Travel Magazine

  • Východní Morava zná hity letošní turistické nabídky i „srdcaře“ cestovního ruchu

    Rožnov pod Radhoštěm– 7. výroční a odborná konference cestovního ruchu Východní Moravy, kterou Centrála cestovního ruchu Východní Moravy uspořádala v Rožnově pod Radhoštěm, přinesla pro 110 jejich účastníků nejen řadu zajímavých informací a poznatků, ale také byla svědkem vyhlášení výsledků tradiční soutěže HIT sezony a dalších ocenění.

    Soutěž HIT sezony byla Centrálou cestovního ruchu Východní Moravy vyhlášena pro kategorie podnikatelských a nepodnikatelských subjektů již po sedmé. Hodnotitelská komise tvořená odborníky z cestovního ruchu, akademické sféry a marketingu posuzuje soutěžní návrhy z pohledu jejich potencionálního přínosu pro návštěvnost regionu a atraktivnost pro širokou veřejnost. Záštitu nad soutěží HIT sezony převzala generální ředitelka České centrály cestovního ruchu CzechTourism Monika Palatková.

    V kategorii veřejného, nepodnikatelského sektoru bylo přihlášeno 6 projektů. Porota za HIT sezony 2016 označila projekt připravený městem Kroměříží nazvaný KROMĚŘÍŽ 2016 – V BARVÁCH, SVĚTLE, UMĚNÍ.Porota zejména ocenila, že se jedná o produkt velmi kreativní, který v našich podmínkách přináší inovativní nápady. Pozitivem je rozložení nabídky do delšího časového období turistické sezony a zásah širšího okruhu cílových skupin.

    V podnikatelském sektoru se o ocenění HIT sezony ucházelo 5 projektů. Zde bylo odbornou porotou přisouzeno ocenění HIT sezony produktu  Centrum Slováckých tradic, jehož autorem je Skanzen Modrá, s. r. o. Porota ocenila atraktivitu produktu, jeho potenciál k oslovení návštěvníků v turistické oblasti Slovácko i provázanost aktivit, které jsou součástí nabídky. Jde o produkt, který staví na součinnosti soukromého a veřejného sektoru, zasahuje více cílových skupin, je nápaditý a v řadě aspektů inovativní. Produktová nabídka je variabilně přizpůsobena sezónám, oslovuje i náročnou korporátní (firemní) klientelu.

    Centrála cestovního ruchu Východní Moravy každoročně oceňuje významné počiny v cestovním ruchu na území Zlínského kraje. Toto ocenění získal tentokrát Podhostýnský mikroregion za úspěšně realizovaný  projekt Rozhledna na Kelčském Javorníku.

    „Tato rozhledna zaujme svou krásou, cesty  k ní vedou z několika směrů turisticky atraktivní krajinou. Umístění rozhledny na nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů – Kelčský Javorník – zajišťuje skvělý výhled do krajiny, kdy návštěvníci mohou pozorovat nejen okolní a vzdálená pohoří, ale také řadu obcí. Rozhledna ihned po zpřístupnění získala tisíce nadšených obdivovatelů. Podhostýnsko  vybudovalo opravdu jedinečný turistický cíl“, vysvětluje Dana Daňová, ředitelka Centrály cestovního ruchu Východní Moravy.

    Letos poprvé Centrála cestovního ruchu vyhlásila ocenění s příznačným názvem Osobnost – „srdcař“ cestovního ruchu. „Naším záměrem je upozornit na skutečné osobnosti, které dosahují ve své práci pro sektor cestovního ruchu výjimečné výsledky, jsou pro cestovní ruch v regionu přínosem, strhávají ostatní svým příkladem“, přibližuje toto ocenění Dana Daňová.

    Vůbec prvním „srdcařem“ cestovního ruchu Východní Moravy se stala Renata Polišenská, tajemnice Regionu Slovácko, sdružení pro cestovní ruch. Renata Polišenská pracovala od roku 2000 jako vedoucí turistického informačního centra v Uherském Hradišti. Pod jejím vedením bylo infocentrum prakticky od nuly vybudováno. Poté pracovala v Regionu Slovácko jako marketingový a projektový pracovník, od r. 2014 je tajemnicí Regionu Slovácko. Během dosavadního působení v cestovním ruchu obohatila turistickou nabídku Slovácka například o tyto akce a aktivity:

    ·Na kole vinohrady

    ·Žehnání svatomartinských vín

    ·Slovácký festival Chutí a vůní

    ·Miniveletrh cestovního ruchu regionu Slovácko

    ·Kuchařka tradičních pokrmů na Slovácku

    „S Renatou Polišenskou spolupracujeme již řadu let. Známe její odborné i osobní kvality, ale také vidíme neskutečné množství práce, která je za ní vidět nejen na Slovácku. Nominovali jsme ji spolu s dalšími možnými uchazeči, o jejím ocenění rozhodlo odborné grémium. Jsem přesvědčena, že volba padla na opravdového srdcaře“, komentuje udělení ceny Dana Daňová.

    Kontakt:

    PhDr. Dana Daňová, ředitelka Centrály cestovního ruchu Východní Moravy, o.p.s., tel.: 733 16 16 70, 577 043 900,Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., www.vychodni-morava.cz, www.facebook.com/vychodnimorava

     

  • Vzpomínka na Daruvar


     

     

     

    Jsem velmi ráda, že jsem mohla se skupinou českých novinářů přijet do Daruvaru. Dva plné dny nám přinesly spoustu zážitků a příjemných setkání, na která ráda vzpomínám.

     

     

    Už jsem dočetla všechny časopisy Jednota i publikace, které jsme v Českém domě dostali, v lednici mám poslední láhev výborného piva Staročeško a na lednici dřevěnou úchytku s kresbou jeřába. Jeřáb je totiž symbolem města. Pivo brzy dopijeme, úchytka s jeřábem ale zůstane. Drží mi papírky, na které si píšu nákupy. A tak jsem pořád vlastně v Daruvaru. Píšu: koupit rýži a vzpomenu si… 

     

     

    Vzpomenu si i když otevřu peněženku. Podle rady lidového pořekadla – noste jinan v peněžence jako talisman! Zaručí Vám hojnost peněz, mám kartičku s lístky gingo, kterou nám věnoval pan starosta, uloženou hned v první přihrádce mezi kreditkami.

    Samozřejmě mám také hodně fotografií, líbilo se mi náměstí, park, dětské hřiště, zámek i lázně. Těšila jsem se na všechna setkání, která byla skutečně příjemná a osobně musím přiznat, že mnohdy velmi mile překvapivá. Ráda jsem se setkala s paní poslankyní chorvatského parlamentu, paní Zdenkou Čunhilovou. Potěšil mě pan starosta Rohlik a jeho kolegyně péčí, kterou nám věnovali. V České škole J.A. Komenského jsem si připadala  jako v základní škole kdekoliv v Česku, stejně tak v mateřské škole Ferdy Mravence. Děti tu švitořily úplně stejně, česky. Ráda jsem se setkala s paní ředitelkou Leonorou Janotovou, milé bylo setkání ve školní knihovně a v českém vydavatelství Jednota s paní ředitelkou Libuší Stráníkovou  a kolektivem redaktorů. Prostorná, současným jazykem řečeno retro budova vydavatelství, je obklopená stromy a keři, jistě je radost sem chodit do práce. Alespoň mě by to těšilo. Vůbec zeleň dodává centru města na malebnosti a svěžesti. 

    Samostatnou kapitolou jsou termální lázně s bazény. Hodně jsme si teplé termální vody všichni užívali a hotel byl pro nás milým zázemím. 

     

     

    Díky pozvání pana starosty Rohlika ke Kovačevičům jsme poznali jak se v Daruvaru připravuje kapr a kapří polévka. Byla to skvělá připomínka tradiční české ryby, která se ovšem v Česku příliš nekonzumuje. Čekám na recept, který pan starosta slíbil, a určitě grilovanou rybu podaruvarsku nabídnu svým jedlíkům doma. A také českým čtenářům.

    Obdivovali jsme také práci vinařů, víno, které jsme ochutnávali v barokních prostorách zámku Jankovič a povídání s paní Ivanou Gundulič, majitelkou vinařství, také patřily k nezapomenutelným chvílím naší návštěvy v Daruvaru. Potěšení z návštěvy zdejšího vinného sklepa umocnilo ještě setkání s paní majitelkou společnosti Biogal, která nás velmi rychle a prakticky přesvědčila, díky svým jedinečným kravským a kozím sýrům, jak lahodně se snoubí zdejší bílé víno s jejími sýry. 

    V pivovaru jsme zase ochutnávali zdejší artikl Staročeško. Toto pivo je světlý ležák českého typu.  A nebylo to jenom pivo klasické, s panem sládkem jsme ochutnávali jeho fresh pivka výborné chuti. A když bych ještě jednou měla použít slovo fresh, pak ve spojení s naší sice krátkou, ale velmi příjemnou návštěvou v Daruvaru. Ráda přijedu zase. 

     

    Daruvar je skutečně velmi malebné lázeňské městečko, velmi unikátní v celé jihovýchodní Evropě, jelikož v tomto městě žije přes 13 tisíc Čechů. Na ulicích tady běžně uslyšíte češtinu, kterou ovládají i mnozí z 9 tisíc Chorvatů. Město leží v západní Slavonii, nedaleko maďarských hranic a většinou, bohužel,  nepatří k našim běžným turistickým cílům.

     

     

     

    Lázeňské město Daruvar má díky svým teplým léčivým pramenům už dávnou historii. Už v dobách římských byl tento zdejší přírodní unikát hojně využíván - dnešní lázně a termální koupaliště jsou postaveny na těchto antických základech. První Češi přišli na Daruvarsko už v polovině 18. století a systematické stěhování pak trvalo více než 50 let. Důvody k odchodu z české domoviny byly  jasné a pro mnohé Čechy, Moravany a Slezany lákavé – volná a dostupná půda, příslib různých úlev, včetně osvobození od vojenské povinnosti. Dnešní čeští obyvatelé jsou příslušníci rozvětvené české krajanské menšiny, mnohé rodiny tu žijí už v šesté i sedmé generaci. Jsou to vesměs potomci drobných zemědělců, kteří získali v západní Slavonii zanedbané pozemky a tyto znovu svoji prací zúrodnili.


    Pro rozvoj města ve střední části Chorvatska, na úpatí hory Papuku v údolí řeky Toplice v nadmořské výšce sto šedesát metrů, i léčivých lázní byl v roce 1745 příchod hraběte Jankoviće do tohoto kraje. Byl to on, kdo dal městu maďarské jméno Daruvar, který si zakládá na pověsti zeleného města. Zdobí ho květinové zahrady a staleté stromy. Byl to, kdo jsem lákal a nakonec přivedl i obyvatel z českých zemí.


