Zamrzlý Bajkal
V souvislosti se stoletými oslavami vzniku našeho samostatného československého státu se poslední roky silně realizovala Československá obec legionářská s projektem Legie 100 a společně s Ministerstvem obrany ČR uskutečnila vzpomínkové poutě, při kterých se snaží připomínat dlouhou a dramatickou cestu našich dobrovolníků, kteří bojovali za vznik našeho samostatného státu. Cílem těchto cest je připomínat památku našeho odboje přímo v místech, kde před 100 lety bojovali a umírali naši vojáci. V souvislosti s těmito historickými událostmi se opět připomínají dávné a mnohdy neuvěřitelné příběhy, které se odehrály na pozadí válečných hrůz tehdejší doby. Na veřejnost se opět dostávají strastiplné osudy českých legionářů, z nichž mnozí nechali své životy na bojišti.
Ale s ochlazením česko-ruských vztahů v posledních letech znovu vyvstalo něco, co dodnes budí pozornost mnoha lidí a vyvolává diskuze. Byl opět zaznamenán požadavek, aby Česká republika vrátila Rusku carský poklad, který si prý v tlumocích domů odvezli naši legionáři domů, aby posléze posloužil jako základní kapitál pro vznik Legiobanky ve dvacátých letech 20.století. Jak se ubránit spekulacím typu, že legionáři ukradli carský zlatý poklad, když chápeme vznik československých legií v Rusku a dalších zemích jako důležitou etapu v cestě k naší novodobé samostatnosti v roce 1918 a legionářů si vážíme.?
Československé legie je označení používané pro jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků za první světové války /a ruské občanské války - VŘSR /, které nejdříve bojovaly proti rakousko- uherské armádě a Němcům na Ukrajině a poté za ruského cara spolu s Bílou armádou a zahraničními interventy proti Rudé armádě. Tvořili je čeští a slovenští krajané žijící v zahraničí a bývalí vojáci rakousko uherské armády a i vojáky z jiných zemích, kteří se po zajetí rozhodli dobrovolně vstoupit do řad legií. V té době bylo již v Rusku okolo 40 000 dobrovolníků. Významnou roli na Ukrajině sehrál také profesor T.G.Masaryk, který byl v jeden čas považován legionáři za nejvyššího velitele
Představitelé ruského vládnoucího rodu Romanovců /car Mikuláš II. 1868 - 1918 / patřili prý k nejbohatším panovníkům v Evropě. Jejich pohádkové jmění se však carské rodině zachránit nepodařilo. Zlatý ruský poklad nesmírné hodnoty, dědictví Romanovců, .byl tvořen zejména zlatými pruty a mincemi. Kromě zlata zahrnoval poklad i další cennosti včetně stříbra a platiny Ještě před svou abdikací se snažil sám car odvézt část pokladu do Velké Británie. Dále se již celého bohatství zmocnili bolševici a snažili se odvézt kořist do bezpečí bank na Povolží a Urale .Při přesunu tak obrovského majetku bylo zapotřebí vlakové soupravy s mnoha nákladními vozy .V té době zuřila v Rusku občanská válka a neustále docházelo ke střetům mezi rudými a bílými vojsky. V Kazani pomáhali legionáři v bojích proti bolševikům, kteří z carského majetku financovali svou armádu a bedýnky se zlatem mizely v soukromých rukou "ochránců" ..tehdy ruská strana požádala československé představitele o vojenskou ochranu vlaků plných zlata, kterých bylo podle některých pramenů až 80. Po státním převratu přešel poklad zase do rukou protibolševického admirála Kolčaka. Ale i ten jej zase poněkud zmenšil výplatami svých vojsk.a sám sebe povýšil na vládce Sibiře Boje a útoky na vlak byly během cesty na denním pořádku a poklad chtěli dostat do rukou jak bolševici, tak i bělogvardějci. Po celou dobu zapečetěné železniční vagony doprovázeli úředníci ze Samary a zaměstnanci Státní banky z Kazaně.Ti při opakovaných kontrolách zajišťovali celistvost pokladu.
