Polský král Štěpán Báthory a jeho neteř hraběnka Alžběta Báthoryová.
Text a repro: Marta Svobodová
Dějiny lidstva jsou protkány množstvím událostí, které formovaly jeho vývoj a často rozhodujícím způsobem ovlivnily společenské a politické dění. Ale byly také události, které nepřekročily místo děje nebo jeho nejbližší okolí. Svou výjimečností se však trvale zapsaly do lidské paměti, až na ně čas navál nános romantiky a staly se pak legendou. Skutečnost však byla přitom většinou mnohem romantičtější. Šestnácté století bylo století náboženských válek a invazí Turků do Evropy.Toto renesanční století výrazně měnilo středověkou morálku a křesťanský svět se stával bezbožnějším než byl kdykoli předtím. Obraz Uherska nebyl o nic horší než v ostatní kontinentální Evropě. A na periferii toho všech dění žila svůj život "krvavá" hraběnka Alžběta Báthoryová-Nádašdyová.
Její příběh se odehrával v malé obci Čachtice na pomezí Malých a Bílých Karpat nedaleko Trenčína. Na hradě, který se vypínal na vrcholku jednoho z kopců, kde na protilehlých svazích se zelenaly husté lesy s volně žijícími rysy, vlky, liškami a kde se občas zatoulal i karpatský medvěd.
Postupem věků přerostl tento příběh v lidské fantazii ve středověký horor. Byla to doba jako stvořená pro velké zločiny. Byla to doba jako stvořená pro čachtickou paní...
Hrabě František Nádasdy, manžel čachtické paní Alžběty, a ruiny jeho hradu Čachtice.
Alžběta Báthoryová (1561 -1624) je považována za největší ženskou vražedkyni nejen ve slovenských a maďarských dějinách, ale v dějinách lidstva vůbec. Byla to proslulá vražedkyně mající na svědomí několik stovek životů mladých žen (650 - 2000, zdroje se různí), které nechala umučit a koupala se prý i v jejich krvi.
Alžběta patřila k jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v Uhrách 16. století. Příslušníci této mocné a protestantské rodiny byli vládci v Polsku a Transylvánii. Byli to například vojenští velitelé, političtí vůdci, duchovní, soudci i velkostatkáři.
Jeden z nich Štěpán Báthory bojoval s Vladem III. Drakulem během válek proti Turkům. A jiný Štěpán Báthory, který se stal dokonce polským králem, byl strýcem Alžběty.
V dětství byla Báthoryová obklopena láskou svých rodičů, péčí kojných a služebných a v dospívání se jí dostalo mimořádného vzdělání. Znala řadu jazyků, uměla číst bibli i uherské dějiny latinsky. A to bylo v době, kdy jen minimálně žen umělo číst a psát. Nikdo tehdy nemohl tušit, že uherská hraběnka jednou vstoupí do historie a stane se nejznámější sériovou vražedkyní.
Jeden ze zdrojů Alžbětina chování totiž pocházel od rodu Báthoryů a jejich příbuzenských svazků, což bylo běžné u evropské aristokracie. Měla tím být zachována "čistota" šlechtické linie. Oba rodiče patřili k rodině Báthoryů, v níž se vyskytlo mnoho případů duševních poruch včetně schizofrenie, sadomasochismu, bisexuality. I čistě sadistického sklonu, který zdědila Alžběta.
Novodobé portréty manželů Nádasdyových, panstva na hradě Čachtice.
Také zážitky z dětství jsou předmětem spekulací, zda neměly vliv na její budoucí chování a dřímající brutalitu. Jako malé dítě byla totiž svědkem veřejného divadla a to neobvyklé popravy cikána, který byl odsouzen k trestu smrti za velezradu. Živému koni bylo rozříznuto břicho a cikána do něj zašili. Podívaná pokračovala do té doby, než v agonii a kalužích krve kůň i cikán vydechli naposled. Veřejné popravy byly v tehdejší době bohužel druhem zábavy.
Alžběta již od útlého dětství trpěla padoucnicí a po celý život prodělávala nervové krize. Pološílená pak své utrpení kompenzovala způsobováním muk jiným osobám. Svůj denní režim zredukovala do třech základních úkonů - mnohahodinové pozorování sebe sama, vyjížďky na koni a trestání byť minimálně špatně vykonaných příkazů mladých dívek, které u ní sloužily na čachtickém hradě. Smyslem jejích krvavých orgií, jimž úplně propadla, byla především touha ukojit své sadistické sklony. A k tomu potřebovala neustálý přísun mladých dívek, které musela mít k dispozici a které držela i v klecích na hradě.
Její náhončí a sluhové putovali po trenčianském kraji a pod záminkou dobře placené panské služby vyhledávali a odváděli od rodin mladá děvčata. Tak měla Báthoryová na svých čtyřech zámcích v Uhrách, do nichž se pravidelně uchylovala, vždy nějakou dívku k k dispozici. Rodinám ubohých dívek bylo následně oznamováno, že podlehly zákeřné chorobě.
