Dobývají GMO Evropu?


Zamyšlení nad geneticky modifikovanými rostlinami

Pozn. autora: V souvislosti s dovozem jedlého oleje, vyrobeného z GMO sóji, se vyrojilo i mnoho otázek a mýtů. Osvědčí se tento olej v kuchařské praxi? Neotrávíme se? Co to vůbec GMO je apod. Materiál, který autor napsal v roce 2008, se pokouší alespoň o drobnou sondu do této oblasti. Od té doby uplynulo hodně času. Co se však nezměnilo, je neustále nutný boj s lidskou hloupostí, zlou vůlí a novodobou formou tmářství, která se jaksi přesunula ze středověku do současnosti. Přestože některé uvedené hodnoty zejména v rozsahu vysetých ha GMO plodin již v současnosti nejsou validní, většina údajů je dodnes platných.

Od začátků dějin lidstva se prokázala jedna věc. Člověk má tendenci si přizpůsobovat věci k obrazu svému. Zkrášluje je, zlepšuje je a v rámci možností a schopností i ničí. To platí několikanásobně i o jeho činnosti v oblasti zemědělství. Pomineme-li žháření lesů a jejich proměnu v ornou půdu, nejzajímavější na pravěkém hospodářství byla snaha člověka získat, ať už plánovitě či náhodným výběrem, takovou rostlinu, která by dávala více potravy než ta volně rostoucí. Ideálně se to povedlo v letech dávno před Kristem v Jižní Americe, kde dokázali předkové dnešních indiánů vyšlechtit kukuřici takovým způsobem, že dodnes se odborníci přou, která z travin jim posloužila jako základ. Původní Američané dosáhli toho, že se tato plodina bez přispění člověka sama nedokáže šířit. Povedlo se jim nejen pozměnit jednotlivé alely, ale i genetický kód. Co se lidstvu podařilo vyšlechtit z pšenice dvojzrnky, divoké rýže, plané brukve, divokých pláňat apod. vidíme dnes na každém kroku. Nezůstalo jen při klasickém šlechtění. Nová doba si vyžádala i nové přístupy. Křížení, bastardizace, produkce osiv F1 či F2, nebo získávání nových mutací pomocí ozařování, to vše stálo na začátku takzvané zelené revoluce, která začala v minulém století a nyní nabývá na obrátkách. Poslední slovo v tomto oboru mají zatím ony ekologisty a enviromentalisty nenáviděné geneticky upravené organismy tedy GMO.

Trocha historie úvodem

Prvopočátek GMO se začal psát před 30 lety v roce 1973 ve Spojených státech, kde vědci zjistili, jak vyjmout a naopak za pomoci enzymů opět vložit do DNA řetězce cizí gen. Zároveň také dokázali, že základní molekula, nesoucí genetickou informaci (DNA), nijak neohrožuje člověka na zdraví ani na životě. Dokonce nepředstavuje ani žádné riziko pro zvířata. Prostě savci jsou evolučně přizpůsobení ke konzumaci cizí DNA z nejrůznějších zdrojů, aniž by na tento fakt doplatili. Dokud technologie střihání a vkládání cizích genů do rostlin a živočichů neopustila laboratoře či pokusná políčka universit, nic zlého se nedělo. V osmdesátých letech však se několik firem začalo zabývat vývojem a produkcí GM plodin. První GM plodinou, která se objevila na trhu, bylo v roce 1994 rajče Flavr Savr s prodloženou dobou zralosti a zvýšenou odolností proti zahnívání. Toto rajče bylo vzhledem k aktivitám nátlakových skupin a následném odmítnutím obchodními řetězci na trhu pouze omezenou dobu. V roce 1996 si společnost Monsanto nechala zaregistrovat první geneticky modifikovanou plodinu. Šlo o sóju, rezistentní k herbicidu Roundup (což je mimochodem přípravek na bázi fosforu, který se po dešti a působením slunce mění ve fosforečné hnojivo), pro pěstování v USA. Člověk by čekal, že tuto informaci přijmou ochránci přírody s nadšením, protože se tím výrazně snížil pojezd traktorů po polích a omezilo se zhutňování půdního podloží. Opak byl pravdou. Snad fakt, že se na vědeckých objevech a nově vyvinutých technologiích dají vydělat peníze, byl pro silně levicové zelené organizace tak odpudivý, že z geneticky modifikovaných organismů udělaly smrtícího strašáka budoucnosti.

