy a soukromé autokary pro místní cestování. „Naše republika má to štěstí, že přes ni vede magistrála z norského Vardo až na řecký ostrov Krétu. Se Srbskem máme také dobré spojení. Jen o něco horší jsou cesty do Sofie, ale i na jejich zlepšení pracujeme.“ dodává optimisticky. Pouze před vlaky varuje. Železniční síť tu budovali v kopcovitém a horském terénu draze a těžko. Proto také jediná spolehlivá železniční cesta, kudy projíždějí mezinárodní rychlíky, vede ze Srbska přes Makedonii do Řecka. Místní síť železnic je řídká a dosti nepřesná. Kam prý dojedete autem za tři hodiny, vlakem vám to trvá mnohdy více než dvanáct. Miodrag Lega asi vlakům neholduje. Když ovšem sdělil, že letenka ČSA z Prahy do Skopje stojí jen o dvacet EUR více, než kolik zaplatil autor a společníci za více jak desetihodinovou cestu po asfaltu, jistě se podivil jejich náhle strohým výrazům. Kdyby navíc tušil, že po celou únavnou a noční cestu byli oblažováni jediným neustále přehrávaným CD s makedonsko-tureckými popěvky, asi by vzdor své obchodnické povinnosti zvolil jiné téma.

Co rozděluje a zase spojuje.

V oné veselé ulici, lemované po obou stranách netradičními sochami, najde poutník i místo klidu. Je jím moderní kostelík, který zde slavnostně otevřeli v roce 2009. Je věnovaný místní rodačce, jinak slavné světici. Říkají mu Dům matky Terezy. V nijak zvláště prostorných místnostech vládne klid a ticho, vhodné k zamyšlení a rozjímání. Makedonie je v současné chvíli země na rozhraní dvou náboženských ideologií. Na jednom břehu se jako bílá párátka vypínají k nebi minarety, na druhém je prý tolik chrámů a kostelů, jako dnů v roce. Jugoslávská válka se naštěstí Makedonii vyhnula, i když se albánská povstalecká armáda postarala o vojenský a svým způsobem náboženský konflikt i zde. Řešila ho dokonce OSN. Prý s úspěchem. Autor doufá, že s alespoň o trochu větším, než s jakým se tato organizace pustila do pojmenovávání tehdy nového, postjugoslávskho státu. Aby byrokraté z newyorského sídla světové organizace nikoho neurazili, nazvali novou republiku „Former Yugoslav Republic of Macedonia (FYROM)“ tedy po česku „Bývalá jugoslávská republika Makedonie (BJRM)“. Tento uhozený název se naštěstí nikdy nevžil. Nikdo ho tu ani nepoužívá, i když Řekové zlobně stahují obočí. Jaký rozdíl od stejně hloupého názvu ČSFR, prosazeného ctiteli dvojdomků a dobrovolně přijatého naším parlamentem.

Navzdory náboženským rozdílnostem, ve Skopje existuje jeden silný a stmelující faktor – fotbal a v menším házená. Hraje-li v aréně Filipa II. mužstvo FK Varadar, zapomínají místní na rozepře a běda soupeři, zvláště pokud je z ciziny. I v době míru, tedy, když se nehraje, vládne občas v okolí jmenovaného sportovního kolbiště nebývalá sousedská shoda. Koná se tu totiž skutečný a nefalšovaný bazar, na který se sjíždějí stovky zákazníků či prodejců z blízka i z daleka.

Na vrcholku kopce zvaného Vodno, vysoko nad celým městem Skopje, se tyčí prý největší kříž na světě, zvaný Milénium. Vystavěli ho tu na památku 2000 let trvání křesťanství v Makedonii. Místní tvrdí, že je vidět až do vzdálenosti třiceti kilometrů. Mizí pomalu v mlhách a návštěvník jen může doufat, že je symbolem mírumilovné koexistence a spolupráce. Konečně, proč ne? Příjemné a přátelské prostředí uvnitř a bujný stavební ruch kolem tohoto hlavního města svědčí, že tomu zatím tak je.

Silnice ubíhá a příměstské objekty mizí v dálce. Je na nich něco nám, Čechům, povědomého. Po chvíli přemýšlení na to přijdeme. Jsou to paneláky. Typická panelová šeď. Nekteré, nejspíše ty nejošklivější, prý před mnoha lety stavěli československé firmy. Na ty další jsme asi dlouho dodávali komponenty. Prý to také byla pomoc bývalého Československa městu, téměř zničenému zemětřesením v roce 1963. Tehdy ovšem šlo o moderní a relativně sofistikované stavby. Bohužel čas se nezastavil a Makedonie byla v Titově Jugoslávii na tom podobně, jako kdysi města a vesnice u nás na hranici s Rakouskem či Západním Německem. I když se jugoslávská válka dotkla Makedonie jenom zlehka, měla za následek několikaletou stagnaci prakticky všeho. Dnes se tu snaží dohnat čas. Stavební ruch přímo bují. Za několik let nynějšího tempa rozvoje bude nejspíš okolí hlavního města Makedonie zářit barvami. Projde metamorfózou tak, jako naše kdysi hrůzná sídliště.

 

© 2017 CzechTravellpress. All Rights Reserved. Designed By MaraXa & KraX