Praktiky, které Alžběta používala při mučení a zabíjení, byly hrůzné. Například rozžhavené žehličky přikládala obětem na obličej, prsa, genitálie. Jindy vrazila rozpálené železo jedné švadleně až do krku. A když si služebné při práci povídaly, probodala a zašila jim ústa. Mnohdy stály dívky nahé celé hodiny venku v mrazu v zimě do té doby, než umrzly. Někdy byla jejich těla shozena z hradeb, aby je sežrali vlci. Oblíbené bylo její mučení známé jako "kopání do hvězd". Kusy naolejovaného papíru byly obětem umístěny mezi prsty u nohou a zapáleny. Oběti nadskakovaly a škubaly sebou a kopaly v marné snaze zbavit se papíru. Jiné dívky byly přivázány ke stromu a pomazány medem, kde pak ptáci klovali do jejich masa a požíral je hmyz.
Když přišel na hraběnku další obvyklý záchvat, vytáhli děvečku v kleci ke stropu. Hraběnka v transu usedla na dřevěnou židli pod klec a přisluhovačka začala rozpáleným pohrabáčem dívku pálit. Jakmile nebohá oběť začala uhýbat, zraňovala se o železné hroty klece. A druhá trýznitelka bodala oběť z druhé strany.Tryskající krev pak stékala v potůčcích na sedící hraběnku, která se tímto ukájela. Při jiných mučeních zas běhala hraběnka po místnosti jako divoké zvíře a vyrážela ze sebe skřeky i strašný smích. Následně se svalila na postel a na tváři se jí objevil blažený úsměv. Mučením dokonce hraběnka oslavovala často Vánoce a i svatbu své dcery.
Bezmála třicet let trvala tato atmosféra hrůzy na venkově v okolí Trenčína. Vymizela více než jedna generace mladých žen a přesto se nic nedělo. Moc aristokracie v Evropě byla však tak velká, že bylo možné zastrašováním umlčovat svědky. Sedláci se báli promluvit ze strachu z odplaty. A ti, kdo ztratili své dcery, byli proti vlivné rodině Báthoryů bezmocní. Církev byla zticha z obav před pomstou. Kromě toho rolníci byli nevolníci a tudíž majetkem svého zaměstnavatele. A Alžběta Báthoryová si mohla se svým majetkem dělat, co chtěla.
Jenže když jí došel "materiál" mezi chudými, objednala si dívky z řad nižší šlechty. A když i ty začaly umírat záhadným způsobem, nedalo se to už přehlédnout. Teď se jednalo o dívky urozeného původu. Báthoryová, neznající slitování se svými oběťmi, byla přistižena přímo při činu uherským palatinem Thurzou, který z nařízení krále Matyáše hrad přepadl.
Zřícenina hradu Čachtice a jeho bývalá majitelka Čachtická paní.
Zatímco její služebníci byli odvedení k výslechu a následně krutě potrestáni, hraběnka zůstala na hradě v domácím vězení na přání její rodiny. Ta trpěla strašným zneuctěním jména Báthoryů. Zazdili jí tedy na Čachtickém hradě v její ložnici jen s malými štěrbinami kvůli větrání a podávání jídla. Z kdysi pyšné a nelítostné paní se stala troska připomínající lapené zvíře, které po čtyřech letech věznění vydechlo naposled.
Rodina jí chtěla pohřbít, ale místní obyvatelé protestovali tuto čarodějnici pohřbít do posvěcené půdy, jejíž černá magie by ohrožovala duše počestných občanů. A tak její duše spočívá v některém jejím hradě, snad v Sarváru na území dnešního Maďarska. Čachtická bestie - ďábel v lidské podobě se stala symbolem utrpení mnohých mladých děvčat. Romány, které se o ní napsaly a filmy, které se o ní natočily jsou ve skutečnosti jen pouhou selankou v porovnání s historickými fakty, které se udály před 400 lety.
A hrad Czejtle - Czachitice - Čachtice, bývající v minulosti pohraniční pevností, dodnes tvoří neodmyslitelný kolorit městečka. I legendy a příběhy s půlnočními přízraky žijí dodnes. A vzbuzují neustálý zájem turistů stoupajících vysoko do hor, aby navštívili místa, kde se tento stále živý příběh umocněný legendami, odehrával. Jako ten, který se udál před 20 lety: ...blížila se půlnoc a další postava se objevila na nádvoří. Je bledá, strašně moc bledá, jako by byla duch. Ale není. A další postava. Tentokrát šlo o starší ženu. Šla těžce, opírala se o hůl, ale bylo jasné, že míří k hradní bráně. "Tak tohle riskovat nebudeme. Jdeme pryč."
Nejméně tři záhadní lidé jsou ve zříceninách. Experiment s přenocováním na čachtickém hradě riskovat nebudeme. Jedeme pryč! Asi po týdnu jsme se odvážili o tomto zážitku promluvit: takovou sílu jsme ještě nezažili! Ona tam v těch zdech pořád je a nemůže ven! Brání jí v tom stovky duší jejích obětí, které vytvářejí v okolí hradu ochranný kruh. Taková koncentrace zla a neštěstí ! A navíc úplněk...