Po stopách Krále Šumavy a Karla Klostermanna

 

 

Přeháním. Tři dny je málo na objevení tajných stezek slavného šumavského pašeráka nebo probádat všechna zákoutí, která tak působivě popisoval na přelomu 19. a 20. století nejvýznamnější šumavský spisovatel Klostermann. Vždyť my jsme nebyli schopni najít ani vlastní stopu. Hned první den pobytu v Srní jsme zabloudili navzdory úmyslu projít jen okraj lesa. Hříbky nás zavedly trošku dál. Bylo půl šesté, když jsem usoudila, že bychom se mohli vrátit. „Kam jdeš?“ zeptal se manžel. „Přece bydlíme támhle“ a ukázal přesně opačným směrem. Vyděsilo mě to. Za půl hodiny bude tma a my nevíme, kde jsme? Coby pražský ropáček, zvyklý víc na divadelní a koncertní sály nežli na přírodu, jsem zatrnula nad představou spát na jehličí, přikrytá mechem, okukovaná lesní zvěří. Manžel taky znejistěl. Co teď? Znám svoji nemožnou orientační schopnost, tak jsem se nehádala. Šli jsme „támhle“, což znamenalo obrat o sto osmdesát stupňů. Už mě houby nezajímaly, ani kdybych o nějakou zakopla. Co když se vynoříme v Německu nebo v Rakousku? Teď by se nám hodili pohraničníci nebo nějaký ten převaděč osob. Kdepak, doba se změnila.

 

Už se stmívalo, když  jsme narazili na cestu, za níž se v zeleni rýsovaly domečky. A dokonce tam šla paní s dítětem. Zeptala jsem se, jestli hotel Srní, náš orientační bod, je vpravo nebo vlevo. Odpověděla vpravo. Rozuměla česky. Jsme ve své vlasti. Hurá.

Jak jsme se na Šumavě ocitli? Díky novinářské soutěži od Czech Travel Press a také díky Fertour travel agency, která věnovala cenu v podobě víkendového pobytu ve svém apartmánu v Srní. Připlatili jsme noc na pondělí, vyzvedli v Praze klíče od bytu a na počátku jednoho nádherného zářijového víkendu vyrazili směr Šumava. Zvolili jsme nejkratší cestu po okreskách. Časově sice vyšla déle, celkem na tři hodiny, ale byla bezvadná. Dlouhé úseky jsme nepotkali na silnici auto. To se nám už dávno nestalo. Prohlíželi jsme si krajinu a usoudili, že ta naše země je fakt moc pěkná.

 

 

Dvoupokojový byt s kompletním zařízením v domě mezi hotely Srní a Šumava v centru Srní je moderně zařízený, s veškerým pohodlím. Všemožné elektrické přístroje v kuchyni by mohla závidět leckterá hospodyňka. My jsme raději zvolili testování restaurací v okolí. Jídlo bylo dobré, pestré, ceny přijatelné, až na pivo. Náš národní nápoj nějak moc podražil.

Zajeli jsme na výlet do Modravy a na Kvildu. Roubené chaloupky na kamenných podezdívkách, chráněné šindelem, připomínají dobu dávno minulou. I když současnost se nedá zapřít mnoha moderními stavbami, kterým se nevyhnula ani Šumava. Zato Povydří se svojí divokou krajinou je prostě úžasné. Stromy jsou sice někde poničené kůrovcem, ale zeleně je tu pořád dost. Na stezkách si turisté přijdou na své a žasli jsme, kolik se tu prohánělo cyklistů, seniory nevyjímaje. Řeka Vydra plná obřích balvanů, to je území pro pohádky. Žádné zelené aktivisty jsme nepotkali, všude byl klid a pohoda. Takový dobrý relax na nervy. Czech Travel Press a Fertour nás opravdu potěšily.

 

  

 

       

 Řeka Vydra nepoznala regulaci  (Foto Jovan Dezort)  

 Kostel Nejsvětější Trojice v Srní z počátku 19. století úspěšně vzdoruje modernizaci kolem (Foto Jovan Dezort )