Vývoj geneticky modifikované plodiny je složitá záležitost. Podobá se vývoji léku. Trvá 10 – 15 let od doby, kdy začnete hledat gen, který by dokázal dát rostlině nějakou předem danou vlastnost. Podobně to dělají farmaceuti, když z mnoha molekul zkouší, která je ta pravá a účinná, bezpečná a fungující. Při vývoji GMO se postupuje stejně. Existují různé geny, u kterých vývojáři zkoušejí, jakou vlastnost vlastně přenášejí. Pokud ji náhodou najdou a vloží do jiného organismu, probíhají bezpečnostní zkoušky, přesně podle daného protokolu. Každá nově vyšlechtěná plodina, ještě před tím, než ji přihlásíte k registraci, se ověřuje, zda je bezpečná pro životní prostředí, jak působí na cílové organismy, necílové organismy, zda gen působí pouze na škůdce nebo i na další hmyz, jestli není toxický nebo alergenní pro lidi, dobytek popřípadě polní zvěř. Schvalování je velmi ošidná a přísná záležitost. Svědčí o tom příklad z Brazílie, kde modifikovali sóju genem, získaným z paraořechů. Bohužel na ořechy jsou někteří lidé alergičtí. Zjistilo se, že existuje potencionální možnost, že by tato plodina mohla být také alergenní. Proto se tento gen okamžitě vyřadil ze seznamu genů, vhodných pro další použití přes jeho nesporné výhody. V roce 2005 se něco podobného stalo i v Austrálii, tentokrát při vývoji modifikovaného hrachu. Také zde se zjistilo, že by konečný efekt mohl být alergenní. Výsledek – okamžité zastavení vývoje.

Tento článek měl být především o geneticky modifikovaných organismech. Pokud se ovšem pohybujeme v této oblasti, těžko se jménu Mosanto vyhneme, protože zhruba 95 procent veškerých zemědělsky využívaných GMO pochází z produkce Monsanta nebo alespoň v sobě ukrývjí její patentově chráněné funkční geny.“Monsanto zaměstnává asi 900 vědců, kteří pracují ve vývoji a výzkumu. Mezi zaměstnanci je i jeden nositel Nobelovy ceny, mnoho profesorů a špičkových pracovníků z celé zeměkoule,“vysvětluje Ing. Martin Singer, manažer pro registrace v ČR. „Abyste mohl vyvíjet geneticky upravované materiály, musíte mít lidi, kteří to umějí. Ti jsou všude na světě velmi vzácní. Dále potřebujete obrovskou finanční rezervu, abyste mohli ufinancovat vývoj, kdy nevíte, zda jdete správným směrem, či zda jste nenarazili na slepou uličku. Pokud jste v tomto kroku uspěli, musíte ještě překlenout a zafinancovat období testování a schvalování produktu. To bývá velice náročné a dlouho trvá. Proto se firmy často domluví a ten, kdo má zaregistorvaný „funkční gen“, ho prodává jako licenci. Stejným způsobem přes postupje i naše firma. Například funkční gen kukuřice MON 810, která se na trhu vyskytuje pod značkou YieldGard, a je výrazně odolná proti zavíječi, poskytujeme i dalším osivářským firmám. Ty pak gen vloží do svých odrůd. Takže v konečné fázi osivo BT kukuřice neprodává, jak se často traduje, pouze Monsanto.“

Proč se zemědělec rozhodne pěstovat GMO a co mu to přinese?

