Text: Marie Kysilková Foto: Vogelfreund @ Pixabay
Dobrý vinař rád ctitele vína poučí, že v únoru ho čeká nejdůležitější počin – řez vinné révy. Musí na první pohled poznat, zda révu nepoškodily zejména mrazivé noci. Kdo se chce poučit, může se v příznivějším zimním počasí projít ve Valticích Naučnou vinařskou stezkou.
Na 19 informačních tabulích se dočte o historii místního vinařství, pěstování vinné révy i o historických památkách. Při procházce, která podle kondice trvá dvě až tři hodiny, rozšíří každý své znalosti natolik, že si později v některém z valtických sklepů opravdu vychutná vzorky místních odrůd. Trasa začíná na náměstí Svobody, míří do rozsáhlých vinic na kopec Reistna a vrací se do historického centra města. Vede kolem Střední vinařské školy, která byla ve Valticích založena už za Rakousko-Uherska v roce 1873. Od jara do podzimu, ale i v mírném zimním počasí vyjíždějí z náměstí Svobody cyklisté na Lichtenštejnskou stezku, aby se přes Lednici a Hlohovec po 22 kilometrech jízdy vrátili zpět a dopřáli si odpočinku v některém z místních sklepů.
Znovuzrození vinohradů
Před 30 lety tudy vedla nepropustná státní hranice. Foto: Miroslav Feszanicz
Od roku 1950 byla jižní část Lednicko-valtického areálu součástí nepřístupného hraničního pásma. Místa, ke kterým se do roku 1989 mohla přiblížit jen pohraniční stráž, krášlí dnes znovu vinohrady. Před třiceti lety neprostupná státní hranice s Rakouskem je otevřená všem, kteří si vyjdou pěšky nebo vyjedou na kole potěšit se Pálavou. Ing. Petr Krejčík z Vinařství Lednice Annovino, které má ve Valticích také své hektary vinic, nechává rád právě tady ochutnat Ryzlink vlašský, Hibernal, Tramín, Pálavu či Rulandské šedé z valtických tratí Jižní svahy a U Cihelny. Nejlepší viniční tratě se táhnou podél státní hranice. Nikdo už dnes nepozná, kde začínají či končí vinohrady moravských a rakouských vinařů.
Po vzniku Československa se vedly spory, kam budou Valtice patřit. Jak uvádí Masarykův slovník naučný, byly „přiřčeny ČSR 1919 článkem smlouvy St. Germainské“. Stanovit nové hranice nebylo jednoduché. Jednání a střety o určení hranic se protáhly. Rozhodla o nich až Saintgermainská mírová smlouva podepsaná 10. září 1919, která vstoupila v platnost 16. července 1920. Život na státní hranici přibližují expozice v Muzeu železné opony ve Valticích, které zachycují nejen dobu první republiky, ale především léta 1950 až 1989. Dnes jsou hranice volné. To, co před třiceti lety bylo nedostižným snem, je nyní součástí všedních dní: po Stezce bosou nohou se turista vypraví volně po pětikilometrové trase z Valtic do nejbližší rakouské vinařské obce Schrattenbergu.
Kolonáda na Reistně
Na terasu kolonády Reistna vede 88 schodů. Foto: Marie Kysilková
Název tohoto vinařského kopce se občas na mapách píše také Rajstna či Rejstna. Jakoby toto dvojí označení - jednou spíše německé a podruhé české - chtělo upozornit na historický vývoj Valtic a okolí, kde se po staletích prolínalo moravské a rakouské obyvatelstvo. Na vrcholu je vyhledávaný turistický cíl – kolonáda. V letech 1950 až 1989 si tuto klasicistní stavbu mohl málokdo prohlédnout, v pohraničním pásmu byla její návštěva zakázána. Až před třiceti roky znovu ukázala stavitelskou originalitu projektu dvorního architekta Lichtenštejnů Josefa Hradtmutha z roku 1810.
„Na Reistnu musíte“, vybízejí návštěvníky Valtic majitelé penzionu s příznačným názvem Pod Reistnou Jana a Radek Kazíkovi. Tento výletní tip rád doporučí každý z majitelů vinných sklepů, kterých je tu na pět set padesát. Kdo zavítá do Valtic, vedle Mikulova dalšího centra mikulovské vinařské podoblasti, nerad připouští, že tento název dosud neslyšel. Jakoby to bylo dvojče kolonády ve vídeňském Schönbrunnu, Gloriety, kterou dala postavit císařovna Marie Terezie. Před dvěma sty lety byla Reistna místem loveckých zastávek při honech, které pořádali Lichtenštejnové. Na svátky sv. Jiří a sv. Vavřince se tam všichni vinaři zúčastňovali zasedání, kde se projednávalo dodržování horenského řádu a volili se hotaři, střežící úrodu.