Po celé té dlouhé anabázi od Kazaně až po Irkutsk, trase dlouhé 8000 km a trvající skoro 2 roky, dobyli "běločeši" všechna velká města Sibiře a převzali kontrolu nad klíčovými body Transsibiřské magistrály. Například. Jekatěrinburg, kde byla brutálním způsobem vyvražděna bolševickým komandem celá carská rodina. I Omsk, Irkutsk aj. Carský zlatý poklad byl během celé té dlouhé cesty chráněn obrněnými vojenskými vlaky, zvanými ešalony, např. Orlík Ochranou vlaku byly pověřeny ruské i československé legie, které byly pověřeny vnějších stráží, takže se zlatem a cennostmi tito vojáci nepřišli do přímého styku. 2x byly tyto oddíly odvolány, přičemž vlak byl na několik měsíců pouze pod dohledem úředníků ruské Státní banky. K předání pokladu došlo v Omsku v lednu 1920 do rukou sovětských úřadů všeruské vlády, která zlatý poklad odvezla na neznámé místo.
Zde úloha běločechů - čs. legionářů skončila po téměř dvou letech a osmi tisících kilometrech za dramatického putování od Kazaně až na dalekou Sibiř. Tím se čs. legionáři po mnoha letech bojů mohli zpět vrátit přes Vladivostok domú do již nově vzniklého Československa.
Vlak s legionáři. Zdroj Wikipedia
A nyní vyvstává otázka. Kam zmizelo carské zlato a kdo ho rozkradl? Češi?. Podle některých spekulací totiž čs. legionáři tento poklad prostě ukradli a pomocí lodních transportů odvezli do Československa, kde si ho rozdělili mezi sebou a tak se nenávratně ztratil. Jenže poklad nikdy nebyl v českých rukách. Stráž ho pouze po určitou dobu chránila, ale vždy za přítomnosti ruské vlády. Existují také záznamy o tom, že na carův rozkaz bylo v letech 1914-1917 do Anglie odvezeno zlato v hodnotě tří a půl milionu eur. Použili Britové zlato na odškodnění svých občanů, kteří v důsledku války přišli o majetek? Byla tedy část pokladu rozdána? Nebo někde zůstává další skrýš, kam car ukryl nesmírné bohatství Romanovců? A co Rusové? Během celé anabáze byly jimi některé vagony odblombovány, zboží mizelo a s ním i vagony. Vždyť několik měsíců byl vlak pouze v rukou úředníků a emisarů. A aby poklad nebyl úplně rozkraden, byli běločeši povolání zpět k vnější ochraně ešalonu.
Záhada zmizení carského pokladu nebude asi nikdy úplně rozluštěna. Faktem je, že se skoro všichni chtěli na státním pokladu více či méně obohatit. Tak, jak jim možnosti dovolily. Od jeho opuštění z Petrohradu až po Dálný východ. Existuje kolem toho mnoho legend a jak víme, legendy mohou žít. Například hory šperků, často nedozírné hodnoty, byly prý nabídnuty k odprodeji do ciziny. Například jeden z největších diamantů Velký Mogul. I ještě dnes se spekuluje o tom, že byl přebroušen a je to dnešní diamant Orlov.