Zatím je v České republice povolen pouze jediný GMO produkt, a to BT kukuřice, odolná vůči škůdci - zavíječi kukuřičnému. Rostlina se brání proti němu produkcí proteinu Cry1Ab, který se přirozeně vyskytuje v půdní baktérii Bacillus thuringiensis (BT). Protein má toxický účinek na housenky zavíječe, které hynou do 72 hodin. Pro jiné živočichy je BT protein neškodný. Osivo určitě není z nejlevnějších. Proto se hodí pouze pro toho farmáře, který pěstuje kukuřici v oblasti, kde zavíječ páchá značné ekonomické škody. Už při dvacetiprocentním napadení pole jmenovaným škůdcem se zemědělci vyplatí proti zavíječi nějakým způsobem zasáhnout. Pokud má takový sedlák zábrany GMO pěstovat, může použít insekticidy, a to několikrát za sebou podle výskytu škůdce nebo využít alternativní bioochranu, velice náročnou na lidskou práci. V případě, že se rozhodne pro GMO, mu to přinese dosud nepoznaný komfort. Nemusí například hlídat kukuřici a odhadovat, kdy přijde nálet zavíječe, nemusí plýtvat naftou při výjezdech na pole, kupovat drahé a velmi jedovaté chemikálie a stále se obávat, zda nezakročil pozdě, nebo zda si škůdce nevytvořil k jím použitému postřiku rezistenci. Pěstování modifikované kukuřice má také přímý vliv na úrodu. Ze zkušeností je známo, že průměrně se úroda navyšuje přibližně o jednu tunu na ha. Navíc výrazně stoupá kvalita produktu. Zemědělec, který pěstuje v zavíječem postižené oblasti BT kukuřici, ví, že si tím snižuje riziko výskytu mykotoxinů, protože kukuřici, poškozenou zavíječem, silně napadají plísně. Produkty plísní zase obsahují ony mykotoxiny. Na druhé straně v oblasti, kde se vyvíječ nevyskytuje, je pěstování dražší BT kukuřice nesmysl.

Jak se ovšem hodlají bránit farmáři novému škůdci, který se šíří Evropou, na to zatím na rozdíl od jmenované firmy, ekologisté recept nemají. Jedná se o bázlivce kukuřičného, jehož housenky ožírají kořeny kukuřice a tvoří v nich hálky. Kukuřice, zbavená opory, přestává růst a slehává. V praxi to znamená, že pohlene velká část pole a úroda je zničená. Chemická ochrana je velice obtížná a málo účinná. Zlé jazyky tvrdí, že se tento škůdce dostal do Evropy s potravinovou pomocí pro Kosovo a nyní ukazuje v jižních částech našeho kontinentu, co umí. Rozšířil se v jižní Evropě, v Rakousku, Maďarsku a už byl zachycený i na Jižní Moravě.

Nejjednodušší metodou v boji proti bázlivci je genetická modifikace. V USA je to běžné. V EU je tato GMO v registračním řízení, ale potrvá ještě pár let, než se dostane na pole. Do relativně blízkého budoucna se prý mohou zemědělci těšit na takovou kukuřici, která bude spojovat všechny tři výhody – bude odolná proti Roundopu, zavíječi i bázlivci. Už totiž existuje technologie, která umožní vložit do kukuřice všechny tři geny současně.

Zavřené oči paní Evropy

Není větších bojovníků proti GMO, než jsou v Evropském parlamentu poslanci zelených stran a někteří křesťanští demokraté. Ti prví vidí v nešťastném, člověkem upraveném, rostlinstvu zásah zlého kapitálu, ne nepodobný jaderné energetice a ti druzí konkurenci dogmatu jediného tvůrce všehomíra. Bohužel ani jedni si neuvědomují, že už minimálně 11 let, tedy od roku 1996 závisí evropská živočišná výroba na dovozu geneticky modifikovaných luskovin a obilnin. To z toho prostého důvodu, že evropské zemědělství je schopné ze svých zdrojů pokrýt pouze 25 % bílkovinných součástí krmiv. Proto se 75 % dováží. V roce 2006 se do Evropy importovalo 34 mil. t sóji a z toho min. 95 % té modifikované. Vůdčími produkčními oblastmi zmíněných komodit jsou Brazílie, Argentina a USA, tedy největší světoví producenti GMO produktů. Praxe v obchodu s obilninami a luskovinami je následující: Pokud to zákazník vysloveně nepožaduje, dodávka se nesegreguje. Skladují se společně GMO s non-GMO produkty. Vše se pak označuje jako GMO. Těch čistých non-GMO produktů je mizivá menšina. Potažmo řečeno, již mnoho let jíme maso a pijeme mléko dobytka, krmeného geneticky upravenými produkty.

