Plamínková se narodila jako poslední ze tří sester v rodině pražského obuvníka na Karlově náměstí v únoru 1875. Není bez zajímavosti, že po otci Františkovi i matce Františce byla v rodině třetí nositelkou tohoto jména.
Žila v době, kdy pro ženy nebylo příliš možností, jak se uplatnit ve světě, kde hlavní slovo měl muž a žena byla chápana nejvýše jako pomocnice. Přestože už třeba o generaci starší Eliška Krásnohorská založila spolek pro ženská povolání Minerva a objevují se první lékařky (lze je spočítat na prstech jedné ruky), vrcholem vzdělání žen bylo učitelství. To bylo ovšem spojené s celibátem. Však také mladá Františka svému snoubenci a budoucímu lékaři Vilému Feyrerovi řekla „Ne“, asi i z důvodu, aby se mohla věnovat své budoucí práci.
Plamínková sama o sobě tvrdila: Nejsem jen feministka, ale i demokratka. Byla členkou mnoha vznikajících ženských organizací, založila ženskou národní radu. Spolupracovala s prezidenty Masarykem i Benešem a získala uznání v zahraničí. Krátce po vzniku republiky se podílela také na zrušení zmíněného celibátu. Od roku 1925 fungovala jako senátorka a politiku první republiky si bez ní neumíme představit. V roce 1939 se v otevřeném dopise Hitlerovi vzepřela jeho pomluvám dr. Beneše.
V červnu 1942 ji Němci zastřelili v Kobylisích…
Interaktivní výstava nás seznamuje s životem ženy, která, přestože ji bylo nabídnuto občanství v zahraničí, se vrátila do Čech, aby byla s národem. Vidíme knihy v její knihovně, stůl, za kterým učila, senátorskou legitimaci, zmíněný dopis i další artefakty z jejího života.
Richard Grégr