    V léčebném hotelu Termal, ve kterém jsme bydleli, v daruvarských lázních, jinak řečeno v Daruvarských Toplicích, bylo nedávno, při příležitosti třicátého výročí jeho provozu otevřeno nové, moderní a špičkové wellnessové středisko. Na rozloze 1800 čtverečních metrů jsou dva venkovní i kryté bazény, finská a infračervená sauna, parní lázeň, aromaterapie, solárium, zóna péče o obličej a tělo a svět masáže. Tato wellnessová oáza je vhodně začleněna do přírodního prostředí parku starého několik století u pramenů termální vody a léčivého minerálního bahna.


    Daruvarské lázně mají nepochybně geotermální prameny, jejichž léčivé působení bylo známé už od doby osídlení této oblasti.
    Základem zdravotní péče lázní je léčebný hotel Termal, vystavěný v roce 1980. Lázně se staly známými i díky sportovní rehabilitaci. Jezdí sem čím dál více špičkových sportovců, kterým zde odborníci pomáhají při léčení sportovních zranění. První světoznámí sportovci byli chorvatští lyžaři Janica a Ivica Kostelićovi. Ve zdejším termálním vodním parku je výlučně geotermální voda, jejíž průměrná teplota v bazénu je 32 stupňů. Koupání v něm je maximálně příjemné. 

     

  • Z Ještědu na koloběžkách


    To je típek pro malé i velké, jak si příjemně užít zábavu i trochu adrenalinu. Sjezd na koloběžce je opravdová zábava, která nadchne každého, ale troufám si tvrdit, že nejnadšenější z celé rodinné sestavy budou děti. Každý si může zvolit, jak rychle a kudy pojede. Někdo zvolí vzrušující rychlou jízdu plnou adrenalinu, druhý zase klidnou vyjížďku krásnou přírodou. K dispozici jsou tři různě náročné základní trasy, a to jak na čas tak na fyzičku.
    Vybrat si můžete mezi koloběžkami tu, která vám nejlépe sedne, všechny jsou samozřejmě lehké a snadno ovladatelné. Jiné jsou určené nejmenším dětem od 6 let, jiné pro starší děti a další pro dospělé bez omezení věku.


    Půjčovna koloběžek je u chaty Ještědka, asi 800m pod vrcholem Ještědu. Nejlépe je dojet lanovkou na horní stanici a sejít k chatě. Koloběžky vrátíte, až dojedete k dolní stanici lanovky.
    www.sportjested.cz

  • Z Prahy do Larnaky se bude létat i v zimě

    Letecká společnost Cyprus Airways dnes oznámila, že bude provozovat lety z Prahy do kyperské Larnaky i v zimním letovém řádu. Aerolinka zahájila provoz na této lince v červnu letošního roku a od začátku července pak navýšila frekvenci na dva lety týdně. V zimní sezóně bude dopravce nabízet lety operované Airbusem A319 pro 144 cestujících v ekonomické třídě ve stejné dny, tedy v pondělí a pátek, ale v jiné časy.

     

  • Za alabastrem do Údolí králů

     

     

     

    Oblíbeným suvenýrem z dovolené v Egyptě jsou malby na papyrusu nebo ozdobné předměty či sošky z alabastru, které se v manufakturách především kolem Karnaku a Luxoru vyrábí prastarými metodami ručním broušením alabastru, což je průsvitná odrůda sádrovce. Dělníci v pracovních galábiích zšedlých prachem, zde den co den trpělivě brousí umělecké kousky jak za časů faraónů, kteří mají své hrobky v nedalekém Údolí králů.

     

    Turisté z pobřeží Rudého moře, v našem případě z populárního letoviskaHurghada,sem jezdí v rámci fakultativních výletů, pořádaných cestovními kancelářemi. Od autobusového seřadiště je pár stovek metrů k impozantní sloupové bráně přiveze otevřený turistický vláček, což je velmi příjemné a osvěžující. Každý krok zde vydá za pět díky nesmírným teplotám, šplhajícím až ke čtyřiceti stupňům Celsia, a někdy i více. Bez pokrývky hlavy hrozí těžký úžeh, bez vody v plastikové láhvi nemalé potíže z dehydratace. Na poměrně rozsáhlém prostoru je dvaašedesát hrobek panovníků, včetně Ramsese III. a Tutenchamona. V ceně vstupenky je návštěva tří hrobek. Kdo však doufá, že se v podzemí ochladí, bude zklamán. I v hrobkách panuje suché horko, které uchovávalo mumie panovníků ve výtečném stavu. Ostatně, právě pro tyto klimaticky příhodné a neměnné podmínky se zde faraóni ukládali v časech, kdy se již nestavěly pyramidy . Díky tomu se zachovaly i zářivé barvy obrazů, kterými jsou hrobky vyzdobeny. Náměty známe z papyrusů, které se v Egyptě prodávají téměř na každém kroku. Na zdech hrobky jsou vyvedeny i předměty denní potřeby a umělecké předměty, hojně starými civilizacemi používané. Vázy,olejové lampy i nejrůznější misky a posvátná zvířata – kočky i krokodýlové. Vše má svou symboliku a svůj účel. Náměty, tvary a provedení se však nemění dodnes, jak o něco později zjišťujeme na exkurzi v jedné z manufaktur na výrobu suvenýrů a uměleckých předmětů.

     

    Sochařský kámen - alabastr

     

    Dávná egyptská civilizace používá sádrovec od svého prvopočátku, po ní pak celý svět ve stavebnictví, v lékařství, ve sklářství i v zemědělství coby hnojivo. Z alabastru, též zvaného úběl, což je průsvitná odrůda sádrovce, se od nepaměti vyrábějí nejrůznější nádoby i ozdobné předměty a sošky. Z velkých kusů alabastru se dokonce brousily i sarkofágy, naopak do tenoučkých ploch vybroušený alabastr sloužil k zasklívání oken chrámů. Bělostný alabastr se dokonce stal příměrem pro krásnou dívčí pokožku, nadarmo se dodnes s obdivem neříká alabastrová pleť. V okolí Luxoru se především zpracovává bílý, růžový a zelený alabastr, ale existuje i hnědý a dokonce černý, který je však velmi vzácný. Na světě jsou pouze tři jeho těžební žíly, v USA, v Itálii a v Číně.

    Za zády máme impozantní hory s Údolím králů, autobus brzdí na prašné cestě polopouště u dílny, která se chlubí certifikátem jakosti egyptské státní agentury cestovního ruchu, takže je jisté, že turista koupí originální ruční práci, žádný litý sádrový padělek či náhražku. Zdi manufaktury jsou z hliněných cihel, pálených na slunci, je to spíš přístřešek než budova. Chybí vchodová příčka, což je však velmi praktické. Vzduch cirkuluje, vánek chladí a odnáší všudypřítomný prach, který se zvedá od ručních brusek dělníků. Řekneme-li ruční, pak máme na mysli to, že nejsou na elektrický proud, nýbrž se brousí krouživými pohyby ruky. Střecha je z palmového listí a přináší žádaný stín. Ochrana proti dešti se od ní neočekává, vždyť tady prší maximálně třikrát do roka a je to vždy svátek. Pětice dělníků či uměleckých řemeslníků sedí při práci na zemi a zručně si přidržují neopracovaný kámen bosýma nohama. Čas zde má jiné rozměry a vyžaduje trpělivost. Práce na jedné vázičce trvá také až dvanáct dní, čím je brus tenčí, tím je výrobek kvalitnější a dražší. Muži jsou oblečeni právě tak jako dělníci na stavbách pyramid, ani jejich pracovní postupy se od těch časů nezměnily. Dokonce nástroje mají stejné. Materiál jim sem dopravují oslíci z lomu u městečka Alem, vzdáleného asi třicet kilometrů od Luxoru.

    A člověk žasne, jak krásné věci z nevzhledných kusů nerostu tito umělci vybrousí.

     

    Vybírej a kup…

     

    Souvenier´s shop je krám hned vedle dílny, dokonce má jednu stěnu společnou. Ale náhle jsme v jiném století. Moderní prodejna je vybavena klimatizací, prosklenými vitrínami s velkou nabídkou uměleckých předmětů i elektronickou pokladnou s kalkulačkou a zařízením na vydávání paragonů a účetních dokladů. V malé kanceláří je počítač s internetem i rychlovarná konvice na přípravu lahodnéhokardamonového čili ibiškového (Carcade) čaje pro zákazníky, neboť žádný obchod nejde uzavřít bez pohoštění hosta. Vítá nás majitel, manažer a prodavač v jedné osobě, usměvavý panMohamed El Rachidi. Tuhle dílnu vlastnil již jeho praděd, on v Káhiře vystudoval ekonomii se zaměřením na cestovní ruch. A dnes podniká ve výrobě uměleckých předmětů při zachování řemeslných tradic historických výrobních postupů. Je to vlastně takový malý skanzen.

    Regály prodejny se prohýbají nejrůznějšími vázami i vázičkami, lampami, lustry a nádobami. Nechybí misky, plastiky a sošky, měsíční znamení, zvířátka i alabastrové šperky a módní doplňky, vodní dýmky s alabastrovými náústky, nechybí ani cigaretové  popelníky.Pan  El Rachidi je dobrý obchodník. Nepřestává se usmívat, zvláště pak na ženy, o kterých dobře ví, že ony rozhodují, co se koupí, muži pak jen sáhnou po peněžence či kreditní kartě, kterou se zde dá samozřejmě rovněž platit. K číšce čaje přidá zeleného alabastrového chrobáka - skarabea pro štěstí – no a když nic nekoupíte, usmívá se stejně. Třeba tak učiníte příště.

    „ Rozhodně nás ale doporučte přátelům…“ připomíná při loučení. „ A nezapomeňte , že  zde na rozdíl od města či letiště prodáváme za výrobní cenu…“

     

     

    Foto: Ivana Masáková

  • Za půvaby Západního Zadunají - tam, kde neznají mimosezonu

     

    Přibližně před šedesáti lety v Maďarsku při vrtném průzkumu, zda země pod povrchem neskrývá ložiska nafty, bylo objeveno jiné, neméně cenné bohatství. Mimořádné množství minerálních vod, na kterém bylo možno založit úspěšný rozvoj lázeňství. Při pohledu na mapu, kde jsou vyznačena lázeňská střediska, zjišťujeme, že se nacházejí na celém maďarském území. Při bližším pohledu pak objevíme, jak vyspělé a rozvinuté dnes tamní lázeňství je. Dobře a se vkusem vybavené lázeňské kapacity dnes nabízejí nejen služby medicínské, léčebné, ale i všechny druhy služeb dalších, na výskyt minerálek, zpravidla termálních, navazující. Wellness, fitness, selfness, rozmanité druhy terapií, přes sport a zábavu až po čistý, ničím nerušený odpočinek ve zdraví prospěšném prostředí, toho všeho tu můžeme užívat.

