Ostrov Djerbu váže s tuniskou pevninou pupeční šňůra prastaré římské cesty, svého času ručně zbudovaným náspem, dnes moderní asfaltovou spojnicí se všemi náležitostmi, které k ní patří, včetně bohaté elektrifikace. Do příslovečné brány Sahary, která se rozkládá od jihu Tuniska dál do nitra Afriky, se ale též můžeme dostat trajektem z přístavu Adjim. Za dvacet minut plavby jsme na druhém břehu i se silným terénním vozem. Sotva se jeho kola dotknou pevniny přístaviště v Jorfu, nic nám již nebrání v cestě za pravými syny pouště – Berbery a jejich jeskynními obydlími v nehostinné horské krajině.
Džíp polyká kilometry perfektní silnice, vedoucí plochou krajinou. Čím dál od moře ubývá olivovníků i palem a řídkých porostů. Míjíme Gabes, který již v dávné minulosti patřil k nejvýznamnějším karavanním stanicím na cestě do Sahary a dnes je to velké industriální centrum. Po více jak dvou hodinách jízdy se začíná prostředí měnit, v dálce se rýsují lysé hory. Od Matmaty, dnes turistické atrakce první kategorie, nás dělí posledních čtyřicet kilometrů.
Zatímco se na úrodné půdě severních svahů horského pásma Džebel Orbata-BouHedma rozprostírají bohaté olivové háje, jižní svahy jsou zužovány nemilosrdným pouštním dechem Sahary. Zdejší obyvatelé se musí vyrovnat s velmi tvrdými klimatickými podmínkami. V létě je tady extrémní vedro, kdy nejsou padesátistupňové teploty ničím výjimečným. V zimě zde naopak klesá rtuť v teploměru pod bod mrazu. Prší jen zřídka kdy, zato je oblast často bičována písečnými bouřkami. Domorodci jsou zvyklí, pro turisty je však nejvhodnější čas k návštěvě tohoto místa, lákavého svou drsnou krásou okrově zbarvených hor, březen či duben, nebo poté říjen či listopad. Až sem, do nehostinných horských míst, zatlačili svého času Berberské kmeny bojovní Arabové. I když v průběhu staletí byli berbeři dokonale asimilováni do dominantní arabské kultury, zůstali zde v horách dodnes. Poznáme je podle černé pleti, neboť se jedná o potomky původních súdánských otroků, kteří byli do Tuniska dopraveni arabskými otrokáři. Dnes tvoří skuteční Berbeři pouhá 2 procenta obyvatel a jejich jazyk již téměř vymizel. Stopy jejich dřívějšího života však přežívají práv tady, v nevlídném horském pásmu na jihu Tuniska. Když Berbeři uprchli před arabskými nájezdníky do hor, stavěli si v údolí či na svazích vesnice, kterým se říká ksar. Nad nimi, na těžko přístupných vrcholech pak hrubé pevnosti, které se nazývaly kalaá, kam se vesničané ukrývali při útoku na vesnici. Jinak tomu není ani v Matmatě.