Další tajemství carského pokladu spadá do roku 2009, kdy byl zahájen ambiciózní program průzkumu jezera Bajkal za pomoci dvou batyskafů - speciálních hlubinných ponorek k prozkoumání dna. Jako blesk oblétla svět senzační zpráva, že jedna z ponorek možná narazila na Kolčakovo zlato, ruský státní poklad, jehož část zmizela v době občanské války. Expedice se také zúčastnil ruský ministr financí i president V. V. Putin, který tam přijel studovat čistotu a hloubku tohoto obrovitého sladkovodního jezera, jak uváděla média. Ve skutečnosti batyskaf objevil na dně Bajkalu zbytky železničních vagonů, které údajně pocházejí právě z daného období. Historici se však stavěli k této hypotéze skepticky. S pamětníky se přikláněli k domněnce, že půjde nejspíš o vlak se zbraněmi, který se na začátku minulého století zřítil z železniční trati nebo o vagony z potopeného ledoborce. V každém případě objev opět píchl do vosího hnízda hledání pravdy kolem pověstného pokladu. Mýty kolem zlata žijí desítky let vlastním životem a znovu a znovu vyvolávají odborné i laické spory, zvláště nyní při napjatých česko-ruských vztazích.
Čs. legionáři poklad ukradli! Bylo tomu ale opravdu tak? Objevily se zlaté pruty z pokladu také v Praze? Nebo leží někde na dně v bajkalských vodách? V největším, nejstarším a nejhlubším sladkovodním jezeře na světě?
Sibiřská legenda popisuje romantický příběh o Bajkalu, otci všech 336 řek a říček, z něhož vytéká jen jediná, Angara, která se zamilovala do Jeniseje. Otec Bajkal jí však k němu nechtěl pustit, ale Angara se za svým milým snažila dostat. Rozezlený otec hodil za neposlušnou dcerou kámen - Šaman, aby ji zastavil. Angaře se však přesto podařilo utéci a splynout s Jenisejem ve velkém objetí.
Co se asi honilo hlavou generálu Vojcechovskému v únoru 1920, když byl pověřen velením takzvaného velkého sibiřského ledového pochodu přes zamrzlé jezero Bajkal. Ustupovaly při něm desetitisíce ruských protibolševických vojáků, zbytků bělogvardějských jednotek, které prchaly na východ země před nastupujícími bolševiky. Se 30 000 hladovými, otrhanými i nemocnými vojáky po dlouhé cestě ušli z Krasnojarska pěšky1200 km! Přes Bajkal museli jít v noci. Železnice byla obsazená bolševiky a v patách měli za sebou mnohonásobnou přesilu. A právě nyní po 100 letech se jejich čin rozhodla odvážná skupina 40 Čechů, příznivců vojenské historie, počátkem února 1920 zopakovat. Muži z Aktivních záloh ČR, patřičně hrdí na své uniformy, studenti, historici, profesionální vojáci, diplomat i polárník. Večer před vlastním pochodem v penzionu na břehu jezera vyprávěla jeho majitelka, burjatka Ljudmila, že se nebála nás ze Západu ubytovat. Ani že nepřineseme covid až k nim. Ne ne, my se nebojíme, nás Bajkal ochraňuje a ochrání. A že Bajkal, jak zítra všichni poznají, nemá jednotvárnou podobu. Někde je hladký, jinde tvoří různé tvary a ledová pole. Posuny ker doprovázejí zvuky podobné kanonádě nebo letu stíhačky. Říká se, že "Bajkal zpívá".
Novodobý přechod po ledu přes Bajkal
A také zítřejší průvodci, irkutští kozáci, dokázali pořádně většinu vystrašit. Možná přijde vichřice, protože počasí se tady každou chvíli mění. Pochod je vyčerpávající. Jsou tu ledové překážky, průrvy. A záchrana? Jen když člověk bude vypouštět duši. V brzkých ranních hodinách, ještě za tmy a za hustého sněžení se silným větrem v zádech slyší skupina 40 vytrénovaných odvážlivců další pokyny: "Jděte jen ve skupinách. Musíte od sebe zachovávat rozestupy, aby se příliš mnoho lidí neshromaždovalo na jednom místě a neprolomil se pod vámi led. Pravidelně se přepočítávejte a dávejte pozor na led. Bez nesmeků a maček na něj nikdo nesmí."