     

    Tradice trvají přes dvě tisíciletí

     

    Abychom se nemýlili -lázeňské tradice na maďarském území nesahají jen pouhých zmíněných šedesát let zpět. Naopak – lze je vystopovat před již více než dvěma tisíci let. Dochované pozůstatky někdejších lázeňských domů a fragmenty fresek a mozaik dokládají, že už Římané zdejší termální zdroje objevili a využívali. Což ostatně není specifikou jen maďarského území, ale platí i leckde jinde v Evropě. Nejprve přišly k užitku léčivé vlastnosti termálních pramenů – v Maďarsku vhodné zejména pro potíže pohybového aparátu, ale také pro onemocnění kožní, zažívacího traktu, gynekologická, ledvinová. Postupně, se vznikem a zaváděním novýchdruhů péče o zdraví a tělesnou kondici (ty módní a přechodné nevyjímaje) byla střediska, působící kolem minerálních pramenů, dobudovávána o provozy, které je hostům nabízejí. Maďarsko je příkladem teritoria, kde tento druh rozvoje byl dotažen takříkajíc do dokonalosti. Množství a bohatost zdrojů léčivých vod k tomu bylo základním a skoro neomezeným předpokladem.

     

    Bükfürdö – lázně snadno dosažitelné

     

    Západní Zadunají se nachází v severozápadním cípu Maďarska, tedy k nám nejblíže. Do zdejších lázní Bükfürdö, těsně sousedících s městečkem Bük, jsme napočítali z Prahy cestou přes Vídeň cca 500 kilometrů. Záleží na stavu D1 a denní době, kdy projíždíte Vídní, ale každopádně nějakých šest, sedm hodin to spraví. Na nás čekal příjemný penzion Maraczivilla, nedaleko středu města. Jeho výhodou bylo, že leží směrem k lázeňskému areálu, takže autem nám to sem trvalo pár minut. Bükfürdö představují ucelený komplex zařízení, kde si to své najde zaručeně každý. Kdo nechce ani popojíždět z města, může volit některý z hotelů přímo na místě. Nu a pak už jen zbývá si vybrat: lázně jsou zařízeny jak na samotné koupele, čistě pro osvěžení a odpočinek, tak na léčebné procedury odvozené od předcházejícího lékařského vyšetření, nechybějí tzv. zážitkové koupele, svět sauny, středisko welness, či celá škála masáží a terapií. Tato nepřeberná nabídka možností a služeb nepřekvapí, když se dovíme, že od okamžiku, kdy zde v roce 1957 vytryskl z hloubky 1282 metrů sedmdesátimetrový termální gejzír se lázně rozrostly na plochu 14 hektarů, s 32 jak léčebnými tak plaveckými bazény a vodní plochou přesahující 5200 m2. Termální zdroj o teplotě 58oC se pyšní obsahem 15 000 mg minerálů na litr vody, což vylučuje jakékoli pochyby o skutečných účincích jak pitných, tak koupelových procedur. Během času se v areálu lázní objevila i zcela netradiční zařízení, jako naprosto originální stroje na fitness pod širým nebem, Kneippův relaxační chodník (naboso po oblázcích různé velikosti a dalších materiálech, přinášejících masáž chodidel) o délce cca 500 m, bylinková poznávací zahrádka, kout pro meditaci a jógu, Křišťálová věž (výšková tříúrovňová konstrukce s prolézacími, šplhacími a dalšími akrobatickými dráhami pro až 120 odvážných sportovců současně) a hlavně celá řada skvělých zařízení a atrakcí pro zábavu a dovádění dětí. Nechybí mezi nimi i zcela samostatná hala Napsugár (Sluneční paprsek), nabitá spoustou atrakcí, kde se ratolesti mohou opravdu až do zemdlení vyřádit, zatímco rodiče si na dohled dají nějaké občerstvení a při odpočinku mají své potomky pod kontrolou. Jak jsme se přesvědčili na vlastní oči a uši, v lázních lze potkat značný podíl hostů z Česka. Zásluhu na tom mají jak mnohaleté tradice a pozitivní zkušenosti, tak příznivé ceny, ale i vše ostatní, jako je vynikající gastronomie, atraktivní okolí, spousta možností ke sportu a zábavě i v okolí. V neposlední řadě platí, že se tu často domluvíte česky, v češtině je také vytištěna značná část informačních materiálů, letáků a prospektů. Když k tomu připočteme příjemný a velmi přátelský přístup personálu jak v lázních, tak hotelech a restauracích, kdo by odolal. V oblibě jsou i tzv. prodloužené víkendy, kdy sem Češi míří na čtyři dny. Několik českých rodin s dětmi, které jsme zastihli na parkovišti při odjezdu, nám – za hlasitého souhlasu dítek – potvrdilo svou spokojenost. Jak nás informoval zástupce lázeňského managementu, průměrná denní návštěvnost činí v zimním období kolem 8000 a v létě cca 11 000 hostů. Při prohlídce hotelových kapacit jsme byli informováni, že i v době naší návštěvy, tedy v únoru t.r. bylo volných jen pár pokojů. Nedá se tedy prakticky hovořit o nějaké mimosezonní přestávce…

     

     

    Návštěvnicky atraktivní Bük 

     

    Vydáme-li se na procházku městem Bük, překvapí nás jeho vynikající stav. Většina staveb působí dojmem novoty, nebo alespoň nedávné rekonstrukce, veřejné prostory jsou udržované a čisté, k návštěvě zve řada stylových pohostinských zařízení. Obrazně řečeno – každý druhý dům nese označení penzion, nebo alespoň poutač, zvěstující, že jsou tu volné pokoje. Zkrátka lázně - a vše co s nimi souvisí - jsou osvědčeným základem zdejší prosperity. Město leží na říčce Répce, samo sice v rovině, lákající k projížďkám na kolech do okolí, ale přitom na úpatí vrchoviny, směrem k západu zvolna přecházející v alpské pohoří. Kdo má zájem, může se v Büku setkat jak s charakteristickou gastronomií, folklorem, seznámit se s místními výrobci jak potravin, tak rukodělných výrobků, lokálních suvenýrů, či vynikajícího vína. V blízkém okolí můžeme najít cíle pro atraktivní výlety za kulturně historickými památkami, či současnými zajímavostmi – jako jsou Csepreg, Köszeg, Szombathely, či Sárvár.

     

    Kde se ubytovat?

    Výběr ubytovacích možností v lokalitě představuje kompletní škálu: od letního kempingu přes ubytování v soukromí, penzionech, apartmánovém hotelu až po čtyřhvězdičkové komfortní hotely jako Caramell, Danubius, Piroska, Hunguest hotel Répce a Répce Gold. Za samostatnou zmínku pak stojí Greenfield Hotel Golf, který kromě příjemného ubytování nabízí svým hostům skvělé 18-jamkové golfové hřiště na ploše 100 hektarů, se sedmi umělými jezery a příjemně zvlněným terénem, kde se v sezoně odehrávají i mezinárodní golfové turnaje.

    Podrobnější informace jsou k dispozici na www.visitbuk.hu.

    Miroslav Navara

     

  • Za vínem do Slovinska

    R. Weixler při návštěvě slovinských vinařů na letošním podzimním IWSP v pražském hotelu Hilton

     

    Slovinsko nepatří stejně jako Česká republika mezi velké státy. Rozlohou i počtem obyvatel je dokonce menší než my. Má něco přes dva miliony obyvatel a jeho rozloha činí 20 000 km2. V minulosti, v období rakouského mocnářství, jsme však byli společným státním útvarem. Jak Češi, tak i Slovinci, zanechali na území toho druhého nezanedbatelné stopy. O Masarykově hradním architektu, který se významně zapsal do dějin českého stavitelství, napsali naši novináři či odborníci přes architekturu mnoho. Naopak nám zcela uniklo, že se jeden Čech na přelomu 19. a 20. století významně zasloužil o moderní rozvoj slovinského vinařství a vysázel tu více než devět tisíc hektarů vinic. Byl to Bohuslav Skalický z Cerekvice nad Bystřicí, bojovník proti mšičce révokazu, ředitel odborné vinařské školy v slovinském Novom Meste a později zdejší státní zemědělský rada.

    „Ve Slovinsku registrujeme přibližně 30 tisíc vinařů. Vezmete-li v úvahu rozlohu naší země, zjistíte, že naši vinaři obhospodařují v průměru pouze 3 až 4 ha vinic. Rozlišujeme malá vinařství – tzv. rodinná a větší vinné sklepy. To jsou producenti vína, kteří ročně vyrábějí od 200 tisíc do milionu lahví. Největší výrobce pro ilustraci produkuje 5 milionů lahví,“ říká Roman Weixler,obchodní rada Slovinského velvyslanectví v Praze. „Ve Slovinsku rozlišujeme tři vinařské oblasti. Na východě země najdete Podrávský region, pojmenovaný podle řeky Drávy. Občas se mu říká Slovinské Štýrsko. Keře rostou na kvalitním minerálním podloží, které se poté odráží i v chuti a kvalitě vína. Více se tu pěstují bílé než červené odrůdy. Mezi nejpěstovanější bílé kultivary patří Savignon, Chardonay, Rulandské šedé a z červených hroznů Rulandské modré a Frankovka. Další region, tentokrát pojmenovaný po řece Sávě, tedy Posávský region, je unikátní tím, že vína, která tu vypěstují a vyrobí, se spotřebují téměř všechna na domácím trhu. Daří se zde především Modré Frankovce a odtud pochází speciální slovinské víno Cviček. Zaregistrovali jsme ho jako výjimku Evropské unie, jelikož dává málo cukernaté mošty a na právoplatné označení "víno" obsahuje málo alkoholu, zhruba 10 %. Tvoří ho směs z červených a bílých hroznů a stal se neoddělitelnou součást místní gastronomie. U vín z třetího regionu – Přímořského, na Vás dýchne slanost moře a atmosféra pobřeží. Červená i bílá vína se zde rostou zhruba nastejno.Populární jsou Rulandská vína bílá i šedá; z modrých Cabernet Savignon a Merlot. Známé jsou i vína regionální jako například Rebula, Zelen, což jsou bílá vína, a červená Refošk a Teran. Zajímavostí posledních dvou je, že se jedná o stejnou révu, pouze je každá pěstovaná na jiném podloží. Chuťově jsou opravdu rozdílná,“ dodává R. Weixler.