Také se u nás v Evropě pozvolna rozšiřují plochy oněch, některými našimi spoluobčany proklínaných rostlin. První hektary, oseté BT kukuřicí se tu objevily roku 1998. Zkusili to nejprve ve Španělsku. Dnes jí zde pěstují na 75 tis. ha, logicky tam, kde se vyskytuje zavíječ. To představuje více než 70% všech ploch kukuřice ve této zemi. V letošním roce Španělé oslavují 15 let pěstování BT kukuřice a mají s ní velmi milé zkušenosti. Dalším průlomovým státem je Francie. Tam sklidili geneticky upravenou kukuřici z 5000 ha. Poté, co si ověřili technologii pěstování, tak ji v roce 2008 vyseli i na 25 tis. ha. Mezi další GMO producentské země patří Portugalsko, Slovensko, Německo a také Česká republika. U nás se BT kukuřice vysévá již devátým rokem, přibližně na rozloze 5000 ha, přičemž před se začínalo s 270 ha. Mezi producenty GMO se objevilo i Polsko se svými pokusnými 300 ha. Následně se změnila vláda, která GMO zakázala. Je zajímavé sledovat, jak je dynamika pěstování GMO plodin v jednotlivých zemích stejná. Nejdříve se osejí relativně malá pokusná políčka, která dalším rokem majitelé několikanásobně rozšíří. Potom už jsou tyto rostliny nedílnou součástí zemědělství státu, ať už kolem zmíněných osevů skákají lidičky, převlečení za kukuřici a mávající prapory s černou smrtkou či nikoliv. V Brazílii mají farmáři, kteří pěstovali GMO plodiny i v době, kdy nesměli, drobnou průpovídku: “Před povolením to byl zlatý důl. Teď už jen stříbrný. I tak to jde.“

Legislativa a ti druzí

Zemědělci, kteří začali s GMO osivem, prostě museli sami na sobě ozkoušet, zda technologie funguje, zda hybrid, který zaseli, klimaticky vyhovuje a, což mnozí považují za nejhorší, museli se naučit pracovat s poměrně přísnou legislativou. Farmář například musí na úřad nahlásit, že bude pěstovat GMO plodinu, udat výměru a přesné místo, musí se domluvit se sousedem, zajistit izolační vzdálenosti, a hlavně archivovat dokumenty. Také musí na pytlích uvádět, že se jedná o geneticky modifikovaný produkt. Proto je lepší nejdříve začít v malém a s přicházejícími zkušenostmi plochu zvětšovat. Česká republika je v tomto ohledu relativně pragmatická, ovšem nikoliv liberální. Ještě před vstupem do EU jsme měli ohledně GMO produktů plně harmonizovanou legislativu a pravidla koexistence dostatečně přísná a účinná v tom, aby zajistila všechny tři způsoby hospodaření vedle sebe - bio, klasiku, GMO. Na druhé straně u nás nikdo nestavěl neprůchodné legislativní bariéry těm, kteří hodlali vyzkoušet něco nového.

Naše zákonodárství je však trnem v oku Greenpeace či Dětí země, kteří rádi děsí nevědomé takovými nesmysly, jako třeba fámou, že se gen z kukuřice přenese na místní plevel, který se tak stane rezistentní vůči herbicidům, pochcípají užiteční broučci nebo že se modifikovaná kukuřice spráší s tou bio. Myšlenka o u nás zkřížené kukuřici s divoce rostoucím plevelem je úsměvná. Nejbližší příbuzný druh trav roste v Mexiku a tam se to dodnes nestalo. Existuje možnost, že by se GM kukuřice sprášila s další komerční kukuřicí, která roste vedle na poli. V praxi je i tato možnost dosti iluzorní. To by totiž musely oba kultivary synchronně kvést, což se prý děje zřídkakdy. Také je obtížně proveditelné, aby pyl z GM kukuřice k sousednímu poli doletěl a byl schopný jiný kultivar opylit. I zde se však pochybovačům vychází vstříc, takže většina států EU stanovuje izolační vzdálenosti mezi GMO kukuřicí a non-GM kukuřicí větší, než je doporučení vyplývající z vědeckých studií, které hovoří o tom, že dostatečná vzdálenost je kolem 25 m.