Dobře, že se již rozednilo. Tehdejší přechod v roce 1920 přes jezero v noci a za špatných podmínek musel být deprimující. Nyní je krásná viditelnost a hladký led ozdobený obřími puklinami má sílu někde dva, někde až 4 metry. Obavy jsou prý zbytečné. Ale pozor na průrvy. Proto je třeba pečlivě sledovat, kam člověk šlape. A také proto jdou jako první na průzkum kozáci. A náhle je slyšet nějaké burácení. Měli jsme štěstí, říkali kozáci. Odkudsi zdáli byla slyšet hudba Bajkalu, na kterou se čeká třeba i týden. Bajkal nám zazpíval!
Během náročného pochodu má každý hodně času si utřídit ve své hlavě vlastní myšlenky, radosti i starosti. Místní kozáci chodí přes Bajkal každý rok začátkem března pravidelně v nastrojených uniformách. Jejich předkové byli právě před 100 lety v jednotkách prchajících přes jezero. A jejich kozácký esaul Bobrov (major) se rozpovídal: "Víte, i mezi námi byly spory, jestli vás Čechy máme pozvat nebo ne. Naši předkové se do té situace dostali jen proto, že vaši legionáři zabrali železnici. Kontroverze nám den před akcí jasně připomněli místní aktivisté, kteří přišli na tiskovou konferenci v Irkutsku pořádanou kozáky v předvečer pochodu a to s transparentem Vypadni odtud, český okupant! A s vyobrazením Švejkas pivem." Váš pochod je expanzí Česka na naše území", řekl zase nesmělý mládežnický aktivista. Jeho starší kolega zas vyprávěl, jak před 6 lety potkal na nádraží Čechy, kteří pátrali po starých legionářských pomnících a psal o tom články. Takový hnojník, ta občanská válka je hrozná. Je to špinavá záležitost, kde si každý najde svoje argumenty, pokud chce. Ty aktivisty jsme mohli prostě vyhodit. Ale myslím,že takhle to bylo lepší. Diskuze je vždycky třeba."
Náročný sibiřský ledový pochod prověřil psychické i fyzické síly všech účastníků. Několikrát přišla na řadu účastníků krize, zvláště v odpoledních hodinách. Prý si prošli opravdovým peklem. Saně tažené koněm byly zas vděčnou záchranou pro ty, kteří už nemohli dál. Ale všichni to nakonec zvládli a v cíli byli vítáni potleskem jako hrdinové. Takové štěstí však generál Vojcechovský, velitel sibiřského ledového pochodu v roce 1920, neměl. Věřil, že Rusko zachrání pře bolševiky? Tušil, jaká pohroma v podobě kavkazkého bandity Džugašviliho už přijde co nevidět, že bude vládnout 30 let a že i on sám se stane jeho obětí? Sibiř se generálu stala po letech osudnou. Když pochod dorazil do cíle, Vojcechovský opustil bělogvardějskou armádu a přes Krym, kde organizoval evakuaci bělogvardějců, odjel za československými legionáři do jejich vlasti.
V československé armádě to dotáhl až na nejvyšší hodnost armádního generála. Měl československé občanství. Za německé okupace odmítl nabízenou spolupráci s nacisty. Přesto ho v květnu 1945 zatkla sovětská tajná služba Směrš a odvezla ho do Moskvy, odkud byl internován do sibiřského gulagu Ozerlag v Tajšetském okrese, kde v roce 1951 v zemřel ve věku 67 let. Jako příčinu smrti byla vězeňském spise uvedena tuberkulóza a sešlost věkem.
Skupina našich odvážných čtyřiceti Čechů zdolala za mrazivého pochodu 55 kilometrů za 15 hodin. Vojcechovského vojákům, ve špatných botách a s veškerým vybavením a zbraněmi na zádech to trvalo o dvě hodiny méně. Výjimečná doba přináší výjimečné činy a je dobré je někdy zopakovat.
Text a foto: Marta Svobodová