Jeskynní obydlí
Prapůvodní slovo „Matmata“ znamenalo spojení berberských kmenů, kteří sem do výše 600 až 700 metrů nad mořem společně prchli. Časem se Berbeři usídlili v řadě míst, chráněných horským řetězcem. Dnes se Matmata bere jako jméno vesnice, jedné z mnoha dalších, jako je kupříkladu Hadada, Soltina, Ezzahra nebo třeba Chilane, Duenini či Guermessa. Jedno však mají společné. A tím je unikátní architektura jeskynních obydlí…
Terénní vůz se zařazenou redukcí a náhonem na všechny kola těžce šplhá do vrchu. Od pneumatik se práší, odletují kameny z udusané cesty. Asfaltku jsme dávno nechali za zády. Míjíme stádečko koz spásajících polosuchou, řídkou trávu. Vítá nás kdákání slepic. Oslík obtížený otepí klacíků nasbíraných dole v údolí hledá sporý stín u zídky ze sluncem pálených hliněných cihel. Cesta se však postupně úží, až se mění ve stezky a chodníky pro pěší i stáda. Dál již musíme po svém. Vystupujeme z vozu, panorama je úžasné. Realita předčila očekávání. Ďábelské místo, chtělo by se říci našinci, zvyklému na husté háje, les a louky plné šťavnaté trávy, na potoky a řeky plné vody. Kam oko odhlédne suchopár a měsíční krajina. O tom, že je tady třeba šetřit s každou kapkou svědčí na každém kroku barel a amfor u každého vesnického stavení, včetně jímek a nádrží, lapajících vzácnou dešťovku. Mapujeme očima terén. Vesnice je pod ochranou pevnosti na vrcholu okrově zbarvené hory, kde však jasnou bílou září nedávno zrekonstruovaná mešita. Matmata se rozkládá ve velkém půlkruhu podél spirály cesty, vedoucí z údolí. Dole je ještě pár palem, v kopci již jen řídké trnité keře a úplně nahoře bizarní seskupení polorozpadlých, někdy i dvou až čtyřpatrových budov, která jsou téměř bez oken. Jsou přilepená jak vlaštovčí hnízda jedna ke druhé, hledající ve vzájemné opoře potřebnou sílu. Nás ale nejvíce zajímají podzemní obydlí původních obyvatel. Musíme tedy blíž. Symbolicky řečeno, klepeme na dveře jednoho z nich. Průvodce Ali Muhamed charakteristickou hrdelní řečí dohodl s majitelem částku, za kterou je nám ochotný ukázat, jak se zde žije. Pouze si vymiňuje, že neuvidíme ložnici a ženské pokoje. Dolary mění majitele a už jsme gestem dlaně s všudypřítomným tuniským úsměvem zváni dovnitř.
Od prašné cesty je obydlí odděleno nabílenou hliněnou zídkou s modře nabarvenými dřevěnými vrátky. Vstupujeme na dvorek, který zdobí zakrslý fíkovník, jediná zeleň v tomto místě. Ze dvorku se přímo vchází do řady v hoře vykutaných místností. V kraji, kde není k dispozici normální stavební materiál, je to jednoduché a praktické. Nalevo jsou hospodářské budovy, můžeme-li to tak nazvat, včetně chlívků pro kozy, ovce a oslíka. Nechybí ani prostor, kde jsou mimo králíků i morčata, zde považovaná za velkou pochoutku. Ve skále je vhloubena i malá díla, kde je právě rozebraný moped.
Z kuchyně přichází hostitelova žena s dcerkou, obě v tradičním oblečení, ale bez závoje či jinak zahalené tváře. I ony se usmívají a jsou připraven nám ukázat svůj příbytek. Nedáme se pobízet a vstupujeme po řadě do místností. Vše je velmi účelně zhotoveno, až nás zaráží podobnost s bytem v paneláku. Zdi svítí vápnem, uvnitř je velmi příjemné klima a čerstvé vzduch. Po mouchách či jiném hmyzu ani stopy. Překvapení nás čeká v obývacím pokoji či v přijímacím salonu, chcete-li. Domácí i hosté se zouvají, chodidla hřeje vlněný koberec s pestrými vzory. Ženy připravují pohoštění a nabízí obligátní silný až přeslazený mátový čaj i velmi chutné placky s máčením v olivovém oleji. V rohu místnosti se cudně krčí malá televize, jako by věděla, že nám ubírá na iluzích o pouštním životě. I když pro vodu chodí žen do údolí k artézské studni, až sem je zaveden elektrický proud. Řeč díky jazykovým překážkám vázne, ale i tak se dá několika všeobecně známými slůvky v angličtině nebo francouzštině vyjádřit poděkování za pohostinnost, což berberská rodina přijímá s decentním úklonem hlavy.
Bezpečné a praktické
Berberské podzemní příbytky skýtaly hned několik výhod. V neklidných dobách vystupovala do popředí bezpečnost, z dálky jsou totiž prakticky neviditelné. Kromě toho představovaly ideální adaptaci na život v drsných pouštních podmínkách se značnými výkyvy mezi dnem a nocí, i létem a zimou. V místnostech vyhloubených pět až deset metrů pod povrchem se udržuje stálá teplota. V současné době je v Matmatě kolem stovky takovýchto jeskynních obydlí.