GMO plodiny mají však i jeden drobný nedostatek. Jejich vývoj musí jít paralelně s klasickým šlechtěním. Právě klasické šlechtění dává rostlině základní vlastnosti, jako je vhodnost do určitých půdních či klimatických podmínek, výnosnost, tvar a výšku, kvalitu produkce apod. Teprve potom přijde na řadu funkční gen, který rostlině dává zatím jednu jedinou konkrétní vlastnost. Je nesmysl, pokud ekologisté mluví o snížené diverzifikaci odrůd. Opak je pravdou. Do organismu vpravený gen sice zajistí například kukuřici odolnost proti živočišnému škůdci či odolnost vůči herbicidu, ale nezajistí vhodnost dané odrůdy pro střední či vyšší polohy nebo možnost ekonomického pěstování na kyselých či zásaditých půdách apod. Je iluzorní si myslet, že bude možné stejnou sortu kukuřice pěstovat v Polabí, na Vysočině nebo třeba v Pádské nížině.

A co dál

Vezmeme-li v úvahu, kolik humbuku a křiku se objevilo v souvislosti s prvními vysetými GMO rostlinami u nás, až člověka zamrazí. A to se v tuto chvíli bavíme o plodinách první generace, které mají pouze změněné agrotechnické vlastnosti. V současnosti se už ale pracuje na mnohem zajímavějších projektech. Odborníci šlechtí a geneticky upravují rostliny, které budou v sobě vytvářet důležité látky, vhodné například k využití v potravinářském průmyslu. Vyvíjejí sóju s velkým podílem olejů s nenasycenými masnými kyselinami Omega 3, nebo na základě požadavků krmivářského průmyslu vzniká geneticky upravená kukuřice s vyšším podílem aminokyseliny L Lysinu. Zajímavý a perspektivní je i náš český kultivar brambor s vysokým obsahem amylopektinu, který bude sloužit jako vhodná surovina pro využití v průmyslu při výrobě lepidel. Zkouší se také kukuřice s vysokým obsahem využitelného škrobu, vhodná pro výrobu bioetanolu. Před několika lety obletěla svět zpráva o tzv. Zlaté rýži. Jednalo se o rýži, která obsahovala provitamín A, a to díky vloženému genu z narcisu. Tato plodina se má do budoucna stát velkým pomocníkem v boji proti nemoci beri beri. V současnosti již vědci testují druhou generaci této modifikace, která  obsahuje 24 krát více karoténu oproti „zlaté rýži“ 1.generace. Sféru fantasie opustily další perspektivní rostliny, ze kterých budeme moci pomocí genové manipulace vyrábět degradovatelné plasty nebo získávat inzulín.

S biotechnologiemi si většinou v podvědomí spojujeme firmy a vědecké instituce ze Spojených států. Asi jsou tam skutečně nejdále. Ovšem špičkově vybavené genetické laboratoře najdeme také v Číně a Indii, kde se pokoušejí geneticky modifikovat nejen obilniny, ale i zeleninu, ovoce a dokonce i stromy. Nejvíce se však geneticky modifikovaným organismům otevřela Indonésie. Tato země přeskočila co do objemu vypěstovaných GMO plodin dokonce i Čínu a loni vypsala pro vědecká pracoviště vysoké granty na jejich vývoj. Jak to vypadá, jsme teprve na začátku. Nejspíše nás čekají další léta zuřivé biotechnologické revoluce. Ekologisté z toho asi velkou radost mít nebudou.

© 2017 CzechTravellpress. All Rights Reserved. Designed By MaraXa & KraX