    Podle obchodního rady existuje drobná nesnáz. Málokdo v České republice ví, že Slovinsko je také vinařská země. „To se snažíme změnit, zvláště proto, že u slovinských vín existuje velice dobrý poměr mezi cenou a kvalitou,“ vysvětluje. Mezi nejvýznamější slovinské vinaře ze skupiny rodinných vinařství patří Movia, Ščurek, Kupljen a další. Největším vinným sklep je sklep Goriška Brda, který má zastoupení i v Čechách. Následuje podnik Vina Koper z Přímořské vinařské oblasti. Na východě je největší firma PNF, což v překladu znamená Puklavec a přátelé. Nejlepší šumivá vína se ve Slovinsku vyrábějí v Radgonské Gorici. Odborníci měli možnost seznámit se s výrobky jmenovaných vinařů na letošním podzimním setkání International Wine Show Prague v pražském hotelu Hilton. Někteří ze slovinských vystavovatelů se této přehlídky zúčastnili již po několikáté.

    O tom, že slovinské vinařství má dlouholetou tradici, svědčí nejenom množství regionálních a specifických odrůd, ale roste tu i nejstarší keř révy vinné na světě zvaná Stara trta (stará réva). Najdete ho v Mariboru a odborníci tvrdí, že mu je více než 400 let. Roste na jižním průčelí domu ve Vojašniški ulici číslo 8, nedaleko řeky Drávy. Kmen, jehož průměr je v současné době 25 cm, dokonce namalovali na průčelí domu z roku 1657. V roce 2004 vědci určili věk keře na 440 roků. Jako nejstarší keř révy vinné na světě ho zapsali do Guinessovy knihy rekordů. Révu tvoří dvojramenný kordon, zavěšený na konstrukci a pne se po fasádě domu (brajdo). Každé rameno kordonu je dlouhé 15 metrů. Ročně keř vyplodí kolem 50 kilogramů hroznů, z nichž vyrobí víno. Protože je ho opravdu málo, je z něj opravdu exkluzivní záležitost. „Víno ze Staré trty není volně prodejné a je darováno mimořádným návštěvám Mariboru, tedy nejvýznamnějším politikům, monarchům a světově proslulým celebritám. V loňském roce byla odnož z keře Stara trta vysazena i v zahradě Pražského hradu. Prezident Miloš Zeman ji získal od svého slovinského protějšku Boruta Pahora jako oficiální protokolární dar.Společně ji zasadili na Pražském hradě pod bustou architekta Jože Plečnika. Není to však jediná odnož této nejstarší révy v České republice. S myšlenkou zasadit štěp také v Cerekvici přišla rodina Bohuslava Skalického, která pátrala po svém dědovi a zjistila, že pocházel z obce nedaleko Hořic. Ten, ačkoliv původně neuměl ani slovo slovinsky, se už do své staré vlasti natrvalo nikdy nevrátil. Skalického vnuk, primář z fakultní nemocnice v Mariboru, se s vedením města Maribor dohodl, že další štěp keře Stara trta vysadí u pamětní desky B. Skalického v Cerkvici.

    „Na druhé straně se i Slovinci zasadili o rozvoj vinohradnictví v České republice. Když po roce 1990 u vás vinaři obnovovali vinice, velká část vysazených keřů pocházela ze Slovinska od mariborské firmy Trta. Snad protože jsou klimatické a půdní podmínky ve východním Slovinsku podobné jako v Česku, prý se tu velice dobře osvědčily a stále osvědčují. Myslíme si, že se český trh s vínem může nadále rozvíjet, protože domácí výroba vína nestačí poptávce. Tím pádem si i Slovinsko přeje do obchodu s vínem zapojit. Máme společnou historii, velice podobnou kulturu a lidé, když spolu chvíli hovoří, tak si celkem dobře rozumí. Proto si myslíme, že slovinská vína rozhodně mají šanci uspět na českém trhu. Navíc každá lahev vína z rodinných vinařství je kvůli velice malé výrobě jistým unikátem!“ dodává na závěr R. Weixler.

    Autor: Antonín Karoch

    Slovinská krajina s vinohrady

     

    Vinice

  • Záhřeb obhájil titul nejlepší vánoční destinace

     

     

    Nezávislý portál „European Best Destinations“ i letos provedl online anketu v kategorii „Best European Christmas Market". V konkurenci dvaceti měst již podruhé  v řadě zvítězila chorvatská metropole.

     

    Záhřeb obhájil titul a obsadil první místo ziskem celkem 34 000 hlasů a za sebou zanechal Štrasburk (19 000 hlasů), Colmar (13 000 hlasů), Aachen (12 000 hlasů) a Vídeň s (11 000 hlasy). Ankety se zúčastnil rekordní počet respondentů, téměř 189 000 osob ze 124 zemí. Upřímné blahopřání městu Záhřeb vyjádřil i ředitel Hlavního úřadu HTZ Ratomir Ivičić.

     

    Portál „European Best Destinations“  například zve domácí i zahraniční turisty v těchto  svátečních dnech k návštěvě Záhřebu, aby se sami přesvědčili, jak bohatý je tématický program, který se koná v městských ulicích i na náměstích, a kolik lidí přitahuje. Připomínáme, že portál „European Best Destinations“ je evropská organizace se sídlem v Bruselu. K jeho hlavním aktivitám  patří podpora evropské kultury a cestovního ruchu. Obracejí se k veřejnosti prostřednictvím internetového portálu, který si klade za cíl propagovat Evropu jako turistický cíli číslo jedna ve světě a zároveň nabízí důležité informace o cestovním ruchu z více jak 355 evropských destinací.

     

    Kromě Adventu v Záhřebu, ceny portálu „European Best Destinations“ získal i Zadar za nejlepšíevropskou destinaci, pláž Stiniva za nejlepší pláž a Nin za nejromantičtější destinaci.

     

    Admin

     


     

  • Žďár nad Sázavou je městem sportu

    Stalo se tak  na nedávném setkání se zástupci cestovních kanceláří a agentur v Mediacentru České centrály cestovního ruchu v Praze,  kde  v prosinci 2011 pokračoval cyklus prezentací míst,  měst a regionů, které byly zapsány mezi památky UNESCO.

    "Tou  památkou je nedaleká  Zelená hora. Proslulá je především  kostelem  obklopeným  ambity ve tvaru deseticípé hvězdy,  který  skýtá  poutníkům ochranu před nepřízní počasí.  Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl pro svou jedinečnost zařazen roku 1994 mezi památky zapsané do prestižního Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a město je na tuto skutečnost náležitě hrdé," prohlásil  místostarosta Ladislav Bárta, v jehož rezortu je mimo jiné i kultura a sport.

    "Do města a na Zelenou horu zveme   domácí i zahraniční turisty ovšem nejenom ty, kteří cestují automobily nebo přicestují společně autobusy s mnoha početnými výpravami, ale také pěší turisty a cykloturisty. Přes náš region vedou dvě významné cyklotrasy. Jednou je  Santiniho cyklotrasa vedoucí z Bystřice nad Pernšejnem do Vojanova Městce a druhá  Posázavská cyklotrasa vedoucí  zase z Davle až do Nového Města na Moravě. Náležitě si považujeme, že na Ždársku mají  kořeny významní sportovci například v poslední době neúspěšnější olympionička  zimních olympiád Martina Sábliková a další hokejisté někdejší mistři  světa," upozornil na důkazy  sportovního města místostarosta.
    "Navíc do našeho regionu patří i nedaleké Nové Město na Moravě, nu a tady se hned v lednu 2012 pořádá Světový pohár v biatlonu. Bude nám ctí, zde přivítat sportovce i příznivce tohoto sportu,"  poukázal na důležitý sportovní svátek regionu místostarosta Žďáru nad Sázavou   Ladislav Bárta.

    (FOTO: Petr Skála) 



  • Želiv – místo pro odpočinek i poučení

    V dnešní uspěchané době všichni potřebujeme odpočinek a vypadnout z pracovního kolotoče, děti je třeba odtrhnout od jejich milovaných počítačů a nabídnout jim další aktivity. Přinášíme Vám tip na zajímavý tip na výlet nebo třeba odpočinkový a relaxační pobyt. Zveme Vás do historického kláštera Želiv nedaleko měst Humpolec a Pelhřimov. Navštívíte   zajímavý komplex budov – klášter, kostel, panský dům, opatství – skvost, kde tvořil i jedinečný umělec Santini, Seznámíte se s místní pohnutou historií. Zajímavá je exkurze do místního pivovaru spojená s ochutnávkou různých piv. Na své si přijdou i cyklisté a milovníci procházek v přírodě a poznání naší minulosti.  Klid v želivském klášteře a duchovní pomoc premonstrátů využila svého času i mnohonásobná Zlatá slavice zpěvačka Naďa Urbánková.

     

    Z Prahy se do Želivi dostaneme pohodlně autem, musíme zdůraznit, že směr jízdy je velmi dobře značen. Historie kláštera je velmi stará, byl založen již v roce 1139 českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou  pro benediktiny z blízkého opatství v Sázavě. Na památku spojení se starobylým klášterem v Sázavě jsou na nádvoří kláštera Želiv  sochy svatých Konstantina (Cyrila) a Metoděje.  Pojmenování Želiv dostal klášter pravděpodobně po řece Želivce a snad původní obyvatelé se jmenovali Želejové, tedy obec Želejů – Želiv. Již ale po 10 letech se dostává klášter pod správu premonstrátů a začíná jeho velmi zajímavá a pohnutá historie. V době vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad byl klášter zkonfiskován ve prospěch rodu Trčků z Lípy. Ti zde postavili tzv. Trčkův hrad – pozdně renesanční panské sídlo, a začali zde vařit pivo.

    Do dnešních dnů prošel celý klášter několika přestavbami, které byly zapříčiněny jednak dějinnými zvraty, změnami majitelů, ale i požáry. Mezi nejpohnutější období v novodobé historii kláštera patří padesátá léta minulého století, kdy mezi roky 1950-1956 zde byli internováni nepohodlní kněží a řádoví bratři. V prostorách kláštera je tomuto období věnována samostatná výstava. Poté zde byla umístěna psychiatrická léčebna až do roku 1992, v roce 1993 byl klášter navrácen řádu premonstrátů.