Při jejich budování se nejdříve vkopala jáma, většinou kruhového, ale někdy i čtverhranného obrysu, čímž vznikl základ dvorku. Z něho se pak do okolních stěn vhloubily jednotlivé místnosti, případně i několik, podle velikosti rodiny a hospodářství, které vlastnila. Větší domy mají dvě i tři nádvoří, propojené tunely. S vnějším světem se ještě ve středověku dvorek spojil pouze úzkou vstupní chodbou. Od dob, kdy zde zavládl mír, již klasickou zděnou zídkou s vrátky. Nakonec se vše natřelo vápnem a nad vchod jednotlivých místností se namalovala tradiční ochranná znamení – Fatimina dlaň s prsty nebo ryba, pro jistotu nejlépe obojí. Místnosti se zařizovaly podobně jako v běžných staveních. Jediné, co chybělo, byla okna. Vchody však zajišťoval dostatek denního světla. Výklenky ve stěnách sloužily jako police, postele a lavice se zhotovoval z nepálených cihel. Sýpky či zásobárny rodiny byly rovněž vytesané ve svahu, obvykle ve výši tří metrů, aby se do nich snadno nedostal nepovolaný návštěvník. Nezřídka se k nim muselo šplhat po provaze.
Nový turistický hit
I když návštěvníci z Evropy a Japonska, kteří sem jezdí za poznáním nejvíce, občas pochybují o předváděné realitě každodenního života, jehož jsou při návštěvě troglodytích obydlí svědky, jeden typický rys berberské kultury je zde naprosto zřetelný. A to rovnoprávné postavení žen , které jsou podle našeho měřítka oproti jiným arabským zemím svobodnější. Chodí nezahalené, bez problémů komunikují s cizinci a dokonce ochotně souhlasí s fotografováním.
V Matmatě je asi stovka jeskynních domů, obývaná je však již jen třetina. V poslední době jsou zvídavými turisty, kteří se již dostatečně nabažili báječných tuniských pláží, vyhledávaná obydlí původních domorodců, proměněná na unikátní a jedinečné hotýlky. Noc zde strávená má své nezaměnitelné kouzlo a atmosféru, i když se v některých postaru svítí petrolejkou či lojovou svíčkou. Ale jsou i takové, které při všem původním vybavení nabízí komfort splachovací toalety, sprchového koutu, vlastní kuchyňky s propanbutanovým sporákem, mikrovlnkou i ledničkou a připojením na internet.
Velkým zážitkem je návštěva a přespání kupříkladu v „kenza chenini“ Nedra Belhediho, což je originální dobový penzion, zřízený právě v prapůvodním jeskynním obydlí i s restaurací, kde se podávají tradiční berberská jídla. Restaurant zde slouží turistům již od roku 1905, kdy ho pro prázdninové návštěvy tehdejších koloniálních úředníků a důstojníků francouzské správy zřídil praděd dnešního ředitele restaurantu a penzionu pana Belhediho. Ten ctí tradici dobrého pohostinství a sám své hosty osobně vítá a velmi často i obsluhuje, což si bere za část. Kvůli jejich pohodlí dokonce zbudoval nad ubytovacím areálem s nádherným výhledem do kraje plošinu i s malým bazénem pro osvěžení, kam s nemalými náklady vede užitkovou vodu ze vzdálené oasy.
A dole ve vesnici jsou pak turistům k dispozici krámy se suvenýry, restaurace s širokou nabídkou menu včetně alkoholu pro cizince, i možnost vyjížděk do okolí na velbloudech či v terénních vozech. Z Matmaty to ostatně není daleko do Muzea filmu, neboť právě tady natáčel proslulý americký režisér Steven Spielberg řadu scén do svého trháku Hvězdné války.
Více na: www.auzurreizen.cz
foto: Miroslav Feszanicz