Jednu z cen za muzejní počin roku 2021 v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis, připravované Ministerstvem kultury České republiky a Asociací muzeí a galerií České republiky, získalo Muzeum Ostrov lidových krojů. O kvalitách muzea svědčí, že cenu nedostalo za nějakou časově omezenou akci, ale za projekt muzea jako takového.
Muzeum Ostrov lidových krojů otevřelo své brány v září 2021. Jde o unikátní počin, suchými slovy hodnotitelů: Nové muzeum představuje největší soukromou sbírku lidových krojů v České republice. Jedná se o originály svátečních oděvů ze všech významnějších krojových oblastí převážně z 19. a 20. století. Expozice je umístěna v areálu bývalého poplužního dvora a umožňuje vychutnat si výjimečnou venkovskou atmosféru.
J. Mičánek
Muzeum Ostrov lidových krojů bylo otevřeno vloni v jednom zapadlém, renovovaném areálu barokního zámečku. Bylo to krátce před druhým covidovým lock downem, takže moc šancí na prohlídku nebylo. Ten zámek slul Cyranův Ostrov a je detašovanou částí obce Zbraslavice, ležící kousek od Zruče nad Sázavou. Jméno nedal zámku Rostandův gaskoňský hrdina, ale jeden z bývalých majitelů s maďarským jménem Cyrányi.
Proč lidové kroje? Částečně náhodou, když se hledalo místo pro jednu menší sbírku. A protože zakladatel muzea, lesní inženýr Jan Mičánek, má ve zvyku dělat věci důkladně, tak shromáždil literaturu a s údivem zjistil, že lidovými kroji na území České republiky se vlastně nikdo nezabýval komplexně. Jednotlivé oblasti byly studovány a popsány odděleně. Takže to dával pět let dohromady a po rozsáhlých rešerších, nákupech i obdarováních a náročném restaurování soustředil pozoruhodnou sbírku a vystavil z vlastních zdrojů i zápůjček 260 úplných krojů, dále 64 zlatých ženských čepců, 300 šátků, 750 historických krajek, k tomu 100 párů krojové obuvi a další exponáty. Zhotovil neméně unikátní mapu krojových oblastí na území Čech, Moravy a Slezska včetně těch německy hovořících a druhou mapu, ilustrující, kde a kdy se kroje postupně vytrácely z běžného života.
Lidové kroje, to není obligátní červená sukně s červenými punčochami a bělostné naškrobené rukávy. Kroje se regionálně výrazně odlišovaly díky dostatečně silné a dostatečně dlouhé izolaci ohraničené komunity. Tu na venkově vytvořila vázanost poddaných na půdu, která trvala od konce třicetileté války téměř do poloviny 19. století. Takže co panství, světské či církevní, to jiný kroj.
Kdybychom se v 19. století setkali jako neznámí lidé, odění do místních „kostelních“ krojů, dozvěděli bychom se o sobě navzájem všechny základní informace, aniž bychom otevřeli ústa. Okamžitě bychom poznali, zda před námi stojí muž, anebo žena, což dnes neplatí.
Určitě bychom zjistili, odkud ten druhý pochází. Zcela jistě bychom věděli, zda jde o osobu svobodnou, vdanou (ženatou) či ovdovělou. Identifikovali bychom i svobodnou matku, která byla nucena nosit dehonestující úpravu hlavy. Poznali bychom také, jaký je sociální status toho člověka. Samozřejmě bychom se také okamžitě dozvěděli, jak si ten člověk stojí finančně. Rozdíly v nákladech na jednotlivé součástky kroje byly propastné. Dnešní bohatec prezentuje svůj status tím, že přijede v jásavě rudém Ferrari. V 19. století dosahoval movitý sedlák stejného efektu tím, že si vedl manželku (a dcery a snachy) v oděvech o hodnotě deseti kraviček“, podotýká Jan Mičánek.
V muzeu je proto na co se dívat, až oči přecházejí. A není to nuda ani pro toho, kdo nemá pro látky, oděvy a výšivky smysl. Na vitrínách či nad nimi najdete nejen úryvky lidových písní či textů vztahujících se k oblasti či době, ale i QR kódy, které umožňují užít si zasvěcený výklad i bez živého průvodce. Třeba o tom, co věcně falíruje na kresbách Psohlavců od Mikoláše Alše nebo o tom, odkud se vzaly kroje do Prodané nevěsty.
Muzeum Ostrov lidových krojů je tak zajímavé jak pro odborníky či ženy, co vědí, kolik práce dá výšivka a znají její techniky, tak i pro člověka, který se o lidové kroje nikdy nezajímal. Děti může zaujmout jak úvodní expozice, jak vznikají látky, tak i krojované panenky. Je jich tam 40. A pokud už děti začnou jevit zájem o aktivnější zábavu, ve vstupní hale je koutek s výtvarnými potřebami a hračkami.
Eva Mráčková, foto Edita Volková