    Klášter se otevírá veřejnosti

    Díky provisorovi kanonie   P. Jáchymu Jaroslavu Šimkovi, OPraem. (pro laiky zástupce opata – představeného kláštera) jsme mohli  navštívit i klausuru, kde jsou soukromé prostory  premonstrátů. Viděli jsme galerii opatů, nádhernou klášterní knihovnu, kde jsou  mj, i nádherné historické globy. Premonstráti patří mezi tzv. školské řády – jeho členové se věnovali a dnes opět věnují pedagogické činnosti.V knihovně nyní probíhá katalogizace a digitalizace všech knih, jakmile bude dokončena, začne knihovna opět sloužit vědecké i laické veřejnosti. Pan provisor velmi ochotně odpovídal na všechny naše otázky, vyprávěl o současné činnosti kláštera a plánech do budoucnosti. Divili jsme se, že nemá kolárek – vysvětlil nám, že i oblečení kněží a řeholníků prochází vývojem a dochází ke zcivilnění. I přestože má několik akademických titulů   – trval na skromném oslovení pane faráři.

    Pod slovem klášter má řada z nás stále zakonzervován názor – místo, kde bydlí řádové sestry – jeptišky či řádoví bratři – mnichové a modlí se. Z hodin dějepisu si ještě pamatujeme, že kláštery byly místem odkud se šířilo vzdělání a vznikaly první knihy. Premonstráti v Želivi se nyní  snaží znovu otevřít prostory kláštera veřejnosti a umožnit   všem poznat pohnuté osudy tohoto místa, spojit duchovno s materiálními požitky a zážitky, s odpočinkem a poznáním, ozdravěním duše i těla.

     Proč navštívit  Želiv

     

    Mimo prostory konventu a klausury (neveřejné prostory premonstrátů) nás při naší návštěvě Želivi provázela  sympatická paní Lenka Vacková, dáma opravdu na svém místě, která stejně jako ostatní děním zde opravdu žije. Její výklad byl velmi obsažný a přitom přístupně podaný, ukázala nám i vzácný  původní románsko-gotický svatostánek, kterých se na celém světě dochovalo pouze několik desítek.

    Klášter v Želivi nyní nabízí kromě komentovaných prohlídek celého areálu, ubytování hotelového typu, pro skromnější i hostel. Pravidelně se zde konají duchovní cvičení – kam mají ale přístup i nevěřící laikové, kteří si chtějí a potřebují odpočinout od shonu a stresu dnešní doby. Díky zahraničním kontaktům pan faráře Šimka přijíždějí pravidelně na duchovní cvičení kněží např. až z daleké Austrálie. 

    V nádherném sálu v tzv. opatském domě se pravidelně konají svatby a koncerty, své místo mezi milovníky hudby si své místo našel i pravidelný mezinárodní festival Musica Figurata. Tradičně se v Želivi účastní noci kostelů. Prvního června je připravena i dětská chrámová stezka, děti se dozví od odborného průvodce zajímavé informace o historii kostela, mohou si vyjít na kazatelnu, zazvonit, posadit se na opatské křeslo.

    Klášterní pivovar – uvařte si své pivo

    Paní Lenka nás zavedla i do místního minipivovaru, kde nám sládek, pan Jiří Novák vysvětlil výrobu místních speciálních piv – např. zde najdete piva malinová, jahodová, nealkoholická. V rámci návštěvy pivovaru jsme ochutnali i piva z místní výroby. Pro zájemce zde pravidelně organizují i víkendové kursy vaření piva – dámy, máte možnost si uvařit pro sebe i svého vyvoleného vlastní pěnivý mok. Pivo, které vám obzvláště zachutná si můžete koupit v místním obchodě.

    Výlety v okolí

    Klášter poskytuje hotelové ubytování – můžete zde strávit dva dny, prodloužený víkend, týden a podnikat výlety do okolí, pěšky nebo na kole. Parkování je zajištěno přímo v areálu, který se na noc zavírá. Příroda v okolí je krásná, místní vám rádi poradí, kam si vyjít nebo vyjet na kole na výlet. Pro milovníky městské turistiky  doporučujeme blízký Humpolec, kde najdete mimo jiné soukromé muzeum historických automobilů a motocyklů, v místním muzeu jsou stálé výstavy věnované významným rodákům – lékaři dr. Aleši Hrdličkovi a hudebnímu skladateli Gustavu Mahlerovi. Je zde jediný český včelařský skanzen a stálá včelařská výstava.

     V  Pelhřimově je známé Muzeum rekordům a kuriozit, město  připomíná své dva slavné rodáky – bratry Lubomíra a Oldřicha Lipské, na náměstí v domě čp. 10 najdete Síň Lipských aneb první České MÚZYUM.

    Milovníci českých pohádek si určitě nenechají ujít návštěvu státního zámku Červená Lhota, kde se filmovala legendární Zlatovláska. Blízko je i Lipnice, místo kde tvořil i jeden z českých nejproslulejších spisovatelů Jaroslav Hašek.

     

    Kompletní informace najdete nawww.zeliv.eu

     

     

     

     

  • Ženy (a bohyně) z Efesu

      

      

      

    Katky jsem si všimla, když na promenádě mezi Herkulovou bránou a Celsovou knihovnou v Efesu fotografovala psa, který odevzdaně pózoval. Mramorové dláždění z pátého století ho příjemně chladilo a na pohyb tisíců návštěvníků jednoho z nejbohatších antických měst si už dávno zvykl.

    Dala jsem při procházce Efesem za pravdu historikům a archeologům, kteří se shodují, že Efes je největším a nejzachovalejším antickým městem v okolí Středozemního moře. Na území Turecka je takových klenotů více – Pergamon, Troja, Asklepion – to jen namátkou. Málokterá země je na kulturní památky tak bohatá jako Turecko. Jeho územím prošlo 33 civilizací. 

    Kolonáda, půl kilometru dlouhá a dvanáct metrů široká, se kdysi svažovala z pahorku přímo k moři. Přístav za dlouhá staletí postupně odsunuly nánosy, voda řeky Menderes (Homérem nazývaná Kaystros) odtud zmizela a Efes, jehož bohatství založilo moře, leží na kilometry daleko od mořských vln. Lidé tady už před staletími ztratili možnost obchodních kontaktů a postupně opustili své paláce, obchody, lázně, chrámy. 

    V klasickém období antiky mezi lety 470 před naším letopočtem a 330 našeho letopočtu – tedy osm století – byl ovšem Efes jedním z nepozoruhodnějších tehdejších velkoměst. Počet jeho obyvatel přesahoval 250 tisíc. 

     

    Celsova knihovna

    Ani na začátku 21. století není těžké představit si život ve městě, které bylo založeno před více než třemi tisíciletími. Ač časem vzdáleno, jeho stavby a životní styl jako bychom důvěrně znali. Zachovala se, byť většinou v troskách, třetina města. 

    Pohled na Celsovu knihovnu, ve které Římané schraňovali na dvanáct tisíc pergamenových svitků, vyvolá otázku „A kdo tady vlastně uměl číst?“. Kupodivu vzdělanost nebývala v takovém městě na posledním místě, spíše naopak. Nápisy na branách, domech, svitky s díly antických autorů dokumentují vyspělou civilizaci: rétoriku, gramatiku, dialektiku, geometrii, básně, divadelní hry. 

    Celsova knihovna byla původně hrobkou, kterou na počest svého otce Tiberia Júlia Celsa, římského senátora a prokonzula římské  provincie Asia nechal v roce 135 postavit jeho syn Gaius Julius Aquila. Proč Řekové, Římané, před nimi Peršané a po nich Seldžukové a Osmané toužili ovládnout právě malou Asii je zřejmé právě z návštěvy Efesu a dalších pozůstatků antických měst na pobřeží Egejského moře. 

    Ulice lemují stavby s korintskými a jónskými sloupy a zdobí je sochy významných občanů. Dlouhou kolonádou, na které bylo přes dvě stě obchodů, se spěchalo na nákupy a rozmlouvali tam učenci a obchodníci. Agora, tržiště, se řadí mezi největší v antickém světě a obchod, který se tu uskutečňoval, předčil mnohá jiná místa.  

    Člověk pod tisíci dojmy zatouží posadit se alespoň na chvilku na úbočí hory Pion v hledišti Velkého divadla. Vešlo se sem na 25 tisíc diváků, kteří chodívali zdarma na přehlídky antických her. Na jaře tady vždy od 6. května probíhaly májové hry na počest původní fryžské bohyně plodnosti Kybelé, Velké matky.

     

    Artemidin chrám 

     

    Efes však proslavila především Artemis, dcera Dia a Létó. Jako antická bohyně plodnosti ovlivňovala život milionů lidských povah a duší. Byla také bohyní měsíce, zvířat, lovu a mladých dívek. Její chrám, jeden ze sedmi divů antického světa, byl dlouhý 155 a široký 55 metrů. Od sedmého století před naším letopočtem ho stavěli přes 120 let. Původně ho tvořilo 127 jónských sloupů 19 metrů vysokých. Zlatá socha Artemis se pyšnila výškou 15 metrů. 

    Od Hérodota víme, že chrám stál asi 1300 metrů od efeských hradeb. Stavbu architekta Theodorase nechal kolem roku 550 před naším letopočtem postavit Kroisos z Lýdie. O dvě stě let později [356 p.n.l.], ho zapálil Hérostratos, prý v touze stát se nesmrtelným. Jedna z legend praví, že to bylo v den,kdy se narodil Alexandr Veliký. Ten pak vtrhnul do Efesu v roce 336 před naším letopočtem a uchvácen stavitelským uměním ponechal městu nezávislost. Chtěl však znovu postavit Artemidin poškozený chrám, ale Efesané tomu zabránili s tím, že „jeden bůh nemůže stavět chrám druhému bohu“, v tomto případě bohyni.  

    Nově zrekonstruovaný chrám byl pak o poznatek menší – 105 x 55 metrů, sloupy  měřily osmnáct metrů. 

    Plinius starší zaznamenal, že Artemidin chrám byl poškozen sedmkrát. Několik let poté, co ho v roce 263 pobořili Gótové, byly některé sloupy odvezeny a použity při stavbě chrámu Hagia Sofia v Istanbulu. 

    Artemis byla vzývána až do 4. století, kdy římský císař Theodosius Veliký vyhlásil za státní náboženství křesťanství. 

    V Efeském muzeu v Selčuku poutají pozornost dvě Artemidiny sochy. Větší z nich je kopií původní,která stávala v chrámu. Hruď bohyně plodnosti je dekorována mnoha prsy, neobvyklým ptactvem, sfingami a zvířaty. Její koruna má tvar hradeb. 

    Dva metry vysoká kopie Artemidy Efeské z alabastru krášlí muzeum v Neapoli. 

    Dnes toto místo leží asi 400 metrů od Celsovy knihovny a mezi jeho pozůstatky se tyčí pouze jeden zachovalý sloup. Některé části sloupů a reliéfy jsou k vidění  v Britském muzeu v Londýně. 