Z vrcholu, kterému se říká také Homole, je krásný výhled přes tři země: na Valtice a jejich vinohrady, ale také do Rakouska a na Slovensko. Na terasu ve výšce 13 metrů vede 88 schodů. Kolonáda je přístupná od dubna do konce října denně kromě pondělí. Zážitkem je už samotný pohled na tuto stavbu a její polohu – vždyť kdo by čekal monumentální klasicistní architekturu uprostřed vinohradů a okolních strání. Nejvyšší bod Lednicko-valtického areálu Reistna dosahuje nadmořské výšky 291 metrů. Proč se kolonáda nazývá Reistna si zaslouží hlubší zkoumání. Možná, že základ je z německého slovesa Reisen, což znamená cestovat. Z Valtic jsou to pěšky ke kolonádě asi dva kilometry, samozřejmě cesta vede hlavně vinicemi.
Nejen Lichtenštejnové
Z náměstí Svobody vyjíždějí cyklisté na Lichtenštejnskou stezku. Foto: Marie Kysilková
Víno se tady pěstuje po staletí. Historické zprávy z 12. století dokládají, že tehdejší hrad Veldesperch byl v držbě pasovských biskupů, posléze patřil rodu ze Seefeldů. První doložená písemná zmínka o Valticích je z 10. ledna 1193. Víno tam údajně pěstovali už Římané, kteří měli v Dolních Rakousích a na jižní Moravě svůj tábor. Až do konce 14. století se majitelé valtických vinohradů střídali, než přišlo datum 1. února 1395, kdy začíná období Lichtenštejnů – Valtice byly jejich rodovým sídlem do roku 1945. Historiky bývá vzpomínán Lichtenštejnský urbář z roku 1414, kde je rozveden horenský a viniční řád. V roce 1430 byl vyhlouben Zámecký sklep, kde zrálo 650 tisíc litrů vína a po dvou dalších stoletích v roce 1640 přibyl Křížový sklep s kapacitou přes jeden milion litrů. Je sto metrů široký a sto dvacet metrů dlouhý.
V 19. století se na zemědělských výstavách začaly objevovat prezentace místních vín. Před sto deseti lety se v lednu 1909 v Obecním domě na valtickém náměstí konala první výstava vín, které pokračovaly i po vzniku Československa. V roce 1967 se zrodily Valtické vinné trhy. Celostátní výstavy, Národní vinařské centrum a Salón vín ČR povýšily v současnosti Valtice na hlavní město vína. Dnes je město a jeho okolí vinnými sklepy doslova protkáno. K nejpozoruhodnějším patří Valtické podzemí.
Valtické podzemí
Ochutnávka ve Valtickém podzemí. Foto: Marie Kysilková
Nejstarší části Valtického podzemí pocházejí z roku 1289, kdy vznikal minoritský klášter. Po husitských válkách a tureckých nájezdech patřily sklepy různým majitelům. Více než devět set metrů chodeb a sklepů se dá projít od roku 2008. Kromě výroby vína se v nich skladovaly potraviny a ve válkách se tam ukrývali lidé i dobytek. Sklepiér, který provádí návštěvníky, neopomene připomenout, že sklepy budovali hlavně valtičtí cihláři a zedníci, a doporučuje prohlédnout si unikátní sbírku cihel se stovkami znaků, přivezených z různých oblastí Rakousko- Uherska.
Ing. Petr Krejčík rozlévá do sklenic vína, která mají svůj čas – je dobré s podzimem ochutnat mladá vína, ale dopřát si i vína archivní. Ve Valtickém podzemí lze pobývat celé hodiny, nejen během Noci otevřených sklepů, v čase Dýňobraní, v době Svatomartinských husích slavností nebo při Večerech s cimbálem. Na stavu unikátního podzemí se podepsala staletí, než jej od roku 2004 pomohla uvést do nynější podoby náročná rekonstrukce. Klasické klenuté sklepy znovu obdivují domácí i zahraniční návštěvníci.