     

     

    Ženské fluidum

    Hledala jsem v Efesu život antických žen. Jsou vidět na mnoha reliéfech, nepochybně jako živé a krásné bytosti inspirovaly slavné antické sochaře. Celsovu knihovnu zdobí v nikách Sofie, symbol moudrosti, Arete, reprezentující ctnost, Ennoia, představující intelekt a moudrost a Episteme, přibližující poznání či vědění. Člověk zvedá v obdivu hlavu na horní balkony a k vrcholkům desetimetrových sloupů.

    V antice se ženy věnovaly literatuře a vědám, skládaly písně, básně, epigramy. Mnohé z nich vyrůstaly v Efesu, ve městě, které poskytovalo kromě jiných jistot právo azylu, a tak sem mířily i egyptské princezny, které musely odcházet ze svého domova při změnách vlády faraonů. 

    Ačkoliv ženy byly v antice podřízeny mužům, těšily se úctě zejména kvůli výchově dětí. Organizovaly život v domě, dohlížely na kuchyni.

    Antika je představuje v obvyklých splývavých látkách, na nohou pantofle. 

    Žilo se v domech, vyzdobených freskami, z nichž některé se zachovaly a jejichž styl i barvy budí údiv, stejně jako mozaiky a dlaždice. 

     

    Krása a čistota

    V Efesu nelze přehlédnout lázně a, s prominutím, záchody. Z fontány, která stojí uprostřed, čistila toalety tekoucí voda. Jsou umístěny vlevo od Hadriánova paláce, jehož oblouky nad vchodem zdobí řecké bohyně Tyché a Medúza. 

    Zámožní občané považovali mytí rukou a těla za důležité. Ženy i muži se myli nejdříve teplou a pak oplachovali studenou vodou. Používala se umývadla i vany. Aby voda byla měkká, sypali do ní sodu a vonné přísady. Kůži si natírali olivovým olejem a mastmi z Orientu. Nemyté ruce a tělo prozrazovaly zármutek nebo asketický život. 

    Lázeňské budovy z mramoru a s krásnými motivy mozaik byly dopoledne vyhrazeny mužům, odpoledne ženám. Archeologové se domnívají, že efeské lázně byly postaveny v prvním století našeho letopočtu a znovu po zemětřesení ve čtvrtém. Ty nejslavnější, dosud částečně zachovalé, jsou nazvány po Scholastice, jejíž postava je zachycena v jedné z nik a která v Efesu vlastnila nevěstinec. V lázních byl bazén z mramoru. 

    Prohlédla jsem si se zájmem zbytky vytápění - teplo mezi patry proudilo dutými cihlami a zaručovalo komfort.  

    V lázních se provozovaly masáže a sloužily tam kadeřnice. Antické sochy udivují nádhernými účesy, které nosili nejen bohatí lidé. Jejich nápadité kreace by stěží postihla současná přehlídka účesů.  

     

     

    Meryemana Kultur Parki

     

    Efes byl na vrcholu rozkvětu, když se začala prolínat doba pohanských bohů s křesťanstvím. Oblast byla centrem zájmu křesťanského Říma. V letech 431 a 439 se tam konaly křesťanské církevní koncily. 

    Nemohla jsem vynechat Dům Panny Marie z doby počátků byzantské říše, je skryt mezi stromy asi sedm kilometrů od Efesu nad zalesněným údolím. Údajně tady zemřela, když ji sem na doporučení Ježíše přivedl apoštol Jan Křtitel. Stalo se tak prý v letech 37 až 48 našeho letopočtu. I když za místo Mariina úmrtí je považován také Jeruzalém, místo je pro jeho silné kouzlo vyhledáváno jak křesťany tak muslimy i vyznavači jiných náboženství či lidmi bez vyznání. Nedaleko domku je dlouhá zeď plná papírků se vzkazy a přáními v desítkách světových jazyků. 

    Podle archeologů dům skutečně pochází z 1. století našeho letopočtu. Kdo tady žil, těžko dokázat. O výjimečnosti místa mně ale přesvědčil fakt, kdy za veder v roce 2006 zachvátil tuto lesní oblast velký požár, který zasáhl porosty o rozloze 1 500 hektarů. K údivu všech však na leteckém záběru, který otiskli noviny, ční mezi ohořelými stromy a keři neporušený areál s domkem Panny Marie. Prohlížela jsem si kmeny a bohaté koruny borovic a cypřišů a kupodivu, ohořelé větve jsem opravdu nenašla.

     

     

    Foto: Kateřina Benešová

     

  • Zimní dovolená? Itálie!

    Na severu Itálie najdeme vše, co potřebujeme ke spokojenému zimnímu pobytu

     

    Jeden z majitelů cestovních kanceláří, specializujících se na lyžařské pobyty v zahraničí, mi před léty řekl: „platí to pro každého z nás – když opustíme hory domácí a zaměníme je za rakouské, jsme okouzleni. A když se pak vydáme ještě dál, do Francie, Švýcarska nebo Itálie, je to další kvalitativní krok výš…“ Zkušenost praví, že se nemýlil…


    Statistiky v dlouhodobém pohledu o tom vypovídají docela přesvědčivě – rok od roku jede z Česka do Itálie více a více turistů, ať už v létě, či v zimě. Není divu, Itálie nabízí paletu zážitků tak lákavou a mnohostrannou, že si vybere ke své spokojenosti prakticky každý. Nespočet kulturně historických, architektonických – ať už staletých, nebo současných - pozoruhodností, příroda rozmanitých klimatických typů, lázně, jezera, moře a hory, kulturní a společenský život, sport i móda, výhodné nákupy, to vše je tu k dispozici. Nu a myslíme-li v těchto dnech především na dovolenou zimní, pak nás budou zajímat zejména oblasti hor. I když lyžařská střediska existují ve vysoké kvalitě třeba i na samém jihu kontinentální Itálie – např. v Kalábrii, našince oslovují většinou ty na severu země, pro nás docela dobře kterýmkoli dopravním prostředkem dosažitelné. 


    Kdokoli, kdo již někdy projížděl krajinou italských hor, jistě bude souhlasit: od nejvyššího bodu Evropy, Mont Blanku, přes majestátnost alpských masivů až po svahy Apenin obdivujeme mohutnost, dramatičnost, ale i mnohotvárnost a měnící se charakter jednotlivých oblastí. Navíc – italské hory, vzhledem ke své orientaci spíše k jihu, obvykle nabízejí přívětivější počasí, než svahy, položené severněji. Uspokojí každého: ať už půjde jen o pouhý pobyt a nenáročný pohyb v mimořádně čistém a zdravém prostředí, nebo více, či méně náročný kterýkoli zimní sport. Co o zdejší atmosféře říkají místní?


    „Stále zasněžené vrcholky Alp přecházejí do povlovnějších obrysů Apenin, kde kralují zdravé stromy v rozsáhlých lesních plochách. Sportovcům se tu naskýtají skvělé tělocvičny pod širým nebem, kde mohou dát neomezený průchod touze po pohybu – v zimě na lyžích, sněžnicích, při dlouhých procházkách apod. Na své si přijde i rozjímavější povaha: postačí se vydat za tradicemi a zvyky jednotlivých oblastí a malých národností, které si pěstují a ochraňují svou vlastní identitu. Jiné zážitky skýtá možnost užít si intenzity barev obklopující krajiny. Neopakovatelná hluboká modř oblohy, krystalicky čistá běl sněhových plání, hra světel na skalnatých stěnách, během celodenní pouti slunce, jehož světlo dopadá v různých úhlech. Střídání dojmů a zážitků zprostředkují i návštěvy různých lokalit – od mondénních jako je Courmayeur, Cortina, či Madonna di Campiglio až po drobné vesničky, kde panuje tvrdá práce, jednoduchý životní způsob, prostá gastronomie, lidová řemesla, folklor. Příjemné večery  před regenerujícím ohněm krbu zahřívají srdce a upevňují stará i nová přátelství u láhve dobrého vína, či skleničky grappy, za jasných nocí kouzlí tmavé obrysy okolních svahů nezapomenutelné dojmy na pozadí měsícem a hvězdami lehce prosvětleného nekonečna“…

    Tak řekněte – kdo by odolal?


    Trentino – aneb kam odlétla česká orlice?


    Divná otázka – víme přece, že českým znakem je od nepaměti lev? Pozor – nikoli od nepaměti: v hluboké minulosti, když Čechy zaměnily svou původní orlici za lva, požádal biskup tridentský o přenechání opuštěné heraldiky této severoitalské oblasti. Tak se i stalo a

    od té doby mají obyvatelé provincie Trentino k Česku přátelský vztah, umocněný ještě jednou, mnohem pozdější dějinnou epizodou. Dodnes se tu traduje skutečnost, že v letech první světové války, kdy zdejším hrozil hladomor, byly jich desetitisíce deportovány do Čech, nejvíce na jihomoravský venkov, kde přečkali. Stopy příbuzenství se najdou dodnes a řeknete-li v Trentu a okolí, že jste Češi, přátelství se zpravidla projeví. Avšak zpátky na zasněžené terény…       

    V trentinských Dolomitech najdeme zimní střediska s nejmodernějším vybavením, spolehlivou sněhovou pokrývkou (ale i tak pojištěnou dostatkem zařízení na umělý sníh), dostatečným výběrem terénů. Provoz zimních sportů je bezchybně zorganizován. Zimní sezona trvá od prosince až do dubna. Zdejší systém skipasů pokrývá prakticky celé území Dolomit – postačí dva: Dolomiti Superski nebo Skirama Adamello Brenta. Užívat můžeme stovek kilometrů sjezdovek různé obtížnosti, trvale udržovaných v perfektním stavu. Okouzlující panorama Sella Ronda, či Dolomiti di Brenta lze obdivovat při pobytech např. v nejoblíbenějších střediscích, jako Madonna di Campiglio, Val (údolí) di Sole a Tonale, Val di Falsa, Val di Fiemme či Altopiano della Paganella.


    Jižní Tyrolsko – „prázdninový ráj“


    Ano, tak nazývají tuto oblast na jižní straně Alp domácí. Jde o nejsevernější italskou provincii, tudíž pro nás nejsnáze dosažitelnou. Jedinečná příroda a kulturní krajina se hodí k návštěvě kdykoli, v zimě však nabízí všechny druhy odpočinku a sportu na sněhu. Kromě nich a klasického alpinismu také programy wellness apod. Samostatným zážitkem – ostatně jako kdekoli jinde v Itálii, je nabídka místní gastronomie. I v této oblasti – pokud vám zbude čas, chuť a energie – můžete obdivovat množství kulturně historických památek a objektů. Hrady a zámky, historická centra měst a městeček, malebné kostely, kapličky a muzea, to vše tu čeká na své objevitele.


    Lombardie – nejbohatší, módní, ale i sportovní


    Lombardie se svou metropolí Milano se chlubí především svou všestrannou rozvinutostí,  která přináší i ekonomickou sílu. Proslulo také jako jedno z míst, kde se rodí aktuální trendy světové módy. Ale to neznamená, že by tím pádem přišla o svůj věhlas zimní střediska této oblasti. Ostatně našinci objevená jsou už dávno. Mnozí už si vychutnali skvělé sjezdové trati, vedoucí z výšek kolem 4000 m n.m., dobře upravené a rychlé. O střediscích jako Bormio, či Livigno se dá říci totéž, jako o ostatních již zmíněných regionech. 


    Italská zimní střediska, o kterých jsme se zmínili, najdeme ve vzdálenosti cca 650 – 1100 km z České republiky. Všechna, ale zejména ta bližší jsou autem pohodlně dosažitelná během jednoho dne. Připočteme-li k tomu jejich atraktivitu, vyjde nám jednoznačný závěr: zimní dovolená, strávená zde, rozhodně nebude zklamáním!


                                                                                                         

  • Zlato v lahvích

    Neziderské jezero v Rakousku mnozí považují za jakousi louži. Je velice mělké. V průměru jeho hloubka činí pouhé dva metry. Krajina tu přechází z nízkých pahorků v rozlehlou rovinu, která jakoby z oka vypadla maďarské „puzstě“. Také k ní není daleko. Jedinečná fauna a flóra jezera, obrostlého rákosím, spolu s ptačí rezervací je chráněna dvěma národními parky Neusiedler See-Seewinkel a Fertő-Hanság. Z tohoto výčtu vyplývá, že část jezera leží na rakouské straně a část v Maďarsku. Od roku 2001 je zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.

    I počasí je zde na Evropě opravdu ojedinělé – dva tisíce slunečných hodin a 256 vegetačních dnů. Převážně písčitá půda má vysoký obsah minerálů. Proto se tu révě vinnné tak dobře daří. Navíc mělké Neziderské jezero a další jezírka mezi vinohrady akumulují teplo, které se během noci, ale i během chladných dnů uvolňuje a vytváří unikátní mikroklima. Proto tu o drobná a střední vinařství není nouze. Turisticky jde o příjemnou destinaci zvláště pro turisty, kteří holdují jízdě na kole. Existuje zde několik cyklostezek a z bývalých statků či vinařství se staly průběhem doby rodinné penziony. Někde oba druhy podnikání spojili dohromady, takže žíznivým hostům mohou nabídnout vlastní vinný mok.

    Podobný je i osud zdejšího vinaře Franze Kleina, který provozuje v městečku Illmitz, v rakouské spolkové zemi Burgenland, rodinný penzión. Ale především je známý svým vínem. Jeho vinařství Klein Seewinkelweingut totiž produkuje botritická nebo-li predikátní vína světové kvality, což je velmi unikátní. Tato vína se vyrábějí z bobulí, napadených ušlechtilou plísní Botritis cinerea, speciální technologií, která bývá tajemstvím vinaře.

    S víny ze jmenovaného vinařství jsme se mohli seznámit nejen na brněnském potravinářském veletrhu Salima, v Pražském Veletržním paláci na jarní výstavě Vína a destiláty, ale také v mnoha českých vinotékách. Takové přírodní podmínkyjako zde, mají jenom na třech místech v Evropě, a to v Maďarsku, ve Francii a na tomto místě v Rakousku. Na podzim se z Neziderského jezera zdvíhá mlha, která podporuje vývin oné ušlechtilé plísně a tvorbu cibéb, tedy plísní napadených vinných bobulí. Je zajímavé, že tato plíseň, Botritis cinerea, která zde pomáhá vytvářet úžasná sladká vína, patří v jiných vinařských lokalitách k velice nezvanému a proklínanému hostu.

     „Nepoužíváme oxidační technologii, známou při výrobě tokajských vín, ale po odzrnění necháváme zcibébovatělé odrůdy dva dny zaležet,“vysvětluje F. Klein svůj pracovní postup, “teprve poté je lisujeme. Některé dokonce dáváme do lisu okamžitě po sběru. Predikátní vína produkujeme prakticky každý rok. Bohužel ale v různém množství. To záleží na přírodě. Někdy se nám podaří získat z hektaru až 500 litrů, někdy pouze 200, rekord byl 1000 litrů, aniž bychom ustoupili na kvalitě.“ Vinařství pana Kleina můžeme označit jako téměř školní příklad rodinného podniku. Založili ho jeho předkové v roce 1880. Momentálně se stará o výrobu a distribuci již pátá generace Kleinů. Obhospodařuje 27 hektarů vinic. Z jejich výnosu vyrábí zhruba polovinu červených vín a polovinu bílých. Z červených vín 30 % barikují, tedy je plní do čerstvě vyrobených sudů z většinou dubového dřeva.

     Z bílých vín jde naopak třicet procent produkce na predikátní vína. „Na vinicích pěstujeme hlavně frankovku, zweigltrebe, chardonay, kadarku, merlot, semillon, všechny druhy rulandského a samozřejmě v Rakousku nezbytný zelený veltlín,“ tvrdí majitel. „Mimochodem jedině ze zeleného veltlínu děláme ledové víno. Hrozny této odrůdy jsou totiž proti botritidě velice odolné. Proto z něho nemůžeme vyrábět vína botritická. Aby bylo ledové víno opravdu kvalitní, zase nesmí být touto plísní napadené. Splnit jmenované podmínky není u nás jednoduché. Na výrobu predikátních vín proto používáme hlavně semillon, vlašský ryzlink, chardonay, rulandské bílé a šedé. Predikátní vína rozlišujeme ovšem nejen podle odrůd, ale i podle cukernatosti moštu. Produkujeme tři typy botritických vín. První typ vyrábíme z moštů o cukernatosti 30 %, další z moštů s obsahem 35 % a poslední typ, tzv. výběr z moštů, obsahuje kolem 40 % zkvasitelných cukrů. Podle toho se řídí i obsah zbytkového cukru ve vínech od 150 g, nad 200 g a nad 300 g a také obsah alkoholu od 9 do 13 %,“ dodává pro odborníky F. Klein. Přežít v silně konkurenčním rakouském vinařském prostředí není snadné. Přesto si tento vinař nestěžuje.

    Dvakrát obdržel ocenění jako nejlepší vinařská firma v Rakousku a za dobu trvání jejich rodinného vinařství získali více než 300 zlatých medailí a odborných ocenění nejen v Rakousku, ale i ve Francii, Německu, USA, Slovinsku, Anglii a také u nás v Česku. Ale i tak si musí stále hledat další možnosti přivýdělku. Proto k vinařství postavili ještě pension a snaží se etablovat v cestovním ruchu na tzv. vinařské turistice.

    Krom toho začal F. Klein spolupracovat s moravskou firmou pana Horta ze Znojma na skvělé kupáži s přiléhavým názvem Monarchie, kterou vyrobili dohromady z moravského, maďarského a rakouského moštu. Na otázku, jak všechno zvládá, pokrčí rameny. „Jsme rodinný podnik. Takže veškerou tíhu podnikání odnáší hlavně rodina. Mám čtyři stálé zaměstnance a v době sklizně si navíc najímám brigádníky. Ale víno dělám výhradně sám. Je to vlastně moje tekuté zlato. To nesvěřím nikomu!“

  • Znáte zajímavý strom v Praze? Zapojte se do fotografické soutěže.

    Právě probíhá 3. ročník fotografické soutěže na téma Pražské stromy. Soutěžící mohou posílat fotografie, jejichž hlavním námětem jsou stromy rostoucí na území Prahy.     
    Soutěž vyhlašuje web o památných a významných stromech Prahy – Pražské stromy a Agentura Koniklec. Příspěvky je možné zasílat do konce srpna 2016. Nejlepší snímky vybere odborná porota a na slavnostním vyhlášení se soutěžící mohou těšit na mnoho hodnotných cen. 

    Cílem soutěže je objevit stromy, které si zaslouží naši pozornost. Důležité je jak estetické hledisko, tak i spojení stromu s historií a místem na kterém roste. 

    Fotografie je potřebné posílat v digitální podobě e-mailem nebo jinou elektronickou formou v dostatečné kvalitě a vždy uvést přesné místo, kde strom roste. Vítané je též připojení dalších informací ke stromu či okolnostech jak snímek vznikl. 
    Sběrná adresa pro zasílání snímků je Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Každý soutěžící může poslat max. 5 fotografií. 

    Slavnostní vyhlášení s promítáním fotografií proběhne na konci září.  Pro autory nejlepších snímků je připraveno mnoho odměn, které poskytli partneři soutěže. 

    Více informací o soutěži můžete nalézt na webu www.prazskestromy.cz, který je průvodcem po památných a významných stromech Prahy. 


  • Znojmo – město s přívlastkem

     

     

    Vinařství na jižní Moravě patří mezi nejstarší v Evropě, réva vinná se zde pěstuje již od dob starých Keltů. Představovat na těchto stránkách královské město a hraniční pevnost na pomezí jižní Moravy a Dolních Rakous – Znojmo – by asi bylo na těchto stránkách nošením příslovečného dříví do lesa. Vyhnout se tomu ale až tak nelze…

     

    Jak známo, jedná se o město s bohatou tradicí, s velkou koncentrací chrámů a klášterů a s nejucelenější kolekcí renesančních měšťanských domů v rámci celé České republiky. Co se turistické nabídky týče, patří Znojmo k absolutní špičce. Kupříkladu tajemné znojemské podzemí, nová prohlídková trasa labyrintu chodeb, se nedávno stalo absolutním vítězem soutěže Ceny portálu Kudy z nudy. Soutěž uspořádala agentura CzechTourism pod záštitou Ministerstva pro místní rozvoj ČR a Asociace krajů ČR. Při hledání toho nejlepšího posuzovala odborná porota na sedm tisíc tipů veřejnosti.

    Znojmo je ale především proslavené pěstováním vinné révy, ovoce a výrobou nakládaných okurek. K velké radosti domácích i zahraničních návštěvníků, místních i přespoláků, se zde téměř celoročně vše točí kolem vína. Březnový Znojemský košt i Znovínský košt vín, Znojemské historické vinobraní, Znojemský hrozen, Burčákofest, soutěž o nejlepší mázhaus vinobraní (letos vyhrál podnik „U císaře Zikmunda“ vinařství Waldberg na Horním náměstí), nebo Vinařský advent – prsty na obou rukou nám nestačí vypočítat všechny kulturně-gastronomicko-turistické akce za voňavým mokem, které v žádném případě „nekřiví tvář a neláme vaz“, jak by jistě konstatoval sám pan Bušek z Velhartic.

     

    Omlazený svatý

    Součástí letošního Burčákobraní, které následovalo po tradičním festivalu Znojemský hrozen, byla v polovině září na Masarykově náměstí v centru historického Znojma malá leč významná slavnost. Akademický sochař René Vlasák předával prostřednictvím starost Ing.Petra Nezvedyměstu Znojmozrestaurovanou sochu sv. Jana z Nepomuku. Tento patron vinařů byl v dosti žalostném stavu, než ho vzal známý moravský umělec do ruky a vrátil mu původní podobu. Za myšlenkou oprav sakrálních památek a plastik ve vinařském kraji stojí populární brněnská Vinná galerie, jejíž motto zní Svět vína a umění. Z každé prodané lahve Adámkova vinařství jde pevná částka do fondu oprav, plastika ve Znojmě je již druhá, kterou díky svému nápadu a srdci na dlani Vinná galerie s Adamkovým vinařství během poměrně krátké doby opravila. První najdeme v obci Višnové, kde je i gastronomicko-turistický penzion, který se jmenuje Bobule. Plným právem, neboť v okolí se točily obě dvě úspěšné veselohry z vinařského prostředí – Bobule a 2Bobule. Milovníci českých filmů jdou rádi po stopách herců, zvláště pak, když je zde čeká vinařská turistika i sklípek s báječným posezením. Penzion je vyzdoben fotografiemi z natáčení a jeho kmotrem je i Marián Roden, který si s herečkou Janou Švandovou ve filmu též zahrál. Jana Švandová byla rovněž u odhalení sv. Nepomuka, dokonce přiložila ruku k dílu i při stříhání hroznů. Rodenovo jméno nese i vynikající řada Adamkových vín. Okoštovat je zde můžeme kdykoliv, třeba i v zimě, kdy se pustými vinicemi honí ostrý vítr s mrazem, neboť v penzionu Bobule je otevřeno celoročně a v čase zimním vínko prý nejenom, že chutná skvěle, ale též náramně zahřeje a krev rozproudí.

     

    Loucký klášter

    Jedním z nejvýznamnějších klášterních komplexů ve střední Evropě je známý premonstrátský klášter, založený roku 1190 znojemským knížetem Konrádem Ottou. Současné dění v Louckém klášteře je úzce propojeno se společností Zníván Znojmo. Je zde Návštěvnické centrum, bednářské a vinařské muzeum i vinotéka. Jedinečná je i galerie výtvarného umění s náměty vína, zde je soustředěno mnoho desítek prací předních českých sochařů, malířů a grafiků.

    Návštěvnické centrum má pro návštěvník a turisty připraveny zevrubné informace nejenom o Vinařském turistickém programu, ale i o provozu Moravského sklípku a unikátního Malovaného sklepa v Šatově, o sezónních ochutnávkách vín ve stáncích na vinici Šobes a na vinici v Havraníkách, v části Křížového sklepa v přímětcích, ve Znojemském podzemí a na Znojemském hradě i o provozu historicko-vinařského vláčku.

    Nad obrovským komplexem Louckého kláštera, vyžadující velké peníze na údržbu i opravy, se dlouho vznášel pověstný Damoklův meč.Šeptanda dokonce roznášela fámy o prodeji jistým arabským šejkům za účelem vzniku zábavního centra s kasiny.

    Vše se vyřešilo v úterý 14. září tohoto roku, kdy zastupitelé města na svém zasedání schválili smlouvu o bezúplatném převodu areálu Louckého kláštera na město Znojmo. Významná dominanta a důležitá součást historického dědictví Znojma tak bude po letech jednání v majetku města. To nesmí klášter po dobu dvaceti let zcizit ve prospěch třetí osoby a musí ho využívat v souladu s veřejným zájmem. Město bude v následujících letech hledat pro klášter i další nové využití.

    „Jako nejvhodnější se jeví rozdělit celý areál na logické části, pro které se zpracuje studie využitelnosti a s jejichž opravami pomohou i budoucí nájemci prostor. Část by určitě bylo vhodné využít například jako prostor pro pořádání kulturních akcí. Když už bude klášter města, můžeme také využít možnosti dotačních titulů, což zatím nebylo možné, „ nastínil při jednání zastupitelstva budoucí kroky dosavadní starosta Nezveda.

    Zcela určitě ale bude dál klášter sloužit i ke konferencím, firemním prezentacím a ochutnávkám vín. Protože louckým premonstrátům kdysi patřily nejrozsáhlejší vinice na Znojemsku, vybudovali počátkem osmnáctého století pod klášterem v Louce náležitě rozsáhlé vinné sklepy. V temnu a tichu, za příznivé vlhkosti a teploty zde nyní odpočívá téměř milion lahví oblíbených znovínských vín.

     

                                         

                                         

  • Zoo Plzeň s rekordem slaví pětaosmdesáté narozeniny

    Zoologická zahrada  Plzeň slaví významný úspěch. V roce 2010 ji navštívilo 460 841 osob a zásluhou této návštěvnosti  se stala po Praze nejnavštěvovanější zoologickou zahradou v České republice. Navíc je dvojkou v republice i na žebříčku nejstarších zahrad se zvířaty.


     

     

     

     

     

     

      

     

    Obrázek je z dubna 2010, kdy ZOO Plzeň navštívila malá výprava Asociace novinářů a publicistů píšících o cestovním ruchu  (Foto: Petr Skála)

     


     

     

      

      

    K narozeninám...


    Návštěvnický rekord si Zoo dala sama sobě jako krásný dárek ke svým pětaosmdesátým  narozeninám. Málo se ví, že plzeňská zahrada se zvířaty  je druhou nejstarší zoo na území České republiky.  O svých 22 hektarů, malebně rozložených mezi skalnatým výběžkem čtvrti Vinice a nivami řeky Mže, totiž svědomitě pečuje a svůj vzhled udržuje na úrovni. Od roku 1981, kdy se spojila s botanickou zahradou, převládají v jejím šatníku exotické květinové vzory. V nedávné době navíc prodělala poměrně drahou plastickou operaci,  díky níž přibyly jedinečné africké a asijské expozice. Výsledkem omlazovací kúry je moderní, svěží a velkorysá zoologická zahrada, skutečný domov pro 1350 druhů zvířat a pro návštěvníky doslova přírodní ráj.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Plzeňská Zoo získala první místo v anketě čtenářů Kudy z nudy.cz a stala se tím nejoblíbenějším objektem cestovního ruchu na Plzeňsku  (Foto: Petr Skála)

     


     

  • Zrušení stravenek opět poškodí restaurace

    České restaurace čelí další hrozbě v podobě zrušení stravenek, které tvoří významnou část jejich příjmu.

    „Za posledních několik let se provozovatelé restaurací museli vyrovnat se dvěma negativními dopady. Tím prvním bylo zvýšení sazeb DPH pro pohostinská zařízení, tím druhým je finanční krize. Oba tyto aspekty vedly k poklesu tržeb a způsobily, že je dnes zaměstnanost v oboru pohostinství na nejnižší úrovni za posledních sedm let ,“ řekl na tiskové konferenci pořádané Ministerstvem pro místní rozvo pozvaný host  generální sekretář Asociace hotelů a restaurací Václav Stárek. 

    "Při každé změně vlády máme oprávněné obavy, s jakým   novým nápadem zase politici přijdou, aby znepříjemnili situaci podnikatelům. Proto se nyní  na restaurace žene další hrozba v podobě zrušení daňového zvýhodnění stravenek, která bude pro řadu restaurací likvidační. Nikdo si přitom neuvědomuje, že stravenky se dnes zásadním způsobem podílejí na příjmu restaurací,  v některých podnicích tvoří až 50%  tržeb,“ dodal  Václav Stárek.

     0624 tk mmr 3.jpg - 250.32 Kb

    Václav Stárek po tiskové konferenci poskytl  rozhovor pro  Radiožurnál  (Foto: Petr Skála)

     

     

    Stravenky jsou významným faktorem ovlivňujícím prosperitu restaurací, což potvrzují i čísla.  

     
    Podle průzkumu GFK u
    živatelé stravenek, kterých je 1,3 milionu, navštěvují restaurace v době oběda o 53% více než jiní zákazníci, kteří stravenky nedostávají.

     

    Podle výzkumu GFK by zrušení stravenek vážně narušilo fungování restaurací:

     

    • Podle výzkumu by po zrušení stravenek 70% lidí omezilo četnost stravování v restauracích nebo by přestalo úplně navštěvovat stravovací zařízení.

     

    • 50% uživatelů řeklo, že by bez stravenek významně snížili své výdaje za obědy v restauracích 

     

    • Pokud by byly stravenky zrušeny, roční obědové výnosy restaurací by poklesly o 7,54 miliardy korun.



     

     

     

    GfK výzkum (10/2009)

     

    Dostávají stravenky

    Nedostávají stravenky

    Frekvence návštěvy restaurací (za týden)

    2,49 x týdně

    1,625 x týdně

    Průměrná útrata/osoba/oběd

    94 Kč

    59 Kč

    Týdenní útrata

    234 Kč

    96 Kč

    Roční útrata (bez dnů volna)

    9.853 Kč

    4.051 Kč

    Násobeno počtem uživatelů

    12,8 miliard Kč

    5,27 miliard Kč

    Celkový pokles útraty

    59%

     

    DPH pro služby restaurací

    V současné době restaurace nakupují suroviny pro výrobu pokrmů se sníženou sazbou DPH (10%), zatímco po zpracování v konečný pokrm, podávaný v restauraci, je aplikována sazba základní (20 %). Tato diskriminační situace trvá přesto, že od minulého roku není problém pro členské státy EU, aby aplikovaly pro služby restaurací sazbu sníženou (s výjimkou alkoholických nápojů a tabákových výrobků).Přijetí tohoto by mělo navíc pozitivní dopad na další udržitelnost oboru hotelnictví a gastronomie, který se v současné době zmítá v existenčních problémech. Podle studie, kterou vytvořila IES – Univerzita Karlova a Asociace hotelů a restaurací České republiky by tento krok mohl udržet více jak 9000 pracovních míst, přičemž by jeho dopad do státního rozpočtu představoval pouze 0,6 mld. Kč.  

    " Hlavním důvodem pro podporu tohoto rozhodnutí je udržení zaměstnanosti, přičemž restaurace jako většinou mikro, malé a střední podniky mohou významnou měrou přispět k zaměstnanosti obyvatelstva zvláště v regionech," dodal Václav Stárek.